Právě je 21.11.2024 - 19:55

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 31 ]  Přejít na stránku 1, 2, 3  Další
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: církev
PříspěvekNapsal: 04.11.2010 - 18:21 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
Toto téma jsem založil na základě smysluplného Napo_Leonova podnětu.

Nebude to pochopitelně téma o současné církvi, neboť od toho jsou jiná témata tady na fóru, ale toto téma by se mělo zabývat dějinami církve předhusitské a husitské doby, řekněme do konce 15. století.
Příspěvky v tomto tématu by měly pokud možno klást důraz na dobu husitskou. Příspěvky o církvi z předhusitské doby by zase měly obsahovat aspoň zdánlivou souvislost.
Může se lehce stát, že v tomto tématu budou postupem času probírány i skutečnosti, o nichž se tady na fóru v jiných tématech a v jiných souvislostech již psalo. Za to se dopředu omlouváme, ale budiž nám přičteno k dobru, že toto téma se může postupně státi platformou, kde se bude tato tématika probírat uceleně a na jednom místě.
Jsem si zároveň také vědom toho, že bylo založeno jedno z nejkontroverznějších témat tohoto debatního kroužku. Přesto jsem rád, že mě k tomu Napo_Leon, kterému tímto děkuji za podnět, postrčil ...

P.S. Toto téma, jehož příspěvky si nečiní nárok na časovou posloupnost, může také sloužit jako prostor pro kladení jakýchkoli, i těch nejzákladnějších otázek o názvosloví, pojmech, věrouce atd., ap. Nedílnou součástí tématu může tedy být i jakási poradna v široké oblasti týkající se dějin církve do konce 15. století.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Naposledy upravil Jiří Motyčka dne 18.11.2010 - 12:06, celkově upraveno 5

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: kámen úrazu ...
PříspěvekNapsal: 04.11.2010 - 18:24 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
Napo_Leon, který "má na svědomí" založení tohoto tématu, mi v jedné SZ píše:
... Ať přemýšlím nad tím, co jsme si o katolické víře napsali, sebevíc, tak nemohu pochopit tu nejzákladnější otázku. Ten kámen úrazu mezi neústupnou a zakrnělou katolickou církví a reformovanými církvemi. Z čeho katolická církev vyvozuje svůj monopol, že to, co hlásá, je jedině správné? Z Písma to zřejmě není. :? Vždyť každému, kdo čte Bibli, musí být zřejmé, že se katolická církev odchýlila již od počátku od učení Ježíše Krista. ...
Úvodem je třeba konstatovat, že katolický pochází z latinského "catholicus" = obecný, všeobecný. V tomto smyslu jsou i protestantské/reformované církve "katolické". A to není žádný protimluv ani hraní si se slovíčky - viz také níže! ...

K odchýlení nedošlo hned v počátku!
Je docela zřejmé, že když po smrti Ježíše Krista začali jeho učení šířit jeho učedníci, kterými byli nejprve apoštolové, tak ještě k žádnému odchýlení nedošlo. První, krutě pronásledovaní křesťané, si nesli trpělivě a s pokorou svůj kříž, obdobně jako jejich Spasitel. Součástí dějin církve je i dlouhé období církevních Otců, kteří razili svou cestu, ale stále v Ježíšových šlépějích. Protože mnozí z nich byli velice vzdělaní, vzali si na pomoc řeckou filozofii, aby sofistikovaněji mohli vyřešit některé subtilní teologické problémy, jejichž původ pochází z Písma a s nimiž se teologicky potýkali. Vždy však byla "filozofie služkou teologie" (philosophia est ancilla theologiae) mj. i proto, že oni známí řečtí filozofové byli pro křesťanské teology "pouhými" pohany.
Z tohoto období pochází např. učení o univerzáliích, názorové proudy nominalizmus a realizmus, které tak moc jitřily mysli Viklefa, Husa a jeho následovníků na pražské univerzitě. Byly to nesmiřitelné názorové střety mezi nominalisty (zástupci 3 cizích hlasů na univerzitě) a realisty (viklefovci), tj. Husem a jeho reformní skupinou, jejichž hlavním mluvčím v těchto spíše filozofických sporech byl Jeroným Pražský. (Zřejmě se k tomu v tomto tématu vrátíme podrobněji.)

Zásadní přelom ve vývoji katolické (všeobecné) církve představuje tzv. "Konstantinova donace", tj. padělek listiny císaře Konstantina (285 - 337), která v podstatě legalizovala světskou vládu papežů, potažmo církve, za jejíž hlavu se považovali. Konstantinovou donací papežství zdůvodňovalo svoji světskou moc, své bohatství vč. jeho atributů (honosné paláce, bohatá roucha, ...). Konstantinova donace jako falzum byla odhalena až v pol. 15. st.(!) Historie církve se tedy rozdělila na před- a po-konstantinovskou éru. Je naprosto zřejmé, že husiti respektovali pouze tu předkonstantinovskou éru s tím, že i učení velkých církevních Otců hned vedle Bible bylo začleněno do Chebského soudce.
Lze tedy říci, že veškerá svízel katolické církve začíná v období po Kostantinově donaci. Je to taky období, kdy dochází k prvním nesmělým pokusům o reformu církve. Tu zásadní však přinesla až reformace česká, která čerpala ze studnice Viklefova učení!

Z uvedeného vyplývá, že tím kamenem úrazu se stala Konstantinova donace, podobně jako čteme u evangelisty Matouše v 16. kapitole, verši třiadvacátém, kde Ježíš praví: "... 'Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!'" (Mt 16, 23).
Ano, pro další vývoj v církvi satan vystavil padělek "jakési" listiny, na základě níž církev odmítla pokoru, kterou nahradila mocí, začaly vznikat ony lidské nálezky, které jsou přímými důsledky onoho postupně vznikajícího a cílevědomě budovaného monopolu. Ano, taková církev – až na nepatrné výjimky – měla pramálo co společného s církví prvotní, kterou doslova slzami, potem a krví šířili Ježíšovi učedníci i jejich další pokračovatelé a hlubší teologickou základnu jí poskytli církevní Otcové ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Naposledy upravil Jiří Motyčka dne 18.11.2010 - 12:06, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil  
 
PříspěvekNapsal: 08.11.2010 - 18:40 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
JM píše:
... Lze tedy říci, že veškerá svízel katolické církve začíná v období po Kostantinově donaci. Je to taky období, kdy dochází k prvním nesmělým pokusům o reformu církve ...
Ještě dávno před reformními snahami Viklefa, Husa a Luthera, který byl také mnichem, došlo k reformním hnutím na půdě klášterů. Leitmotivem těchto reforem, o nichž se chci zmínit, se stalo nadčasové heslo "libertas ecclesiae" (svoboda církve).

První takový reformní antifeudální pokus souvisí s krizí církvi již v 9.(!) století a jeho střediskem byl nově založený (kolem r. 910), na světské moci nezávislý klášter v burgundském Cluny. Tato první krize v církvi souvisela právě se závislostí klášterů na světské moci. Clunyjská reforma se tedy týkala především vymanění se z této závislosti.
Druhou, důslednější reformou byla tzv. gregoriánská reforma nazvaná podle papeže Řehoře VII. (1073 – 1085) a jejím fundamentem se stalo naplnění výše uvedeného hesla obsahem. Gregoriánská reforma navázala na clunyjskou, ale ještě více se snažila uplatnit tuto svobodu a nezávislost v praxi. Reforma mj. chtěla změnit praxi zacházení s kláštery a opatstvími, které zakládala šlechta. Jednalo se tedy o tzv. laickou investituru. Nezávislost na těchto fundátorech pocházejících z řad šlechty měla zamezit flagrantnímu finančnímu vykořisťování (simonii) ze strany světského zakladatele.

Tyto reformy vrcholí zápasem o investituru (jmenování církevních hodnostářů do funkce), který se podařilo vyřešit až v r. 1122 uzavřením tzv. konkordátu (dohoda mezi světskou a církevní mocí) wormského (podle německém Wormsu) mezi císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. v neprospěch císaře, který se zřekl investitury, a přenechal jmenování např. biskupů do jejich funkce vč. udělování léna církevních statků do pravomoci církve (zmínka o tom v "jiné" souvislosti také tady v tématu o moci světské a duchovní).

O čtyři století později musel Hus a další reformátoři začít bojovat proti simonii uvnitř církve, neboť v tuto praxi se dění v církvi zvrhlo a obrátilo do protisměru gregoriánské reformy o svobodě církve vzešlé z mnišství v Cluny ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Naposledy upravil Jiří Motyčka dne 17.11.2012 - 12:08, celkově upraveno 3

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: guelfové vs. ghibellini
PříspěvekNapsal: 18.11.2010 - 13:07 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
Ghibellini (odvozeno od rodového hradu Štaufů Weiblingen) upřednostňovali císařkou moc (císařství) a guelfové (odvozeno od rodu Welfů, Guelfů) zase papežskou moc (papežství). Pochopitelně z této zjednodušené definice jasně vyplývá, že v zápase mezi těmito dvěma zájmovými skupinami se jednalo mj. i o to, která moc z oněch dvou by měla být nadřazená. Tyto proti sobě stojící skupiny se nacházely nejen na teritoriu Svaté říše římské vč. Českého království, ale i v Itálii, kde sídlil papež. Jednalo se především o tradičně bohatší severní Itálii a jak císař, tak i papež, se urputně snažili dostat toto teritorium do sféry svého vlivu. Zmínka k tomu viz také tady.

Za počátek tohoto vleklého zápasu mezi guelfy a ghibelliny je považováno soupeření mezi bavorským vévodou Jindřichem Pyšným a švábským vévodou Konrádem Štaufským o uvolněný římský trůn po smrti císaře Lothara III. († 1137), tj. 2. třetina 12. století.
Součástí těchto antagonistických sporů mezi guelfy a ghibelliy, z nichž se Bůh kamsi vytratil, se stal i znovu obnovený boj o investituru (viz předchozí příspěvek) a o hegemonii v Itálii! Tedy ještě daleko koncentrovanější střet o nadřazenost moci duchovní nad světskou či naopak. Ani guelfy, přívržence papežství, nelze podezřívat z jakýchsi bohulibých záměrů, neboť se jednalo nejen o pojetí moci ale i o samou její podstatu. I v této době byli různí papežové zmítání bezbřehou touhou po (světské) moci a protože svoje postavení odvozovali od samotného Boha, mylně se domnívali, že moc duchovní musí být za všech okolností nadřazena té světské. Již v této době se rozmáhal papežský fiskalizmus, jak si o něm budeme povídat v dalším příspěvku, a k tomu potřebovala římská kurie co největší podíl na moci. Prachy a moc to jde přece ruku v ruce napříč stoletími.

Složení obou táborů se v průběhu vleklých bojů často měnilo i přelévalo, neboť byla vytvářena účelová spojení. Toto pragmatické lavírování se jevilo velice vhodným prostředkem pro prosazování vlastních, partikulárních i zcela obyčejně zištných cílů.
Střetávání mezi guelfy a ghibelliny nemohlo nezasáhnout České království, jehož králové byli většinou ghibelliny. Právě v době, kdy byl Přemysl Otakar II. vtažen do svého osudového střetu s Rudolfem Habsburským, se výše zmíněné, nekalé praktiky taky nepříznivě podepsaly na výsledku bitvy na Moravském poli v r. 1278. Nemalou roli v této osudové kauze velké evropské politiky sehrála pochopitelně i římská kurie a čeští představitelé guelfů ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Velké privilegium české církve
PříspěvekNapsal: 24.11.2010 - 22:28 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
Je na čase vrátit se v tomto tématu zpátky na teritorium Českého království.
Znění Zlaté buly sicilské co se týče investitury biskupa bylo vstřícné pro českého panovníka. A tak Přemysl Otakar I. jmenoval v r. 1214 pražským biskupem kanovníka svatovítské kapituly Ondřeje. Biskup Ondřej byl rozhodnut, že v Čechách uvede do praxe nejradikálnější podobu reformy církve ve smyslu široce pojatého hesla "libertas ecclesiae" (viz předchozí příspěvky), protože na území Českého království stále ještě trval úzus o tom, že vlastníkem kostela je jeho fundátor, na jehož pozemku byla sakrální stavba postavena. Právo ke kostelu se pochopitelně vztahovalo i na obsazování příslušných farností sluhy Božími, jejichž subordinace tím byla dána. Takový světský fundátor si automaticky přivlastňoval část desátku. O míře tohoto odvodu si nedělejme iluze, nebyla diktována křesťanskými pohnutkami stejně tak, jako když celý zůstával faráři.
A právě biskup Ondřej začal prosazovat, aby celý desátek byl součástí příjmů fary a aby biskupové spadali pod obedienci (podřízenost) papeže. Ano, i z tohoto tuzemského příkladu můžeme zřetelně vidět, kam možná dobře míněné postuláty prvních církevních reforem směřovaly a byly tímto vlastně zneužity pro finanční i hierarchickou nezávislost církve na světských osobách, vedoucí k jejímu mocenskému postavení. Teprve až husitská revoluce o 2 století později od základů tyto nepřijatelné trendy narušila. Ale vraťme s zpět k první čtvrtině 13. věku.

Dohodou zvanou Velké privilegium české církve bylo potvrzeno, že představitelé církve i poddaní církevního feudála jsou vyňati z pravomoci světských soudů. Poddaní tím získali některé dílčí svobody a umírnění odvodů ve formě naturálních dávek. Zástupci církve se mohli začít zúčastňovat zemských shromáždění a kláštery začaly svobodně nakládat a vůbec disponovat se svými nemovitostmi.
Směr cesty od "chudé" k bohaté církvi byl oficiálně potvrzen ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Nahoru
 Profil  
 
PříspěvekNapsal: 28.11.2010 - 13:02 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
Za vlády francouzského krále Filipa IV. Sličného (1285 - 1314) se francouzské diplomacii za vydatné vojenské podpory podařilo odstranit energického, militantního a násilnického papeže Bonifáce VIII. (1294 – 1303). V bule "Unam sanctam" vystoupil s nekompromisním nárokem na svrchovanou papežskou moc nad světem, což nahrávalo Filipovi IV. v jeho záměru na ovládnutí papežství, což by zase transparentně demonstrovalo nadřazenost moci světské nad mocí církevní, tedy přesný opak toho, oč šlo papeži Bonifácovi VIII. Proto se následným logickým krokem stala volba francouzského arcibiskupa v Bordeaux Gaskoňce Raimonda Bertranda de Got papežem, který přijal jméno Kliment V., a v r. 1309 přesídlil do Avignonu. Tím začíná dlouhé období tzv. "avignonského zajetí papežů", které končí až v roce 1378 papežským schizmatem. Papežská kurie se prakticky dostala do subordinace politiky francouzských králů.
Na sklonku vlády císaře Karla IV. dochází tedy k církevnímu schizmatu. Dosavadní hluboká a vleklá krize, jejíž kořeny tkvěly ve vykořisťovatelském systému papežské komory (avignonský papežský fiskalismus), dospěla vrcholu a přerostla v rozkol v hlavě církve a "světlo světa" spatřilo dvojpapežství. Chtělo by se spíše napsat "tmu křesťanského světa" ...

Výše uvedený fiskalismus, tj. systém dávek a poplatků za církevní úkony, funkce, úřady ap., přivedly papežskou kurii v Avignonu do silného finančního postavení. Protože za peníze lze koupit všechno vč. hodností i odpuštění hříchů, vede tato situace zákonitě k tomu, že na jedné straně prudce upadá církevní morálka a na straně druhé roste obrovské, do očí bijící, bohatství papežské pokladnice a potažmo i majetek počínaje biskupy a konče posledním vesnickým farářem, mnohoobročníkem, který byl příjemcem důchodů třeba z 5 farností, z nichž fungoval – pokud vůbec – pouze na jedné. Tato hluboká krize tedy zasáhla nejen hlavu církve ale postupně i její oudy!
Výše uvedené dva nejzákladnější průvodní jevy krize římské církve pak vedly k zažehnutí požáru husitské revoluce.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: hereze
PříspěvekNapsal: 05.12.2010 - 16:22 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
Převratné události vrcholného středověku, první pokusy o reformu církve, boje o investituru, guelfové, ghibellini, křížové výpravy i sociální změny, to vše plus další faktory měly vliv na víru i náboženský život.
Dochází stále častěji k různým formám kritiky oficiální církve a projevů formální zbožnosti, která se vzdalovala od Kristova ideálu. Představitelé církve žili stále více světským životem, bohatli a postupně získávali stále větší podíl na moci. A to bylo pro kritiky nepřijatelné stejně tak, jako obsah této kritiky pro kritizované, kteří přišli s velice jednoduchou fintou, proti níž takřka nebylo obrany. Takový kritik byl označen za heretika, tj. kacíře a bludaře. Hloubavce a písmáky, kteří by snad sami chtěli vykládat Písmo, a na základě této více či méně laické exegeze se dopouštět drzé kritiky, bylo třeba likvidovat ohněm a mečem.
Zprvu se nejednalo o kritiku týkající se dogmatu, kanonického práva či tradice, nýbrž "pouze" těch negativních věcí, kterými byl nejen konfrontován, ale i sužován život prostého věřícího. Tato kritika měla tedy i silný sociální akcent.

Ital Arnold z Brescie ve svých kázáních odkazoval na chudou církev, příkře kritizoval praktiky římské kurie a požadoval sekularizaci církevního majetku. Když se však namočil i do vysoké politiky, stalo se mu to osudným. Fridrichem Barbarossou byl zajat a předán papeži. Nakonec jako kacíř byl popraven asi v r. 1155.
Další postavou vstupující na dějinnou scénu, na níž se odehrávají tragedie lidských osudů, je lyonský obchodník Peter Valdes. Také se ve své kazatelské činnosti zaobíral chudou církví, která by měla evangelium zvěstovat a podle něho se i řídit, čímž církev zase získá dávno ztracenou věrohodnost. Sám šel v chudobě příkladem, nezahynul patrně násilnou smrtí, ale do konce svého života († 1217) se musel skrývat. Z výše uvedeného vyplývá, jak důležitý byl požadavek chudé církve. Jednalo se o dlouhodobý fenomén, k němuž František Šmahel lakonicky poznamenává: "nic nového pod husitským sluncem".
Od Petra Valdese se odvozuje hnutí valdenských nazývaných také "Kristovi" nebo "lombardští chudí". Valdenští odmítali víru ve svaté, kladli velký důraz na společenství věřících, fundamentem víry pro ně byla Bible a striktně odmítali zprostředkovatelskou úlohu jakékoli církevní instituce i papeže na cestě ke spáse. Postupně se radikalizovali, takže museli přejít do ilegality, v níž fungovali více jak dvě století, aby pak splynuli s různými reformačními proudy. Hnutí valdenských je pozoruhodné také tím, že se k němu připojili i někteří představitelé měšťanstva, z nichž někteří zbožní patricijové se po Valdesově vzoru vzdávali i majetku.

V krátkosti je třeba se také zmínit i o katarech (řecky katharos = čistý; z toho pochází "kacíř") a albigenských, nazvaných podle jihofrancouzského města Albi. Teologické kořeny této hereze sahají až k apoštolské církvi, za jejíž dědice se tito heretici považovali. Archetyp těchto názorů lze najít už u paulikiánů a bogomilů. Tato učení pocházejí z Arménie, 7. století, resp. z Balkánu (Bulharsko), 10. století. Asi nebude od věci ještě poznamenat, že bogomilství pochází z manicheismu, za jehož zakladatele je považován Babyloňan Mani (řecky Manichaios). Základem tohoto učení, pocházejícího ze 3. století, je věčný boj světla a tmy, které jsou principy dobra a zla.

Heretických směrů i sekt bylo pochopitelně více, ale pro základní přiblížení nám tento rozsah zcela postačí s tím, že v souvislosti s husitstvím se ještě musíme zmínit o valdenských.
Šířící se heretické názory a kacířské sekty se začaly katolické církvi vymykat z rukou. Pokud k tomuto vývoji nechtěla zůstat lhostejná, muselo se něco stát. Vznikla inkvizice, ale to už je zase další story ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Naposledy upravil Jiří Motyčka dne 20.02.2012 - 16:03, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: pronásledování heretiků ...
PříspěvekNapsal: 09.12.2010 - 10:47 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
Bernard Gui 10. 10. 2009 tady na fóru píše:
Uz jsem se i zde o tom zminoval, jak vse zacalo a opravdu počatky nezacinaji u hustitu, ale jiz ve 12. stoleti kdyz se staly hereze zavaznym problemem Cirkve. Kanonicke pravo v te dobe neurcovalo jednoznacny postup a zabyvat se heretiky bylo v moci mistnich biskupu. Biskupove mohli heretiky predavat svetske moci, ale az do roku 1157 to nebylo jejich povinnosti a svetsti vladcove nedelali nic, a tak se koncem 12. stoleti a ve 13. Cirkev postupne zbavila techto nedostatku a roku 1184 papez Lucius III. vydal dekret Ad abolendam, ktery stanovil aby vsichni heretici a ti kdo jim veri byli predani svetske moci k potrestani. Roku 1199 pak Innocenc III. v dekretu Vergentis in senium ucinil dulezity krok tim, ze pripodobnil herezi ke zrade, jak ji definuje rimske pravo a majetek heretiku byl zabaven a jejich dedici vydedeni. Cisar Fridrich II. pak vtelil toto zprisneni kanonickeho prava do prava riskeho a ustanovil ze trestem pro nekajici se heretiky ma byt smrt na hranici. Tak to vse zacalo.
V prubehu 13. stoleti nastala zlata doba Cirkve svate a ustrednim bodem tazeni proti herezi bylo vytvoreni uradu Svate Inkvisice (oficialne v roce 1235), ale v nekterych mistech i drive.
Zejmena dominikani byli povolani k boji proti herezim a byla to prave touha odvratit obyvatele Languedocu v jizni Francii od katarstvi, ktera na pocatku 13. stoleti vedla Sv. Dominika k zalozeni radu Bratri kazatelu a roku 1231 papez Rehor IX. ustanovil prevora dominikanskeho konventu v meste Reznau v Nemecku delegovanym soudcem a poveril jej vyhledavanim heretiku.
Pote byli v Languedocu v roce 1233 jmenovani prvi Inkvisitori. A to v meste Toulouse a Carcassonne, ti se pak zabuvali prevazne katary, valdenskymi a beguiny
Vse zacalo v Languedocu, tedy daleko drive nez sve bludy kazal Hus.

Muj osobni vzor je Bernard Gui (1261-1331), ktery v roce 1323 vydal v Languedocu prirucku Practica Inquisitionis haereticae pravitatis, on sam pusobil jako Inkvisitor v meste Toulouse. To k tem zacatkum uradu Svateho Tribunalu.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Inkvizice
PříspěvekNapsal: 09.12.2010 - 10:51 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
V předchozím, osobně laděném příspěvku čteme taky něco málo o počátcích inkvizice, středověké zločinecké a represivní organizaci, která má na svědomí mnoho lidských životů, jejichž počet nechci pro jistotu uvádět ani řádově, protože jsou dalšími badatelskými počiny stále (relativně!) zpřesňovány. Někdo by se možná mohl domnívat, že adjektivum "zločinecká" je přehnané nebo jakási nadsázka autora tohoto příspěvku. Avšak inkvizice jako vedlejší a nejen z dnešního pohledu naprosto nepovedený produkt křesťanství má na svědomí skutečné zločiny proti lidskosti.
I v dnešní době jsou ještě katolíci, kteří věrni svému konzervativizmu označují skutky i cíle této instituce za "bohulibé". Mezi ně patří i náš přispěvatel, který svůj nick hrdě nazval podle jednoho z inkvizitorů navzdory tomu, že za řádění inkvizice se papež Jan Pavel II. dokonce i omluvil.

Pojďme tedy nahlédnout na inkvizici z poněkud jiného úhlu. V předchozím mém příspěvku jsem se zmiňoval o albigenských. V r. 1209 papež Inocenc III. vyhlásil proti katarům válku pod korouhvemi s křížem, jinými slovy křížovou výpravu. Tedy opět nic nového pod husitským sluncem! Tyto války proti albigenským se táhly dlouhá dvě desetiletí a nazveme-li je pravým jménem, tak se jednalo o typickou genocidu. Finančně i politicky bylo toto vyhlazování kacířů posvěceno francouzským královským dvorem po dobu vlád Filipa II., Ludvíka VIII. a doznívání ještě za Ludvíka IX.
Co se týče geneze inkvizice, tak přelomovým byl koncil ve Veroně v r. 1184, na němž papež Lucius III. a císař Fridrich Barbarossa pověřili biskupy v Říši, aby aktivně vyhledávali a usvědčovali heretiky z jejich kacířských činů.
Papež Inocenc III. šel ještě dál a světlo světa začala postupně spatřovat systémová opatření. Inkviziční řízení se změnilo v soudní proces s předem danými pravidly, čímž bylo vytvořeno aspoň zdání soudu, který se řídil, či spíše měl řídit, procesním právem. V období před inkvizičními soudy totiž probíhaly pouze ty biskupské, které vynášely rozsudky a potažmo tresty zcela libovolně a dle vlastního uvážení. Každý si jistě dovede živě představit, jak takový biskupský soud nad nebožákem podezřelým z kacířství probíhal. Můžeme si však dělat iluze, že poté, co se inkvizici dostalo jakéhosi legislativního rámce, bylo inkviziční soudnictví relativně spravedlivější? Jsem přesvědčen, že každý, kdo se jen trochu zajímá o tyto procesy a související události, zná odpověď i na tuto sugestivní otázku, kterou úmyslně ponechávám bez odpovědi.
Za počátek inkviziční justice se považuje bula papeže Řehoře IX. z r. 1232 Ille humani generi, která se stala zároveň zakládací listinou zvláštního tribunálu, jenž byl podřízen pouze papeži. Jednalo se právě o Inquisitio Hereticae Pravitatis, tj. šetření/pátrání po kacířské zvrhlosti. Činnost a pravomoci tribunálu byly už v r. 1233 přeneseny na žebravý řád dominikánů.
I světští feudálové byli povinni kacíře vyhledávat, na podezřelé uvalovat vazbu a pak předávat inkvizičnímu soudu. Kdyby někdo tuto světskou povinnost zanedbával, tak sám mohl být obviněn z napomáhání kacířům, ne-li přímo označen za podezřelého z kacířství. A to si každý moc dobře rozmyslel. Při výsleších a důkazním řízení byla povolena tortura, tj. mučení s cílem dosáhnout přiznání nebo označení spoluviníků, nejlépe dosažení obého. Na to bychom také neměli zapomínat, pokud je řeč o inkvizici. Byl-li kacíř usvědčen, inkviziční tribunál předával odsouzence světskému rameni k vykonání trestu smrti upálením. Celé dvě třetiny zabaveného majetku usvědčeného i "usvědčeného" heretika připadly církvi a zbytek inkvizitorovi.

Přesně podle těchto regulí byl odsouzen i mistr Jan Hus a Jeroným Pražský.
Ještě i v současnosti(!) se můžeme setkat s průhlednými a hodně naivními výmluvami, že vlastně církev nikdy odsouzené – tedy ani Husa – sama neupálila. Ano, odsouzeného k smrti soudce vždy přenechá katovi k vykonání hrdelního trestu (vč. justiční vraždy) – napříč staletími. :!:
BTW. Miladu Horákovou taky nevěšeli Trudák, Urválek nebo Brožová-Polednová. Přátelé, to není podobnost čistě náhodná!

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Naposledy upravil Jiří Motyčka dne 20.02.2012 - 15:58, celkově upraveno 1

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Valdenští v Čechách
PříspěvekNapsal: 13.12.2010 - 10:39 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
JM píše:
... Valdenští se postupně radikalizovali, takže museli přejít do ilegality, v níž fungovali více jak dvě století, aby pak splynuli s různými reformačními proudy ...
JM píše:
... s ohledem na husitství se ještě v dalším musíme zmínit o valdenských ...
... tak směle do toho!
Valdenští se před pronásledováním rozprchávali po celé Evropě, takže se objevili také v Českém království, kde se soustřeďovali zejména v jihovýchodních Čechách, na Moravě (Znojemsko) a také na Královéhradecku. I u nás byla proti nim r. 1340 papežem Benediktem XII. vyhlášena malá(?) křížová výprava. Informací o této kruciátě je žalostně málo a jsou velice kusé, hlavně co se týče rozsahu. Vydala se na pochod z Jindřichova Hradce a jejím duchovním vůdcem byl papežem dosazený, jistý Havel z Hradce, poslední inkvizitor v českých zemích, který zde působil v letech 1335 až 1348. Světským vůdcem zmíněného křižáckého tažení byl Oldřich z Hradce. To vše se odehrává v době, kdy pražské diecézi a později i arcidiecézi šéfoval Arnošt z Pardubic, jenž v Praze nechal zřídit stálý inkviziční soud (k tomu viz také tady).

Valdenské učení se však přesto dále šířilo. Valdenští se na Jindřichohradecku usadili mj. v/a okolí Kardašovy Řečice, Jarošova nad Nežárkou, Bednárečku, Bednárce, Kunžaku, Strmilova, Nové i České Olešné, Dačic etc., tj. přibližně v lokalitě, které se v současnosti říká "Česká Kanada". V těchto obcích později nacházelo uplatnění i dílo mistra Jana Husa, který se však k valdenským nikdy nehlásil. Valdenští se u nás udrželi až do pokročilé doby husitství, které je svým způsobem ovlivnilo a jakoby pokropilo živou vodou. Husovou smrtí se vlastně valdenští i husiti ocitli na jedné lodi s tím, že postupně byly odstraněny bariéry počáteční nedůvěry především ze strany husitů. Skutečnost, že valdenství u nás zcela nevymizelo, je dána právě značným vlivem husitství, které bylo tolerantnější k společenstvím typu valdenských. Je oprávněný předpoklad, že valdenští se zúčastňovali i poutí na hory.
V dobách Prokopa Holého se husité údajně zabývali vizí týkající se mezinárodní unie s valdenskými. Fridrich Reiser, valdenský a původem Němec, který byl na (husitského) kněze vysvěcen Mikulášem z Pelhřimova, se zúčastnil příprav husitů na Basilejský koncil (o Reiserovi viz také tento příspěvek). Hypoteticky se Basilejského koncilu také osobně zúčastnil, snad jako tlumočník, přestože ani Palacký, jmenovitě uvádějící členy delegace, se o něm nezmiňuje.
Valdenství u nás nevymizelo ani po Lipanech. Valdenští měli také značný vliv na učení Petra Chelčického a tudíž je nasnadě, že právě ve "valdenských" obcích se později objevovaly i první skupiny hlásící se k Jednotě bratrské. Spojení valdenských s českou reformací tím bylo završeno ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Naposledy upravil Jiří Motyčka dne 23.02.2011 - 15:52, celkově upraveno 2

Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Církev v předhusitských Čechách
PříspěvekNapsal: 17.12.2010 - 09:00 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
Pro počátek tohoto období jsou z pohledu vnitropolitického i geopolitického významné dva aspekty. Tím prvním je vztah císaře Karla IV. k církvi, resp. k duchovnímu stavu a tím druhým, úzce souvisejícím, je založení pražského arcibiskupství r. 1344, čímž se Karlovi IV. konečně podařilo to, oč usilovaly celé generace českých panovníků před ním.
Karlův velice vstřícný vztah k duchovnímu stavu byl formován neblahými zkušenostmi Přemysla Otakara II. a Karlova otce Jana Lucemburského s vysokou šlechtou. Český král disponující politickým talentem si byl vědom, že stejných chyb se dopustit nemůže, takže jako spojenec zbývala nižší šlechta, měšťanstvo, které však ještě zdaleka nemělo takové postavení, jakého záhy nabude za husitské revoluce, a stav duchovní. Velice zbožný Karel, fundátor kostelů a sběratel vzácných relikvií, se nakonec rozhodl pro posledně jmenovaný stav. Bohužel ani toto řešení, které bylo více politickým než mentálním rozhodnutím, nebylo tím nejšťastnějším, jak se později ukázalo. Důrazně však musím odmítnout tezi, která se tady na fóru již několikrát objevila, že Karel IV. se svojí procírkevní, "klerikální" politikou je málem hlavní příčinou husitské revoluce (viz téma s anketou o Karlu IV.). Jó, kdyby to bylo tak jednoduše zkratkovité! ...

Nejen tato Karlova politika vedla k tomu, že samotná pražská diecéze měla 10 arcijáhenství, 53 děkanátů a 2084 far, z toho samotná Praha 44 (Šmahel). K tomu je třeba ještě připočíst diecéze litomyšlskou a olomouckou, kde už tak relativně přesnými čísly nedisponujeme, a v neposlední řadě i hustou síť klášterů, které v době husitské revoluce stály na protihusitské straně v jednotném šiku a v husitských válkách vytvářely jakousi "pátou kolonu" (k tomu také viz toto téma). Nejen z geografického hlediska se jevila podřízenost řeholního kléru přímo papeži jako velice problematická. Naopak světský klérus byl nedílnou součástí vertikálně založené církevní hierarchie, která začínala u faráře a končila u papeže. Na různých stupních této hierarchicky budované institucionální struktury vznikaly také vikariáty, na nichž působili vikáři (vicarius = zástupce, náměstek). Mezi známé vikáře patřil např. Jan Nepomucký, který byl generálním vikářem, tj. druhým mužem po arcibiskupovi Jenštejnovi.
Na poč. 15. století bylo plných 5 % obyvatel metropole příslušníky světského nebo řeholního kléru, což představuje cca 2000 osob! Všechna čísla, o nichž se tady bavíme, zohledňují úmrtnost v době morových epidemií, neboť černá smrt se pochopitelně nevyhýbala ani sluhům Božím. Přesto nebo spíš právě proto mnoho děkanů, arcijáhenů, kanovníků i vikářů bylo poddanského původu. Jejich nezměrné ambice a touha po skvělé kariéře je katapultovaly až na tyto pozice, tj. i do nejvyšších pater moci duchovní. Jedním dechem je však třeba dodat, že se tito klerici vyznačovali menší vzdělaností a také servilností ke své chlebodárkyni, římské církvi. Pro nejchudší mládence byla určena místa s nižším svěcením a minimálními příjmy, které se však stejně pohybovaly ještě před hranicí věčné chudoby, která by jim hrozila, kdyby zůstali ve svém rodišti. Církevní služba i při výše naznačených číslech nebyla schopna absorbovat všechny absolventy pražské univerzity, kteří se rozhodli věnovat se kariéře duchovních. Tento převis nabídky nad poptávku byl také způsoben mnohoobročnictvím, významným to fenoménem pozdního středověku, a vyvolával frustraci u sebevědomé inteligence s univerzitním vzděláním. Ti, kteří nedosáhli hodností v nejvyšších patrech církevní hierarchie, nebo nebyli spokojeni s nejnižším postavením, byli pak vháněni do náruče církevních reformátorů. Důvody tohoto jejich rozhodnutí jsou nasnadě ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Nahoru
 Profil  
 
PříspěvekNapsal: 21.12.2010 - 13:07 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
Společenské postavení církve (za vydatné podpory Karla IV. – viz předchozí můj příspěvek) dosáhlo vrcholu se vznikem pražského arcibiskupství, tj. vytvořením samostatné církevní provincie. To bylo také spojeno s prudkým rozvojem organizace církevní správy, vlastní jurisdikce a účastí čelných představitelů církve na politice Karla IV. Církev se stává mohutnou společenskou organizací, státem ve státě a získává postupně rozhodující postavení v zemi a to vše na úkor světských feudálů.

Mnohokráte se tady na fóru psalo o krizi v církvi v různých souvislostech a vedly o tom zajímavé diskuse. Někdy jsem však měl takový vtíravý pocit, že některé repliky se snaží tyto krizové jevy v církvi bagatelizovat. Když jsem se letos v létě setkal s jedním svým známým, který vystudoval tuším archivnictví, a my se bavili o kritice církve českými reformáty, řekl jsem mu též, že farář v předhusitské době, nahradivší celibát konkubinátem, disponoval pěti konkubínami, s nimž měl několik nemanželských dětí. Známý se mi tohle taky snažil vymluvit jako přehnané, přestože je protestantské konfese. Mnou uváděný počet konkubín se mu totiž zdál poněkud nadnesený. Vskutku, je to velice obtížně uvěřitelné pro ateistu natož věřícího. (Mj. i proto bylo toto téma založeno.) Pojďme se tedy na to podívat poněkud podrobněji v jakémsi nesmělém pokusu o lehce syntetickou úvahu.

Jaké byly hlavní krizové jevy v církvi v době, která pomalu spěla k revolučnímu otřesu:
– papežský fiskalizmus
– neadekvátní vlastnictví pozemkového majetku
– mnohoobročnictví

– simonie (svatokupectví)
– pokles mravů sluhů Božích
– další, více či méně závažné prohřešky proti evangeliu
(např. spor o nadřazenost moci duchovní nad světskou ajv.)

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Naposledy upravil Jiří Motyčka dne 30.12.2010 - 11:38, celkově upraveno 4

Nahoru
 Profil  
 
PříspěvekNapsal: 22.12.2010 - 01:06 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
JM píše:
... Jaké byly hlavní krizové jevy v církvi v době, která pomalu spěla k revolučnímu otřesu:
– papežský fiskalizmus ...

Papežský fiskalismus byl propracovaný systém dávek a poplatků za církevní úkony, funkce, úřady ap., které směřovaly do papežské pokladny, a ve svém důsledku přivedly kurii do nezávislého a zároveň velice silného finančního postavení. Tento ekonomický vzestup avignonských papežů vedl k úsilí vymanit se z vlivu francouzských králů a navenek byla tato snaha prezentována touhou – nevím, zda zcela upřímnou – po návratu do Říma. Toto úsilí bylo na jedné straně podporováno císařem Karlem IV. a na straně druhé mařeno francouzskými kardinály, kteří ze zištných důvodů hájili zájmy francouzského královského dvora. Obě strany sledovaly mocensko-politické cíle, které neměly s věroučným posláním církve vůbec nic společného.

Papežský fiskalismu byl jedním z hlavních dokladů známého přísloví o rybě zapáchající od hlavy. Ten puch byl tak nesnesitelný, že jeho dusivý závan byl cítit z Říma i Avignonu až v Praze. Negativní dopady papežského fiskalizmu na vztah světské části společnosti vrcholného středověku k tehdejší církvi dnes již nezpochybňuje ani katolicky orientovaná historiografie.
Zdrojem příjmů papežské pokladny byly nejrozmanitější poplatky za kdeco a z kdečeho, které svému pontifikovi odváděl klérus na různých stupních církevní hierarchie. Tyto platby se týkaly např. papežského desátku (nepravidelné platby vybírané při různých příležitostech např. při ustanovení nového arcibiskupa), servicií (poplatky biskupů a opatů za schválení do funkce), annát, což byly poplatky za některé konfirmace (potvrzení kandidáta na příslušný církevní úřad) ajv. Tyto dávky, daně a poplatky se šplhaly řádově až do tisíců zlatých florinů. Tyto cash flow a jejich takřka astronomické částky ve zlatě směřující do Říma i Avignonu ze zemí Koruny neúnosně zatěžovaly ekonomiku českých i vedlejších zemí.
Neúměrné finanční nároky kurie se nelíbily ve vzácné shodě reformistům ani katolíkům. Rozdíl byl "pouze" v tom, že kritika reformní skupiny směřovala dál a hlouběji, tj. i proti finančním nárokům (domácího) kléru na všech stupních.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Nahoru
 Profil  
 
PříspěvekNapsal: 26.12.2010 - 17:26 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
JM píše:
... Jaké byly hlavní krizové jevy v církvi v době, která pomalu spěla k revolučnímu otřesu:
...
– neadekvátní vlastnictví pozemkového majetku ...

Plocha pozemků ve vlastnictví církve postupně narůstala, protože tato půda nepodléhala drobení jako statky světských feudálů. Tzv. právo mrtvé ruky totiž eliminovalo dědictví a z toho vyplývající dělení. Nárůst a scelování církevní půdy díky právu mrtvé ruky, které vylučovalo dědictví a tím pádem i rozdělování, vedlo mj. k tomu, že ve vlastnictví církve se ve finále ocitla – střízlivým odhadem přibližně – plná jedna třetina půdy. Zbytek připadal na krále, šlechtu a měšťanstvo. Proto se také právo mrtvé ruky stalo předmětem kritiky reformistů. Součástí těchto pozemkových komplexů byly pochopitelně i louky, lesní porosty a rybníky. Po přechodu z naturální na peněžní formu renty došlo k tomu, že farnosti odčerpávaly finanční prostředky i z polností, které ani nevlastnily.
Více jak třicetiprocentní vlastnictví z celkové plochy zemědělské půdy je nepochybně obrovský nepoměr, i když v podílu církevní půdy byly mezi jednotlivými regiony značné rozdíly s tím, že relace církevního pozemkové majetku se pohybovala přibližně v rozmezí 10 až 50%(!). Jakým způsobem církev rozšiřovala své pozemkové držby? Byly to především nákupy různých venkovských lokalit a také velkorysé dary, které církvi věnoval pod různými záminkami světský donátor.

Výše uvedený nepoměr byl v přímém rozporu s reformním požadavkem návratu bohaté církve k původnímu apoštolskému ideálu chudé církve. Nezměrné pozemkové vlastnictví církve se stalo časovanou bombou, která hrozila a nakonec i explodovala a zažehla požár, který rozhodujícím způsobem přivodil revoluční změnu v pozemkovém vlastnictví. Církevní pozemky byly nepochybně solí v očích závistivého světského feudála, který byl navíc znevýhodněn právem mrtvé ruky. Proto právě apel hřmící z kazatelen reformních kazatelů v předrevolučních Čechách a týkající se sekularizace církevního majetku musel těmto uším znít jako rajská hudba ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Nahoru
 Profil  
 
PříspěvekNapsal: 30.12.2010 - 10:47 
Offline
hejtman
hejtman
Uživatelský avatar

Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8821
Bydliště: Athény východních Čech
JM píše:
... Jaké byly hlavní krizové jevy v církvi v době, která pomalu spěla k revolučnímu otřesu:
...
– mnohoobročnictví ...

Nejprve – i když toho nejspíš není třeba – bychom si měli vysvětlit pojem obročí. V církevním právu, které se tohoto tématu týká především, je obročí neboli prebenda (latinsky beneficium) důchodem, výnosem, spojeným se zastáváním církevního úřadu (oficium). Vlastník úřadu spojeného s obročím mohl tento úřad pronajmout a jako pronajímatel vybíral od nájemce část obročí v podobě nájmu. Tuto výjimku (dispens) pronajímatel mohl získat pouze za příslušný poplatek.

Z logiky věci je pak nad slunce jasnější, že mnohoobročnictví je vlastnictví více subjektů, z nichž plynulo beneficium neboli prebenda. O tom, jak takové např. fary byly spravovány si nemusíme dělat vůbec žádné iluze. Abychom si to přeložili do srozumitelné řeči, tak tato správa v převážné většině případů reprezentovala zájem mnohoobročníka resp. nájemce a zájmy farních oveček byly až na posledním místě. Výjimky jen potvrzovaly toto pravidlo!
Aby i tento příspěvek byl vyvážený, dovolím si uvést dva příklady překvapivě ze strany "husitské". Třeba kronikář mistr Vavřinec z Březové, přestože nebyl vysvěcen na kněze, disponoval dvěma obročími, totiž beneficiem z lounské fary a z oltářnictví Svatovítské katedrály. Člen reformní skupiny mistr Jan z Rejštejna, zvaný Kardinál, se neváhal soudit o velice výnosné obročí jakési venkovské fary, které by pak byl nucen pronajmout někomu, koho by nakonec stejně odíral, protože je evidentní, že v této soudní při šlo zase "jen" o peníze. Ne všichni reformátoři a jejich sympatizanti byli totiž jako Hus! Ale výše uvedené dva příklady nebyly zdaleka těmi nejkřiklavějšími.

Závěrem je třeba konstatovat, že mnohoobročnictví bylo dalším velice negativním jevem a temnou skvrnou na již tak dost pošramoceném obraze církve předhusitské doby. Některý mnohoobročník, nikdy na svých farnostech nespatřený, fungoval v takové "anonymitě", že se o něm dalo konstatovat, jakoby byl "všade a nikde". Jmění těchto lidí však nebylo imaginární, bylo naprosto reálné. Mnohdy se stávalo, že pronájem farnosti se uskutečnil bez vědomí příslušného nadřízeného, takže i bez předepsaného poplatku (viz výše). Mnohoobročnictví jako zdroj korupce i nemalých a především bezpracných zisků se také často stalo terčem kritiky reformních kazatelů. Přesto je třeba objektivně připustit, že byli i vyloženě chudí kněží. Bohužel i tyto kontrasty v sociální skladbě kléru byly znakem hluboké krize církve.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 31 ]  Přejít na stránku 1, 2, 3  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Google [Bot] a 78 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  

Husité - Ktož jsú boží bojovníci | © 1998-2020 M. Gelbič & J. Motyčka
TOPlist Powered by phpBB® Forum Software © phpBB Group Český překlad – phpBB.cz