Vývoj plzeňského znaku trval téměř dvě století a lze z něj vyčíst mnohé o povaze a dávných činech obyvatel města (viz obr. v následujícím příspěvku).
Znaky čili erby začali nejprve nosit rytíři, bojovníci. Se znamením svého pána chodili do boje jeho vojáci, to znamená i měšťané. Plzeň byla město královské, takže zpočátku Plzeňští mívali na svých štítech a korouhvích znak českého krále. To jest stříbrného dvouocasého lva na červeném poli. Za husitských válek se však svazek královských měst k panovníkovi počal uvolňovat, ostatně Čechy nakonec krále ani neměly. Mnohá města si začala do svých znaků vkládat vlastní znamení. Plzeňští, kteří měli svoje vlastní žoldnéře a bojovali proti husitům jako jejich velcí odpůrci, hledali znamení, kterým by se odlišovali od ostatních. Podle pověsti se sešli na radnici a dlouho beze shody rokovali. Náhle se ozval hlas učeného bakaláře: "
Uvědomte si, s jakou věrností stojíme za králem Zikmundem, a proto nechť náš erb zdobí chrtice-symbol věrnosti!" Chrt byl z tehdejších psích plemen považován za nejušlechtilejší rasu, byl královským psem,
a tak od té doby nosí Plzeňští ve svém městském znaku stříbrnou chrtici se zlatým obojkem s kroužkem na červeném poli.
Připomínkou husitských časů je hlavně velbloud, námět mnoha vyprávění a historických frašek.
Koráb pouště ukradli Plzeňští v lednu 1434 sirotčímu vojsku.
I když nešlo o žádnou strategickou ztrátu, šlo o otázku cti a sirotci si už zřejmě
na plivání svého maskota zvykli. Nabídli proto Plzeňským urozené zajatce i peníze. Marně, velbloud byl velbloud. Velblouda, který spolu s dvěma koňmi přečkal obléhání, darovali Plzeňamé z vděčnosti spřátelenému Norimberku, přesto o něj zcela nepřišli.
Za odvahu, kterou Plzeň prokázala, ji císař Zikmund obdařil čestnými milostmi, zlatou bulou a velbloudem přidaným do znaku. Bylo to v Čechách poprvé, co panovník rozšiřuje městský znak na znamení statečnosti místních obyvatel. Od té doby byl v plzeňském znaku na pravé straně v zeleném poli zlatý dvouhrbý velbloud.
Zoologickou zahradou-chrticí a velbloudem-máme odbytou dolní část znaku.
CELOU HORNÍ ČÁST ZNAKU DOSTALA PLZEŇ OD PAPEŽŮ!
Dva papežské klíče za věrolomnost
Dostáváme se do doby krále dvojího lidu-Jiříka z Poděbrad. Král Jiřík dvakrát navštívil Plzeň stojící vždy na straně krále. Poprvé zavítal do Plzně počátkem dubna 1459, kdy se ubíral do Chebu, a podruhé v říjnu téhož roku, kdy se setkal s bavorskými knížaty. Ten samý rok král potvrdil plzeňským všechna privilegia, která jim udělil Zikmund.
V roce 1462 vyslal král Jiřík k papežovi Piovi II. poselství s žádostí o potvrzení kompaktát. Papež odmítl a navíc prostřednictvím Fantina de Vall žádal Plzeňské, aby se jako věrní katolíci přiklonili k papeži. Král však dal zrádného papežského posla za jeho intriky uvěznit. Musíme ještě podotknout, že Fantin měl předtím hájit královy zájmy v Římě. Je tedy těžké rozhodnout, zda Jiřík z Poděbrad uvěznil svého posla, nebo papežského (k tomu viz také
tady). Mezitím zemřel papež Pius II. a na jeho místo nastoupil Pavel II. Ten choval k Jiříkovi stejně vřelé city jako jeho předchůdce a uvrhl českého krále do klatby, kterou rozeslal do všech českých katolických měst s tím, aby králi v klatbě města vypověděla poslušnost.
Plzeň se ocitla ve dvojím ohni, papežská vůle je papežská vůle, ale věrnost králi je věrnost králi. Legátův dopis byl nakonec veřejně přečten a za výhružek kněží, že město opustí, se obec přiklonila na papežskou stranu.
Menšina vedená rychtářem Ondřejem Oremusem se vypravila do Prahy ke králi.
Král reagoval vysláním několika stovek mužů. Brány Plzně však zůstaly zavřené i vojsku, i rychtáři, Plzeňané se jim z hradeb ještě vysmívali. Proti králi Jiříkovi setrvala Plzeň až do roku 1478, kdy uznala nároky krále Matyáše na český trůn a přijala jeho vojenskou posádku.
Papež Pavel II., který nabádal k odporu proti králi Jiříkovi, byl s horlivou snahou Plzeňských nadmíru spokojen a roku 1466 jim zasílá list, v němž chválí postoj města a dovoluje, aby rozšířilo svůj znak o další dvě části. A to o dva vzhůru odvrácené, dole spojené klíče ve stříbrném poli, symbolizující papežskou stolici, a o zbrojnoše, který v pravé ruce drží polovinu černého orla ve zlatén poli na znamení ochranného poměru k Římské říši. Jde o určitý precedens, neboť právo rozhojnit městský znak měl pouze král.
Po tomto papežském přilepšení za věrolomnost, s jakou se zachovali Plzeňané ke králi, kterému předtím přísahali věrnost, tvořil plzeňský znak čtvercový štít.
Papež navíc povolil Plzeňským pečetit listiny čeveným voskem, což bylo považováno za mimořádnou výsadu, neboť takto pečetil jen panovník, nejvyšší zemské úřady a příslušníci panského stavu. Běžně se ve městech pečetilo u významnějších listin voskem zeleným, v běžné praxi voskem přírodní barvy.