Husitské války jsou zjednodušovány jako boj Čechů proti Němcům (stejně je zjednodušován polský Grunwald 1410). Na katolické straně stálo mnoho Čechů a je jim věnováno na tomto fóru mnoho témat. Ale známe nějaké Němce, kteří se hlásili k Husovu odkazu a stáli na straně husitů?

_________________
https://www.e-stredovek.cz

Nepochybně. Byli to měšťané namátkou např. stoupenec Želivského a staroměstský politik Jeroným Šrol, Pavel Zipser nebo Řehoř ze Dvora Králové a další. Také kněží v čele Mikulášem z Drážďan, Oldřichem ze Znojma. Následují Jan a Petr ze Žatce, Lorentz z Reichenbachu a Friedrich Reiser, kterého sám Mikuláš z Pelhřimova vysvětil na kněze.
Hus říkával, že je mu milejší Němec, který se drží zákona božího, než Čech, který se mu zpronevěřuje. A toho se husiti naplňujíce tak Husův odkaz, v podstatě drželi. Němci, kteří se upřímně (např. uvedení P. Zipser i J. Šrol) nebo jen na oko přihlásili ke kalichu, nebyli nijak perzekvováni a naopak. To je zřejmé např. z konfiskací majetku německých měšťanů opustivších Prahu před bitvou na Vítkově. Těm ostatním se vůbec nic nestalo, mohli zůstat v Praze a majetek jim nebyl zabaven. Husitská revoluce také přivodila zásadní průlom do poměru zastoupení Čechů a Němců v městských radách, a to nejenom v pražském souměstí ale i jinde.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Bratr Jiří odpověděl na tuto otázku z pohledu učenců. K tomu bych snad pouze přidal následující. Je pravda, že Mistr Jan řekl, že je mu "milejší Němec dobrý, než bratr zlý", ale na druhou stranu také napsal, že "Němec bude Čechu přáti, až se had na ledě bude hřáti".
Já bych se podíval na tuto otázku z pohledu vojenského. Pokud srovnáme složení husitského vojska v prvních letech hnutí a v posledních letech v období před Lipany, uvidíme markantní rozdíl. Prvotní myšlenka Božích bojovníků se pomalu vytrácela a zůstavala pouze v srdcích "veteránů". Jelikož husité vítězili kde se dalo, tak se do jejich vojska hlásili "zlatokopové" ze všech sousedních národů. Toto ale bohužel vedlo k pomalému rozpadu disciplíny (viz. napadení Prokopa Velikého) a následnému strachu (až odporu) k návratu k normálnímu životu. Neříkám, že za porážku u Lipan mohou cizí bojovníci v polních obcích, ale říkám, že byli jednou z příčin, proč se Boží bojovníci pomalu přetvářeli v žoldnéřské vojsko.

_________________
Peklo je tam, kde rozum není možný.
Kde není světlo poznání, tam vládne temnota!

Velice zjednodušující dělení Čech (a Moravy) v dobách husitských válek na Čechy = husity a na Němce = katolíky, nepřátele není zase tak dalece zavádějící. Proč?
Většina z královských měst než byla dobyta husity, měla německé radní, nebo na těchto radnicích měli Němci většinové zastoupení. Nejvyhraněnější vztahy mezi Čechy a domácími Němci byly pochopitelně v Praze. Je to dáno tím, že i ti Němci, kteří upřímně nebo jen naoko přistoupili ke kalichu, neměli u pražských husitů náležitou důvěru. Úbytek německého etnika v Praze byl způsoben jednak odchodem Němců, kteří se nechtěli zpronevěřit své katolické víře, a potom také počešťováním, mj. proto že se čeština stává úředním jazykem v městských radách. Podobně – i když ne v tak vyhraněné podobě - tomu bylo i v jiných městech, která se dostala do sféry vlivu husitských polních obcí, nebo se stala základnami utrakvistické šlechty. Paradoxně nejvíce národnostně snášenlivý byl Tábor a další lokality v okolí nebo nedaleko střediska radikálního husitizmu (Prachaticko). Proto se do tohoto regionu stahovaly komunity valdenských a německých příznivců reformního proudu. Jak jsem uvedl v tomto příspěvku, někteří vůbec ne bezvýznamní Němci ale i cizinci jiných národností propůjčili svoje služby revoluci. A to husité oprávněně považovali za jistý způsob zadostiučinění.
Mýlil by se ten, kdo by se domníval, že vztah katolíků k Němcům byl přátelštější než u husitů. Katolíci velice těžce nesli porážky intervenčních armád, jejichž základ tvořili právě Němci (1426, 1427, 1431). Kritizovali neschopnost těchto armád daleko rozhodněji se s husity utkat. Tím si zároveň uvědomovali svoji zodpovědnou roli v boji s kališnickou většinou v zemi, jako by už předjímali Lipany.

Po drtivé porážce, kterou Zikmund na poč. r. 1422 utrpěl u Německého Brodu, dědic trůnu rezignoval na další vojenskou intervenci do dědičných zemí zmítaných kacířskou válkou. V praxi to znamenalo, že v intervenčních armádách se přestali objevovat Uhři. Od těch dob základ intervenčních armád tvořili Němci cizozemci z Říše, z Rakous, Lužice a ze Slezska. Na základě Žižkova vojenského řádu, který akcentoval pomoc českému a slovenskému(!) jazyku, byly velice přísně trestáni ti Češi, kteří jako žoldáci sloužili v cizích armádách. Můžeme se vůbec pozastavovat na tím, že zvěrstva křižáků a kutnohorských Němců byla „nacionalisticky“ využívána např. editory husitských manifestů pro účely husitské agitace? Cílem této agitace bylo mj. i eliminovat politickou moc domácích Němců. V rámci vyváženosti tohoto příspěvku je však třeba uvést i to, že některé (protiněmecké) argumenty husitská propaganda nevědomky i vědomě zveličovala čí přímo zkreslovala.

Husité prý také chápali svůj zápas jako prevenci před tím, aby celá země nebyla ovládnuta přirozenými nepřáteli – nenáviděnými Němci, kterým pomáhali i jejich souvěrci z Říše. Ale to už je spíše interpretce, která má původ možná někde u Palackého.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Zde by se slušelo připomenout i Dekret kutnohorský, byť univerzitní národy byly koncipovány spíše na principu geografickém než národnostním. (A mnohdy i značně nelogicky.)
Stejně tak je fakt, že Viklefovo učení bylo přijímáno především českými mistry, kdežto ti němečtí byli převážně ostrými odpůrci.

_________________
De omnibus est dubitandum.

Kaplan Ulrich Grünsleder volí raději smrt na hranici nežli odvolání Husova učení:

''Řezenský biskup Albrecht III. von Stauffenberg (1409 - 1421), v letech 1415 - 1418 účastník kostnického koncilu, patřil k nejhorlivějším odpůrcům valdenství, viklefismu a Husova učení.
Již během r. 1419 bylo v Řezně zřízeno zvláštní vězení pro kacíře, do něhož byl uvržen i z pohraničního Vohenstraussu pocházející kaplan Ulrich Grünsleder, který překládal a rozšiřoval Husovy spisy. Když odmítl odvolat své názory, byl 19. dubna 1421 v řezenském dómu před shromážděním věřících slavnostně odsouzen a předán světské moci k upálení.
Z biskupova nařízení musel každý obyvatel Řezna starší 12 let přísahat, že bude potírat husitské učení a každého přívržence tohoto kacířství vydá k potrestání své vrchnosti.''

(z poznámek na konci knihy Kronika česko-bavorské hranice I)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

V Kronice česko bavorské hranice I je psáno o vpádech do Německa, které se uskutečnily hned zpočátku husitských válek, dávno před spanilými jízdami:

''Nemáme doklady o tom, že by Žižka koordinoval nějak své válečné operace s Klatovami, ale měl ve svém štábu hned dva zemany z Klatovska - Břeňka Dolanského a Jana Valkouna držícího před husitskými válkami pohraniční statek Viteň a část městečka Strážova. Starý letopisec ani Dolanského ani Valkouna v bojích kolem Plzně nezmiňuje a je tedy možné, že se tito válečníci účastnili s Klatovskými vpádů do bavorského sousedství.

V r. 1419 došlo totiž k ničivému husitskému útoku na zwieselský Winkel, při kterém čeští nájezdníci vypálili nejen samotný Zwiesel, ale i sedm vesnic v jeho okolí (Lindberg, Flanitz, Bärnzell, Griesbach, Innenried, Aussenried a Zwieselberg). Obyvatelstvo napadené ekumeny se rozprchlo do lesů a po svém návratu do spálených domovů bylo údajně donuceno k přijetí husitské víry. Konverze obyvatel zwieselského Winkelu ke kališnické víře měla podle písemných pramenů trvat až do r. 1429, ale nové světlo na existenci husitského Zwieselu a okolních vsí vrhl unikátní archeologický objev z r. 1993. Pod zwieselským náměstím zjistili badatelé systém podzemních chodeb a síní až do hloubky 21 m se vstupem opatřeným gotickým lomeným obloukem, schodištěm a dalšími architektonickými články. Celý podzemní komplex je zatím interpretován jako tajný bohoslužebný prostor zwieselských katolíků za husitské okupace.

Mezi vypálenými lokalitami zwieselského Winkelu není zmiňováno Frauenau, ač i tady je uváděna v letech 1419 - 1429 existence obyvatel husitské víry. Mohli bychom tedy hypoteticky předpokládat, že Frauenau přijalo husitskou víru dobrovolně a mohlo se stát jakýmsi dočasným centrem vzniklé kališnické enklávy. Proti těmto dosti problematickým spekulacím se však podle mého soudu nabízí jako nejpřijatelnější východisko přijmout premisu o existenci relativně početné sekty valdenských v zwieselském Winkelu ještě před vypuknutím husitských válek.

Valdenská hereze, jak známo, je považována společně s viklefismem za hlavní ideový zdroj české husitské reformace. Také je dostatečně doloženo, že jižní Čechy byly již za prvního lucemburského panovníka velmi silně infiltrovány valdenskou diasporou postupující z alpské oblasti přes Pasov do Dolního Bavorska, Rakouska a dále do Čech. Řezenský biskup také v r. 1420 prohlásil, že husitská kacířská nákaza hrozí nejvíce Bavorsku, neboť to je už dlouhou dobu prosáklé valdenským živlem. Zatím záhadné zwieselské podzemní prostory také lépe odpovídají ilegálním bohoslužebným prostorům valdenských kacířů, jak jsou známy z jiných míst, než jakési podzemní tajné katolické modlitebně.

Nejspíše tedy lze připustit, že husitské vpády z Klatovska do zwieselského Winkelu na čas zlegalizovaly místní valdenskou víru, která mohla vyjít z podzemí a integrovat se stejně nenásilně do českého utrakvismu, jako se to stalo i v jiných kontaktních oblastech.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Obyčejní lidé v středověké církvi měli daleko lepší názory, nežli ti, kteří jim vládli. Vždyť nemusí být pořád hlava skloněná.

S takovými Němci se setkal i Jan Hus cestou do Kostnice, jak se můžeme dočíst v kapitole Osudové cesty M. J. Husa a M. jeronýma Pražského po Goldene Strasse v Kronice česko-bavorské hranice I:

'Z Mladoňovicovy Zprávy, v které je citován Husův dopis přátelům v Čechách z Norimberka datovaný 20. října víme, jak byl Mistr Jan přijat velmi srdečně na hornofalcké půdě:

Vězte, že jsem nikdy nejel se spuštěnou kápí, nýbrž zjevně s odkrytou tváří. A když jsem vyjel z Čech, nejprve, dříve nežli jsem přišel do města Pernovy, očekával mě farář se střídníky, a když jsem vstoupil do světnice, tu mi hned nalil veliký korbel vína a velmi laskavě se svými druhy přijal všechno učení a pravil, že byl vždy mým přítelem. Potom mě v Novém Městě všichni Němci velmi mile viděli: Projeli jsme Vajdou a mnoho lidu se nám tam podivovalo. A když jsme přišli do Sulzpachu, šli jsme tam do hospody, v které byl soud, lantricht. Tam jsem v síni před konšely a staršími řekl: 'Hle, já jsem Mistr Jan Hus, o němž jste, jak soudím, slyšeli mnoho špatného, ptejte se mne tedy.' A když jsme probrali mnoho věcí, všechno velmi vděčně přijali. Potom jsme projeli městem Hirsweldem, v němž nás opět velmi vděčně přijali. Poté jsme projeli městem Hersprukem a tehdy jsme přenocovali v městě Laufu. Tam přišel farář, veliký znalec práv, se střídníky, pohovořil jsem s ním a on také všechno vděčně přijal. A ejhle, přišli jsme do Norimberka, v kterém náš příchod rozhlásili kupci, kteří nás předjeli. Proto tam stál lid na ulicích, vyhlížeje a vyptávaje se, který že jest mistr Hus...

Také víme, že ač král Zikmund posílal Husovi ze Špýru na cestu do Kostnice bezpečný glejt datovaný 18. října, v kterém přikazuje svým úředníkům a poddaným, aby od držitele glejtu nevybírali žádné mýtné, clo či jiné tranzitní poplatky, nečekal Mistr Jan na jeho dodání a dojel až do Kostnice bez něho. Sám o tom píše:

A jižt vypravil jsem se na cestu bez glejtu mezi velmi veliké a mnohé nepřátele, mezi nimiž nejhorší jsou domácí nepřátelé...'

Vysvětlivky:
města, z nichž lze mj. sledovat i průběh Husovy cesty do Kostnice
Pernova = Bärnau
Nové Město = Neustadt an der Waldnaab
Vajda = Weiden
Sulzpach = Sulzbach
Hirsweld = Hirschbach(?) - patrně přepis
Herspruk = Hersbruck
Lauf = Lauf an der Pegnitz

střídník = náhradník, který za úplatu vykonával správu farnosti a jiné církevní povinnosti (jednoho obročí) místo duchovního s větším počtem obročí (mnohoobročníka)
lantricht = místní, obecní soud

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Josef Pekař kdysi napsal, že Češi během několika století soužití s německým etnikem počeštili mnohonásobně více Němců, než kolik kdy oni poněmčili Čechů. Obzvláště to platí v 15. století, hlavně období po husitských válkách, kdy bylo už krátce po konci války přijato na českém zemském sněmu usnesení, že žádný Němec nesmí zastávat zemské úřady. To se samozřejmě odráželo i v tom, že německý živel ztrácel v zemi postupně svou politickou moc. Je dokázáno, že k splynutí s domácím živlem stačí už dvě generace. A tak se klidně stávalo, že třeba v takové době krále Jiříka z Poděbrad obývalo Prahu mnoho věrných stoupenců kalicha a věrných Čechů, jejihž otcové, či dědové seděli v městských radách pražských měst a tvrdě trestali odporné české kacíře.

_________________

Připomeňme si ještě osudy Mikuláše a Petra z Drážďan, Fridricha Eppinga, Jana Draendorfa a Petra Turnowa.
Inkvizice se opět vyznamenala.
http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_pra ... ava/184361
"Na otázku, zda dnes římská církev bloudí a bloudila po mnohá léta, když vysluhuje laikům pouze pod jednou způsobou, odpověděl Turnow: ´Vy jste statní lvi a já docela malá kočička.´ Podle protokolů inkvizice v Udenheimu z něj nic jiného jako odpověď na tuto otázku nedostali.''

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Jistý německý kněz původem z Durynska Jindřich Ratgeb z Gothy (†12. dubna 1423 - viz níže) se nejprve zřekl svých "kacířských bludů" a poté za čas se zase zřekl svého odvolání. Jeho konec vzdáleně připomíná osud Jeronýma Pražského.

Podstatná část jeho odvolací formule (citace z tendenční kroniky Ondřeje z Řezna):
"Já, Jindřich Ratgeb z Gothy v mohučské diecézi, nehodný kněz, jsem poznal pravou a apoštolskou katolickou víru a proklínám veškeré kacířství, zříkám se zvláště takového, z něhož jsem byl nejen obviňován a podezírán, ale které jsem, jak bylo zjištěno, veřejně tvrdil a hlásal, ba dokonce také při veřejném slyšení zatvrzele držel a hájil ve své odpovědi, když jsem byl vyslýchán ohledně své víry. Zříkám se tedy tvrzení, že není na zemi pravá víra (základní bod obžaloby – pozn. JM), jak co se týče obecného, obvyklého a jistého smyslu těch slov, tak co se týče jejich smyslu mnou překrouceného, když jsem totiž řekl, že jsem tato slova chápal tak, že není na zemi, tj. mezi lidmi na zemi, věrnost, úcta a láska. Zříkám se také bludů a kacířských myšlenek a proklínám ty, které učili a hlásali Jan Viklef a Jan Hus zlořečené paměti ve svých spiscích či knížkách nebo v kázáních k duchovním i k lidu." ...

… a poté se J. Ratgeb opět vrátil ke svému "kacířství":
"… tento Jindrich (…) 'jako pes vracející se ke svému zvratku' (Přísloví 26, 11 – pozn. JM) upadl znovu do kacířství. 'Přihodilo se mu to, co říká toto pravdivé přísloví: Umytá svině se opět válí v bahně' (2Pt 2, 22 – pozn. JM). Proto když házel nějakým oknem na veřejné prostranství kolemjdoucím cedulky psané vlastní rukou na obranu své hereze, zmíněný biskup Jan (v Řezně – pozn. JM) pochopil a uvědomil si, že tento muž pevně vězí v odsouzeném kacířství, kterého se sám před tím zřekl (viz výše). V pondělí po neděli (12. 4. 1423 – pozn. JM) … ho proto v katedrálním kostele po veřejné mši za zvonění velkého zvonu a v přítomnosti duchovních i lidu podle kanonického práva slavnostně zbavil kněžské hodnosti a přenechal ho světskému soudu (viz též kap. "Husova kauza"). Od něj dostal trest, jaký si zasloužil: byl přivlečen do ohně a upálen a bude spalován i věčným ohněm."

Trest dostal pochopitelně od církve, světské rameno spravedlnosti pouze(!) vykonalo ortel. Tady autor kroniky pochopitelně typicky katolicky mlží, pravděpodobně záměrně.

zvýraznění: autor příspěvku

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)