Velice zjednodušující dělení Čech (a Moravy) v dobách husitských válek na Čechy = husity a na Němce = katolíky, nepřátele není zase tak dalece zavádějící. Proč?
Většina z královských měst než byla dobyta husity, měla německé radní, nebo na těchto radnicích měli Němci většinové zastoupení. Nejvyhraněnější vztahy mezi Čechy a domácími Němci byly pochopitelně v Praze. Je to dáno tím, že i ti Němci, kteří upřímně nebo jen naoko přistoupili ke kalichu, neměli u pražských husitů náležitou důvěru. Úbytek německého etnika v Praze byl způsoben jednak odchodem Němců, kteří se nechtěli zpronevěřit své katolické víře, a potom také počešťováním, mj. proto že se čeština stává úředním jazykem v městských radách. Podobně – i když ne v tak vyhraněné podobě - tomu bylo i v jiných městech, která se dostala do sféry vlivu husitských polních obcí, nebo se stala základnami utrakvistické šlechty. Paradoxně nejvíce národnostně snášenlivý byl Tábor a další lokality v okolí nebo nedaleko střediska radikálního husitizmu (Prachaticko). Proto se do tohoto regionu stahovaly komunity valdenských a německých příznivců reformního proudu. Jak jsem uvedl v
tomto příspěvku, někteří vůbec ne bezvýznamní Němci ale i cizinci jiných národností propůjčili svoje služby revoluci. A to husité oprávněně považovali za jistý způsob zadostiučinění.
Mýlil by se ten, kdo by se domníval, že vztah katolíků k Němcům byl přátelštější než u husitů. Katolíci velice těžce nesli porážky intervenčních armád, jejichž základ tvořili právě Němci (1426, 1427, 1431). Kritizovali neschopnost těchto armád daleko rozhodněji se s husity utkat. Tím si zároveň uvědomovali svoji zodpovědnou roli v boji s kališnickou většinou v zemi, jako by už předjímali Lipany.
Po drtivé porážce, kterou Zikmund na poč. r. 1422 utrpěl u Německého Brodu, dědic trůnu rezignoval na další vojenskou intervenci do dědičných zemí zmítaných kacířskou válkou. V praxi to znamenalo, že v intervenčních armádách se přestali objevovat Uhři. Od těch dob základ intervenčních armád tvořili Němci
cizozemci z Říše, z Rakous, Lužice a ze Slezska. Na základě Žižkova vojenského řádu, který akcentoval pomoc českému a slovenskému(!) jazyku, byly velice přísně trestáni ti Češi, kteří jako žoldáci sloužili v cizích armádách. Můžeme se vůbec pozastavovat na tím, že zvěrstva křižáků a kutnohorských Němců byla „nacionalisticky“ využívána např. editory husitských manifestů pro účely husitské agitace? Cílem této agitace bylo mj. i eliminovat politickou moc domácích Němců. V rámci vyváženosti tohoto příspěvku je však třeba uvést i to, že některé (protiněmecké) argumenty husitská propaganda nevědomky i vědomě zveličovala čí přímo zkreslovala.
Husité prý také chápali svůj zápas jako prevenci před tím, aby celá země nebyla ovládnuta přirozenými nepřáteli – nenáviděnými Němci, kterým pomáhali i jejich souvěrci z Říše. Ale to už je spíše interpretce, která má původ možná někde u Palackého.