Cikáni se objevují také v Kaplického beletrii, proto ty haléříky - to jen takový slang, aby bylo srozumitelné současnému čtenáři, že se jednalo obecně o drobnou minci. Kdyby napsal flútky, nepoučený čtenář by nevěděl o co jde.
Hejno špinavých a otrhaných dětí se rozběhlo od Nové brány do ulic s velkým křikem:
''Cikáni! Cikáni!''
Lidé vybíhali z domů a dílen. Někteří už znali ten podivný národ tuláků, ale více bylo těch, kteří o něm jen slyšeli.
Cikáni na dvou vozech projížděli živou ulicí na rynk a tam se na dolním konci zastavili. V mžiku byli obstoupeni zvědavci. První vůz táhl pár krásných mladých koní, za druhým bylo přivázáno několik ubohých herek, jedva se držících na nohou. Z předního vozu vyskočil cikán, ne starý a ne mladý, vysoký, snědý, s očima jiskrnýma, s vlasy kudrnatými a černými, s malým vouskem pod nosem. Oblečen byl v cárech, bos, na hlavě měl cosi jako turecký turban, stál však vzpřímeně a díval se kolem sebe, ukazuje bílé zuby, jako by byl roven váženým táborským měšťanům. Až to pobouřilo krejčího Dražického, který na rynk přiběhl mezi prvními.
''Že tu holotu vůbec vpustili do města! Ještě tu zapálí!'' vykřikoval.
Také nožíř Dub povážlivě kroutil hlavou:
''Jsou to jistě špehýři tureckého císaře. Máme tu pěkné pořádky, když takové huntíře pustí do města!''
To se již zástupem prodral rychtář Velek z Chýnova, malý, silný a ramenatý. Hned spustil na cikána, jak se dostal na rynk.
''Bránou, páníčku!'' usmíval se cikán.
''Jak je branný mohl takové panchartské pokolení pustit do města!'' zlobil se rychtář.
Cikán dobře rozuměl a zablýskal očima.
''My jsme poctiví křesťané. Prodáváme koně.''
Cikán mluvil hrdelním hlasem, lámal českou řeč všelijak, ale rozumět mu bylo. Jeho slova však způsobila u zvědavců smích. Prodávat na Táboře takové herky? Kdo v městě potřebuje koně, koupí si ho od vojáků. A jakého! Ani v krumlovských maštalích nemají takové jako někteří sousedé!
Mezitím z vozů vyskákaly ženy a děti. Polonahá cikáňata obklopila hned táborská drobotina, cikánky se rozběhly po městě.
''Co vy jste vlastně zač?'' zeptal se krejčí Dražický cikána. ''Jste Turci, Tataři, Récové nebo mohametisti?''
''Jsme křesťané, páníčku,'' odpovídal cikán, a na důkaz toho se začal křižovat.
''A přijímáte pod jednou nebo pod obojí způsobou?'' Tomu cikán nerozuměl a neodpovídal.
''Co s ním mluvíš? Jsou to mohametisti!'' rozhodl nožíř Dub a odplivl si.
''Odkud jste přijeli?'' zeptal se kdosi.
Cikán místo aby jmenoval nějaké známé místo, začal vyprávět jakousi bajku, z níž posluchači téměř nic nerozuměli.
Zatím mladému cikánovi přišel na pomoc starý, hubený až běda. Mluvil řečí mnohem srozumitelnější:
''My jsme, páníčkové, přijeli z moc daleka. Naše země je až za mořem, mnoho mil za Egyptským královstvím. Odtud jsme přišli, páníčkové. Když Ježíšek byl ještě nemluvňátkem a utíkal před králem Herodesem, který chtěl všechna nemluvňátka zabít, prosila Panenka Maria cikány, aby Ježíška ochránili, ale ti to neudělali. Za trest se od těch dob musíme toulat světem a nesmíme se vrátit domů.''
Všichni sice nechápali, co cikán říkal, jen slova Herodes, Panenka Maria a Ježíšek byla každému známá. Přece tedy to budou křesťané, a ne mohametisti. Cikánovi však šlo nejvíce o to, aby upoutal pozornost posluchačů.
Hrnčíř Srša mohl na cizincích oči nechat. Jací to divní lidé chodí po světě! Tenhle je hnědý, kdesi prý žijí i lidé docela černí, mouřeníni, jako byl jeden za tří králů, kteří se přišli poklonit Spasiteli. Mezi lidmi nejdřív nebylo rozdílu, až když zpyšněli a začali stavět babylónskou věž, Bůh je potrestal zmatením jazyků a poznamenal je rozličnými barvami.
''Čím se živíte?'' zeptal se přátelsky starého cikána.
Cikán dělal, že nerozumí.
''Kradou, nač přijdou!'' odpověděl za něho rychtář.
Tu se stařec začal dušovat, že to není pravda, cikáni že nekradou, nikomu že nevezmou ani haléřík, že se živí poctivou prací, protože však nemají domova, lidé je odevšud vykazují.
Rychtář už toho měl dost:
''Za hodinu ať jste z města pryč! Jinak na vás pošlu biřice!''
Nasupen pak odešel k brannému, ostatní však zůstali a vyptávali se dál. Zatím se děti cikánské i městské zcela spřátelily.
Cikánky tou dobou žebraly v městě:
''Dejte, paničko, chlebíček nebo vajíčko nebo penízek,'' a když viděly kamenné tváře, volaly: ''Chceš-li, budu ti hádat z ruky, co tě čeká a co tě nemine. Já všechno uhodnu.''
Některá hospodyně uštědřila almužnu, aby se zbavila nezvaného hosta, jiná cikánku politovala a přidala kus chleba, mnohé, slyšíce, že mohou nahlédnout do budoucnosti, dávaly si hádat, třeba hadačství bylo na Táboře považováno za velký hřích a přísně trestáno.
kapitola 8. - Neklid na Táboře
(Z doby mezi jednáním se Zikmundem v Prešpurku (1424) a spanilou jízdou do Němec.)
|
