Velká výprava do Saska, Míšeňska, Frank a Horní Falce započala koncem roku 1429. 6. prosince byla do Prahy svolána porada velitelského štábu armád a kališnických šlechtických spojenců, kteří se měli této zahraniční vojenské mise zúčastnit. Není těžké odhadnout, že v roli jakéhosi náčelníka štábu se opět objevil Prokop Holý,
director, tj. správce (Velkého) Tábora.
14. prosince bez ohledu na adventní čas se husitská vojenská výprava čítající 15 až 20 tisíc mužů (Šmahelův odborný odhad) vydala na pochod a již 20. prosince se její předvoj objevil v Míšeňsku. Za tímto předvojem následoval zbytek intervenční armády směřující na území saského vévody, kurfiřta Fridricha II. Mírného,
mladičkého odvážlivce od Tachova.
Také tato výprava byla charakterizována fenoménem spočívajícím v rozdělení armády do několika proudů, které operovaly relativně samostatně. Přitom však bylo důmyslně zajištěno, aby se v případě většího ohrožení mohly samostatně operující oddíly velice rychle spojit. Výhodou tohoto taktického prvku bylo především to, že se zvětšil geografický záběr výpravy s mnohdy devastujícím účinkem. Tento taktický prvek spolu s rychlostí přesunů a klamnými manévry vojsk prováděnými vysoce profesionální armádou vyvolávaly zmatek, bezradnost, zoufalství a zároveň respekt v nepřátelských velitelských štábech.
V tomto příspěvku se nebudu zabývat drobnými epizodami, ale chci se zaměřit na podstatné momenty této rejsy. I tak bude text příspěvku docela obsáhlý.Při postupu směrem k městu Grimma museli husiti přebrodit řeku Mulde. Přechody řek byly vždy velkým nebezpečím pro brodící armádu s početným vozatajstvem. Toho využil Hanuš z Polenska, aby na husity zaútočil se svojí jízdou ještě dříve, než stačí přebrodit. Zkušenému válečníkovi Janu Zmrzlíkovi ze Svojšína se podařilo zabránit nejhoršímu, když stihl sešikovat přebrodivší husitské oddíly. Vzápětí se strhla krvavá bitva, v níž kališníci zvítězili (letopiscův záznam o tom viz
tady).
Husiti pak zamířili k Lipsku, ale městu se vyhnuli a vydali se jižním směrem, a to ve značné šíři zhruba vymezené městy Jena a Cvikov. Aby Jindřich I. Plavenský, věrný Zikmundův spojenec (mj. i účastník dvou posledních kruciát), citelně poznal husitskou nesmiřitelnost, bylo 25. 1. 1430 dobyto Plavno takovým způsobem, že i poslední zbylí odvážlivci dostali z husitů strach.
Z této doby též pochází pověst o záchraně města Naumburgu procesím dětí v bílých rouškách, které dorazily až do Prokopova ležení a se sepjatýma ručkama prosily, aby jejich město i rodiče byli uchráněni. To muselo nepochybně táborského duchovního správce dojmout až k slzám, takže na město nezaútočil (k tomu viz také
toto téma). Historická skutečnost je zřejmě daleko prozaičtější – Prokop Holý se městu prostě vyhnul.
Pak výprava zamířila do Horní Falce a Frank. Spojená husitská armáda dobyla města Münchberg a Hof. Následně se intervenční armáda opět rozdělila a táboři zaútočili na
Bayreuth, jehož se zmocnili nad ránem 30. 1. 1430. O den později sirotci pod velením hejtmana Jíry z Řečice byli podobně úspěšní v
Kulmbachu, který vydrancovali a rovněž obsadili. Pak se opět spojená armáda vydala směrem na
Bamberk, sídelní město biskupa Fridricha z Aufsessu, účastníka třetí kruciáty. Radní chabě opevněné město zachránili výpalným v podobě dlužních úpisů a v hotovosti, což dohromady představovalo hodnotu ve výši 50.000(!) rýnských zlatých. Na vysokém výpalném se kromě Bamberku musela podílet ještě města Hollfeld a Schesslitz.
Na přelomu první a druhé dekády února r. 1430 došlo k uzavření dohody mezi Fridrichem Hohenzollernským, braniborským markrabětem a husity. V nejdůležitějším bodu smlouvy se kurfiřt Fridrich zaručoval zprostředkovat jednání o 4 artikulech v Norimberku. (Mimochodem husiti na výpalném od tohoto města získali 11.000 zlatých.) Poprvé a 3 roky před Basilejí se na území Říše měl projednávat program husitské revoluce, resp. české reformace. A to byl velevýznamný politicko-diplomatický úspěch této zahraniční vojenské výpravy. V této souvislosti husiti také vydali 2 manifesty, tj.
tento a ještě
tenhle.
Také falckrabí Jan ze Sulzbachu měl zaplatit 7000 zlatých. Z této částky se mu zatočila hlava, a proto odmítl zaplatit. Když však husitská armáda zamířila přes
Pottenstein a Auerbach in der Oberpfalz (v Horní Falci) k Sulzbachu, přestala se rázem falckraběti Janovi hlava točit a raději zaplatil.
Výprava s neuvěřitelnou kořistí se do Čech vrátila přes Weiden a
Cheb, který se vyplatil pouhými 900 zlatými. Slavnostní zakončení výpravy proběhlo v Praze dne 21. února LP 1430.
Na závěr si dovolím ještě připomenout slova starého letopisce, který o této rejse poznamenal, že "
... nikdo takovou spanilou jízdu ani nepamatuje ani o ní neslyšel a ani se o ní nedočetl v kronikách. (...)
A kdyby jim šlo o čest tak jako jejich předkům, táhli by až k Rýnu a podrobili by si mnoho zemí; avšak nabrali si mnoho kořisti, nechali se omámit zlatem a vrátili se do Čech."
Z tohoto textu je patrná jak chvála českých válečníků, tak i kritický osten namířený proti nadměrné hrabivosti.
Až po dlouhém desetiletí válečného běsnění bylo husitům nabídnuto jednání o 4 artikulech. Právě v těchto souvislostech je třeba důrazně připomenout, že vedení (vnucené!) "svaté" války byl tak nákladný podnik, že na jeho realizaci bylo třeba získat prostředky v podobě peněz i naturálií. A že něco z takto získaných prostředků zůstalo za nehty husitských kondotiérů s dávno vyšisovaným kalichem na prsou, je věc zcela jiná, byť politováníhodná ...
Nebo naopak nadhodnotit, aby pošpinili Boží bojovníky, zdůrazňujíce jejich hrabivost? ... 
