Jiří Motyčka píše:
Sorry, že se možná budu v něčem zase opakovat. (...) Pro kombinaci červený kalich na černém podkladu nemáme, tuším, žádných pramenných dokladů. Pokud tedy někdo použije jakékoli (!) vysvětlení této barevné kombinace, čímž ji zároveň obhajuje, jedná se o spekulaci k tomu účelu vytvořenou.
Není vůbec co promíjet, bratře
Jiří Motyčko,
naopak: já jsem to zopakování velmi potřeboval, abych se zorientoval a ujistil, co je tvrzeno. Díky, jsem za ně vděčný!
Tím se ale taky má chvála vyčerpává a nastupují
(A) výtky a (B) výhrady.
K A) Způsob, jakým používáš výraz „účelový“ je neobvyklý a vnášíš jím do rozmluvy zmatek. Tak, jak jsi nyní popsal „účelovost“, by se jednalo o prosté uvádění argumentu na podporu nějaké teze. Čili o
zdůvodňování závěru z předpokladů. V tomto smyslu jsou „účelové“ všechny argumenty – slabé i silné, pochybné i důvěryhodné - a bylo by nadbytečné, a v důsledku toho i matoucí je takto výslovně označovat.
To, co nyní uvádíš, je zpochybnění existence jakýchkoli důvěryhodných a přitom relevantních (tj. závěr schopných odůvodnit) premis. Tedy principiální zpochybnění možnosti učinit v této věci nějaký obstojný úsudek, potažmo závěr.
Mimochodem, „účelový“ – alespoň tak, jak je výraz v současnosti
nadužíván – patří též k mým „neoblíbeným“
(Srov.). Chudák za to nemůže, to ti, kteří si jej nevhodně a nadbytečně berou do úst. (Tím nemám na mysli Tebe, bratře
Jiří Motyčko. Toto není Tvůj případ.) V jejich pokleslé mluvě „účelový“ znamená:
Sestavený či vymyšlený a použitý pro skryté cíle, často pochybné či podloudné, odlišné a významnější než jsou ty, k nimž je dotyčný prostředek obvykle užíván. Jeho skutečný účel je tak jiný, než ten na odiv stavěný. - Kdyby nebylo té nadbytečnosti v užívání onoho výrazu, nedalo by se možná ani příliš namítat. Tím, že o jakémkoli
prostředku, který je vždy již ze své podstaty nástrojem k něčemu, tj. k nějakému účelu, řekneme, že je „účelový“, dáváme touto nadbytečností najevo, že s oním účelem, k němuž je prostředek právě použit, není něco v pořádku. Je to však poněkud „nečisté“ (přesněji snad:
nepřímé) použití výrazu využívající
konverzačních implikatur. (Porušujeme-li zcela zjevně a neskrývaně pravidla konverzační spolupráce, např. v tomto případě to, velící zachovávat úspornost sdělení a neuvádět nadbytečné znaky, pak tímto porušováním samotným se na něco snažíme upozornit, něco sdělit.)
Proto jsem se dotazoval na tuto „účelovost“, domnívaje se, že máš za to, že Petr Hora-Hořejš sleduje svými dohady nějaké skryté, dost možná i podloudné cíle. Jsem rád, že jsi mi tuto mou domněnku (o Tvém mínění, ne o Petru Horovi-Hořejšovi) vyvrátil.
To, o čem hovoříš jako o „účelovosti“ je, podle mého názoru třeba nazvat nematoucím způsobem:
„nepodloženost“. V našem případě a z Tvého hlediska asi principiální nepodloženost, neboť tam, kde nejsou žádné přímé ani nepřímé doklady nebo podklady, nemůže být ani úsudku, tudíž ani závěru, jak už jsem psal. Tím mohu přejít ke svým
výhradám.
K B) Předem upozorňuji, že si nejsem zcela jist, zda si navzájem dobře rozumíme. Moje dohady se totiž týkaly
"táborového hnutí" 19. století, nikoli
táboritů století 15. Myslel jsem, že je zjevné, kudy by se má úvaha ubírala, ale nyní se mi zdá, že možná ne.
Nuže, tedy ještě jednou a jasněji: Pochybuji, že
táborité užívali barevnou kombinaci „v černém poli červený kalich“. Ani ne tak z důvodu porušených heraldických zásad: tady bych viděl argumenty
pro i proti – na jedné straně si asi s porušováním takových „časných nálezků lidských“ jako jsou heraldická pravidla, příliš těžkou hlavu nedělali, na druhé straně, předpokládám, nějaký vliv na ně drobní zemané měli a jisté autoritě se těšili, tak by jim snad takové „prznění“ vymluvili. To jsou samozřejmě jen mé dohady, ale zdály se mi dostatečné k tomu, abych svůj úsudek
na nich nezakládal v
žádném směru. – O čem jsem si naproti tomu dovolil zapochybovat, bylo to, že by si přívrženci táborového hnutí, tedy
lidé 19. století, tuto barevnou kombinaci jen tak „vycucali z prstu“, anebo ji založili pouze na svém estetickém vkusu. Proto jsem položil
otázku:
Z čeho při své volbě vycházeli? Neexistence naší znalosti o jejich důvodech ještě neznamená, že volili bez důvodů. A na tyto jejich důvody se ptám. Mou
výchozí domněnkou bylo, že by se mohlo jednat o nějaké zdroje, považované jimi (alespoň v dotyčném směru, tj. ohledně barev) za důvěryhodné, avšak podle mého soudu ve skutečnosti ilustrované nějakým odpůrcem husitů. Tímto jsem částečně přitakal Petru Horovi-Hořejšovi, avšak odmítl jsem zároveň symbolický záporný význam
krve jako neodpovídající době a nahradil domněnkou o poukazu na
plameny pekelné, pokud by se vskutku jednalo o odpůrce husitství, což by bylo zapotřebí samozřejmě ověřit – proto jsem pozornost obracel na podklady příznivců „táborového hnutí“. Že to mohly být smyšlenky z dnešního pohledu i dosti divoké, připouštím. Co však odmítám je, že by je nezajímala žádná věrnost svým dávným
vzorům, byť poněkud báječným. Připouštím tudíž, že tak trochu vybájená mohla být i jejich
východiska. Nemuselo by se jednat jen o „pramenné doklady“. Ta však je třeba nejprve určit.
Protože však má otázka vybízí k pátrání směrem, který kdyby výchozí domněnku potvrdil, by přinesl zavržení oné barevné kombinace, jež může být srdci leckoho drahá, nedá mi to, abych se nezeptal také:
Nedotknul jsem se náhodou někoho smělostí a zejména směrem svých úvah? (Např. by to někdo mohl pokládat ode mne za pohanu, náznak že na své hrudi nosí ve skutečnosti „pekelné znamení“. … A teď, když si navíc uvědomím, že jsem dal hlas - což je jako dvojí přikývnutí na mučidlech - „v červeném poli stříbrnému kalichu“, tak jsem si to možná u někoho pěkně zavařil.
)
Mimochodem, bratře
Jiří Motyčko, ten výše citovaný úryvek je
víceznačný. Dvojznačnost spočívá v samotném pojmu „obhajovat“ a zejména jeho možném předmětu: Buď můžeme něco obhajovat, protože si myslíme, že to je pravda, nebo můžeme něco obhajovat, protože si myslíme, že to je dobré. Můžeme také obhajovat, že táborité používali uvedenou kombinaci nebo že tuto kombinaci používalo táborové hnutí. Můžeme obhajovat domněnku, že táborové hnutí vycházelo ze skutečné znalosti, anebo domněnku, že vycházelo z nějakého omylu. Atd.
Není tak jasné, co vlastně tvrdíš slovy
„čímž ji zároveň obhajuje“. Navíc, vysvětlení není totéž co obhajoba. – Petr Hora-Hořejš zjevně tuto kombinaci
vysvětluje (objasňuje, co prý znamenala, a proč si ji nemohli vetknout do znaku husité, zato jim ji však mohl přisoudit odpůrce), i když ne dost podloženě (tj. nejde o přijatelné zdůvodnění – byť důvody té nepřijatelnosti vidíme asi rozdílně), ale v žádném smyslu
neobhajuje: Tvrdí, že ji husité nepoužívali. Jeho slova však jsou nepřesná, protože u onoho předpokládaného „dobroděje“ čili odpůrce husitů by se nejednalo o omyl, nýbrž o úmysl. O omyl by šlo teprve u pozdějších přívrženců „táborového hnutí“, kteří mu uvěřili a jeho úmysl neprohlédli, a o jejichž volbě (nikoli však o jejich důvodech) pak hovořili pracovníci muzea. (Viz můj druhý citát.)
Pro tuto kombinaci (u táboritů, samozřejmě) žádných dokladů, jak říkáš, nemáme, zazněl tu však argument
proti, a sice
(1) týkající se táboritů a (2) vycházející z možného symbolického výkladu barev v té době. Na ten jsem se chtěl také přeptat – ne na ten Horův-Hořejšův, ale na ten můj.
Ze stránek, na něž odkazuje bratr trener ("Jak vypadaly husitské korouhve a znaky?") 
