Název: Jan Čapek ze Sán - Jezdec na konec světa (vojevůdce, kondotiér a zbohatlík 15. století)
Autor: doc. PhDr. David Papajík, Ph.D.
Vydal: B. Němec – VEDUTA, nakladatelství a vydavatelství, České Budějovice 2011
Obal:


Kniha je dedikována Mgr. P. Nerušilové z Fakultní nemocnice v Olomouci za to, že "autorovi pomohla dostat se z těžkého zranění do normálního života". Recenzenty publikace jsou profesoři Petr Čornej a František Musil (z HÚ Univerzity Hradec Králové).
Autor biografie o zajímavé a zároveň kontroverzní postavě husitské revoluce (Tak mě napadá, která postava z tohoto období kontroverzní nebyla[?].) je docentem na Katedře historie Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
Byl jsem přesvědčen, že k sepsání této knihy vedla doc. Papajíka mj. skutečnost, že Čapek vlastnil také Hukvaldy nacházející se v regionu, jímž se historik, autor Čapkovy biografie, také zabývá. Na této akci mě David Papajík vyvedl z mylné domněnky. Sám o tom v úvodu knihy podrobně píše na str. 9 s tím, že hlavním a rozhodujícím důvodem pro sepsání této knihy byla tristní skutečnost spočívající v tom, že o Čapkovi ze Sán nebyla dosud publikovaná žádná obsáhlá práce. A tak po 4 letech Papajíkova intenzivního studia spatřila světlo světa tato kniha.

Autor v prvních kapitolách dokládá, jak málo toho o Čapkovi víme do r. 1427, kdy už se objevuje na významném velitelském postu v sirotčím svazu. O jeho původu se spekuluje, spekuluje se i o jeho údajné lapkovské minulosti a některé málo pravděpodobné úvahy taky občas Čapka ztotožňují s autorem husitského chorálu. Tato posledně jmenovaná představa je poněkud úsměvná, neb je docela obtížné si představit od Lipan prchajícího Čapka, jak si cestou ke Kolínu smutně pobrukuje svoji vítěznou píseň od Domažlic.
V r. 1427 začíná Čapkova poměrně strmá kariéra husitského vojevůdce, profesionálního vojáka, kondotiéra ale také politika. Jako politik však někdy pragmaticky jednal na vlastní pěst a bez koordinace s ostatními politickými subjekty v zemi. Tím se lišil např. od Prokopa Holého, který se snažil nejen jako politik nesobecky hájit tvrdě získané výdobytky revoluce.
Papajík se ve své knize hodně věnuje bitvě u Lipan (k tomu viz tento příspěvek) a dochází též k závěru, že se Čapek v bitvě nezachoval jako zrádce, nýbrž jako profesionál, který se snažil své vojáky zachránit před zkázou. Předkládaje důvody proč Jan Čapek ze Sán nebyl zrádcem, však Papajík nepřichází v podstatě s ničím novým. Nabízí se zároveň závažná otázka, zda další důvody lze vůbec ještě nalézt.
Počínaje 7. kapitolou se začíná autor věnovat méně známému úseku Čapkova CV. Zde se píše o Čapkově majetkové základně v severních Čechách v polipanském období a o tom, jak ji bývalý sirotčí velitel nabyl i z čeho sestávala.
8. kapitola obsahuje mj. erudovanou syntézu Čapkových držav na Moravě a ve Slezsku. Věcně je zde doloženo, že součástí této, v pořadí již druhé, majetkové základny nebylo pouze Hukvaldské panství, nýbrž také šostýnské panství s hradem Šostýnem a polskoostravské panství se "slezskoostravským" hradem. Zmiňuji se o tom právě proto, že v Čapkových životopisech jsou většinou uváděny pouze Hukvaldy, kde - pravda - trávil nejvíce času ze svých panství.
9. kapitola se zabývá velice zajímavým úsekem Čapkova života, a to jeho žoldnéřskou službou u polského krále Vladislava III. Jagellonského, padnuvšího v bitvě u Varny r. 1444. Čapek se při své vojenské činnosti v Uhrách také střetával s bratřickým hejtmanem Janem Jiskrou z Brandýsa a svým zetěm Janem Talafúsem z Ostrova. Zda v r. 1451 v bitvě u Lučence Jan Čapek bojoval už zase na straně bratříků, nedokázal jednoznačně určit ani Papajík.
12. kapitola je jakýmsi stručným shrnutím Čapkovy osobnosti. Autor dochází k závěru, že Jan Čapek ze Sán "byl vynikající český vojenský velitel 15. století, který se dokázal uplatnit nejen v českých zemích, ale i v zahraničí". Kniha věrohodně dokládá, že u Lipan nezradil, že udělal velkou kariéru a získal velký majetek. Rozhodnutí, zda tento majetek Čapek získal svým prospěchářstvím, ponechává Papajík na rozhodnutí čtenáře.

Co říci závěrem? Papajíkova kniha je napsána velice čtivě, ale nejenom to. Autor velice zajímavou formou (kniha je psána v 1. os. mn. čísla) čtenáře vtahuje do děje, bere ho jako svého parťáka při vyprávění Čapkova příběhu a přirozeným způsobem se snaží udržet jeho pozornost. Čtenář si tak nestačí ani všimnout, že nečte historický román, nýbrž odbornou publikaci. Kniha je psána i s jistou dávkou humoru, pečlivě odvažovanou jak na lékárnických vahách. To všechno jsou znaky kvalitního beletristického díla, avšak tohle konstatování je míněno jako velká přednost recenzované odborné publikace. Je totiž pramálo historiků, kteří schopnost psát čtivě o historii ovládají (už se o tom několikrát psalo v této kapitole s recenzemi). A to je jedna z vícero předností, kterou bych chtěl obzvláště vyzvednout na této recenzované publikaci.
V samém závěru své knížky se autor vyznává: "Sledovali jsme nesmírně zajímavé životní osudy jednoho českého šlechtice v první polovině 15. století. Pokud se čtenář dostal v knize až do těchto míst, tak jsem velmi spokojen, protože to značí, že ho osudy Jana Čapka ze Sán zaujaly, stejně jako se to stalo autorovi těchto řádek. Kdyby se touto knihou podařilo smýt z Jana Čapka ze Sán nálepku 'věrolomný zrádce', byl bych spokojen podruhé."
Autor této recenze, který by byl též spokojen, kdyby ji čtenář dočetl až sem, je přesvědčen, že David Papajík může být určitě (nejméně) dvakrát spokojen, a proto knihu hodnotí známkou výborně. Předchozí odstavec zároveň naznačuje, komu by mohla být kniha určena.