Martin Picek píše:
...A jak se na to dívám při srovnání vpádu Zikmundova r. 1420 a Janova r. 1310? Jan Lucemburský se zmocnil vlády v zemi násilím a neoprávněně, leč s posvěcením svého otce, který byl římským králem od r. 1308 a na volbu aktuálního čes. krále Jindřicha Korutanského nemohl mít vliv...
To je velice příkré a zavádějící hodnocení, Martine. Vím, že mi to nebudeš věřit, ale nějak jsem vytušil, že přesně Janova příkladu použiješ. Toto srovnání však hodně pokulhává a zavání sčítáním hrušek s jabkama. Proč?
Nechci zabíhat do podrobností (není to téma tohoto serveru), taky nechci exhibovat i jinými historickými znalostmi než „pouze“ o husitství, jak se možná mnozí zcela mylně domnívají. Proto
velice stručně o nastolení vlády zakladatele Lucemburské dynastie na českém trůnu s akcentem na zvýrazněný text.
Po zavraždění Václava III. a vymření Přemyslovců po meči se České království stalo odumřelým říšským lénem. Dle Zlaté buly sicilské si
zemský sněm měl právo zvolit resp. potvrdit svého krále a římský král mu získání tohoto titulu potvrzoval udělením království jako říšského léna. Tolik úvodem.
Na Korutance byla díky jeho příbuzenským vztahům k Hohenštaufům uvalena říšská klatba. Tím jeho držení titulu českého krále bylo
neoprávněné a
jeho poddaní mu mohli kdykoli vypovědět poslušnost. Korutancova vláda byla tristní a plundrující tuto zemi jako stříbrnou pokladnici Evropy. Zanedlouho se zákonitě musel zprotivit i klice Jindřicha z Lipé, která ho prosadila (viz dále). Proti této skupině se vytváří jiná v čele s Jindřichem z Rožmberka a Albrechtem ze Žeberka orientovaná na Lucemburský dvůr. Dobře věděli, že Jindřich VII. chce věnovat odumřelé české léno někomu z Lucemburků. To byla dobrá výchozí pozice pro vyjednávání s ním. Důležité bylo, že zde byla i Eliška
Přemyslovna, která se mohla stát královou chotí, čímž byl
podmíněn souhlas šlechty s Lucemburským královským kandidátem.
Po zahájení složitých jednání s Lucemburky, v nichž se výrazně angažovali opati Korutancem plundrovaných cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský, exdiplomaté Václava II. a přátelé zmiňovaného Petra z Aspeltu, rádce Jindřicha VII. Události dostávají rychlý spád. Korutanec si do Čech pozval ochránce v podobě vojska, v jehož čele stáli drsní korutanští bráchové Jindřich a Konrád z Aufenštejna. Pomoc již nechtěnému králi ještě poskytl míšeňský markrabě Fridrich. To už byla silná káva i na Jindřicha z Lipé a šlechta se začíná sjednocovat v prosazení lucemburské kandidatury. Jednání byla úspěšně zakončena ve prospěch Jana Lucemburského, syna Jindřicha VII., který v lednu 1310 slavnostně potvrdil zachování veškerých práv a svobod sužovanému království.
Zemský sněm jedná o sesazení Jindřicha Korutanského a
schválení Jana Lucemburského králem za jediné podmínky, a to, že si vezme za manželku Elišku Přemyslovnu, aby byla zachována kontinuita tohoto rodu i tradice. Tato
podmínka nebyla vůbec bezvýznamná, protože Jindřich VII. vehementně na český trůn prosazoval svého bratra Walrama, který, nutno objektivně připustit, nevyhovoval české šlechtě jako silná osobnost. 25. 7. 1310 Jindřich VII. nakonec slavnostně potvrzuje kandidaturu svého syna a
nejvyšší představitelé šlechty se jednomyslně zříkají Korutance. 1. 9. 1310 je ve Špýru slavná svatba Jana a Elišky spojená se slavnostní investiturou českého krále.
Vládu potvrzenou českými zemskými i říšskými zákony bylo nutno vybojovat, protože království bylo ještě v rukou cizáků, tj. Korutanců a Míšňanů. Římský král, otec právoplatně nastoleného českého krále nechal vypravit vojsko určené pro tažení do Čech. Poradcem krále, který vstupoval na neznámou a cizí půdu, byl jmenován Petr z Aspeltu. Prozíravá volba! Sebrané vojsko legálně ustanoveného krále čítalo něco okolo pouhých
3000 vojáků (jak jsi správně uvedl) a vstoupilo do země na podzim 1310 ne jako nepřítel, ale jako
osvoboditel země od nenáviděné a kořistnické "vlády" Korutancovy s jasnými instrukcemi. Co nejméně krveprolití na nevinném obyvatelstvu s upřednostněním vyjednávací taktiky s nepřítelem…
Závěrečné shrnutí. Kdybychom měli porovnat oprávněnost nároku na český královský trůn, byla nepochybně větší dle zásady primogenitury u Zikmunda. Porovnáme-li mandát Zikmunda resp. jeho děda pro vstup do země v čele vojska v r. 1420 resp. 1310, byl jednoznačně oprávněný právě a pouze u Jana Lucemburského. A to už vůbec neporovnávám početní stavy intervenční armády resp. "voj. doprovodu"...