Za příčinu husitství se v současnosti považuje "krize českého státu v pozdní středověku". Díky důslednému úsilí českých (Petr Čornej, František Šmahel) i evropských historiků se v posledních letech podařilo alespoň zčásti odhalit a vysvětlit podstatu tohoto jevu. Za jednu z hlavních příčin se považuje zastavení nebo-li stagnace hospodářského vývoje. Mohutná kolonizace v českých zemí se v průběhu 14. století postupně zastavila a ustrnula. Příchod nových obyvatel do vesnic a měst se zastavil. Stávající vesnice se musely brzy potýkat s nekvalitní půdou a mnoho vesnic zanikalo. V zemědělství se v průběhu 14. století neodehrály téměř žádné technologické ani výrobní změny a rozvoj se v této oblasti zastavil. Zemědělská oblast se tedy zastavila a dále se již nerozvíjela.
Do venkovských i městských oblastí vpadával během druhé poloviny 14. století stále více mor. Mor si vyžádal mnoho obětí, protože onemocnění zabíjelo oslabené a špatně živené obyvatele ve velkém. Mezi oběťmi bývali nejvíce ženy a děti. Právě oni dopláceli na časté neúrody, drahoty a hladomory. Úbytkem obyvatel zanikaly vsi a vylidňovaly se města. To se projevovalo zákonitě v ekonomické oblasti, protože scházeli plátci daní, scházela pracovní síla, a tím klesaly příjmy šlechty i klášterů a kostelů.
Úbytek plátců se projevoval také tím, že klesala hodnota mince. Mince ztrácely svou původní hodnotu, a tak bylo za relativně hodně peněz možno koupit stále méně potřeb. Tím, že klesala hodnota mincí, se muselo pochopitelně razit stále více mincí. To ovlivňovalo těžbu stříbrných rud a nalezišť v zemi. Tato naleziště nebyla nevyčerpatelná a jednou se musel jejich výnos zmenšit a dále klesat. Pokles těžby stříbra vedl k znehodnocování kvality mincí. Mince se tak staly nekvalitními a ještě k tomu nedostatkovými. Lidé si museli stále častěji také půjčovat peníze od Židů, kteří je půjčovali za veliký úrok. Tím narůstala nenávist k Židům a pogromy proti nim nabíraly na brutalitě a agresivitě - viz. pražský pogrom z roku 1389.
Oslabení mince a potřeba jejich zvýšeného množství ovlivňovala jak šlechtu, tak církev. Šlechta musela stále častěji získávat peníze i z jiných činností, než dosud. Musela začít podnikat a obchodovat. To bylo zatím pro středověké šlechtice věcí nedůstojnou. Někteří se s tím smířili, ale mnozí ne. Stále se snažili získávat peníze z dávek obyvatel na vesnicích, které se vylidňovali a jejihž obyvatelé ve velkém odcházeli do měst. Šlechta se odchodům snažila zabránit i mocí a zákazy. Někdy i poskytováním výhod. Tak se stávalo, že panská vrchnost ve většině zatěžovala prosté obyvatele velkými daněmi. To se projevovalo ve vzájemné neoblibě. Stejně na tom byly kláštery a kostely, které také nutili poddané k větším dávkám. Není vlastně ani divu, jak ochotně tito lidé naslouchali kazatelům, kteří volali po návratu církve k chudobě. Jak je již z vyprávění patrné, tak poddaní nemohli pokrýt stále se zvyšující náklady svých světských i duchovních vrchností. A tak byla hlavně šlechta nespokojená a hledala způsoby, jak se obohatit.
Těmito způsoby mohlo být lapkovství, kdy šlechtici najímali do svých služeb lapkovské bandy či nižší šlechtice, kteří za ně okrádali kupce, olupovali města nebo válčili s dalšími pány. Tyto bandy měly ze svých služeb také svůj podíl. Vzrůstalo tím lapkovství v celé zemi, cesty nebyly bezpečné, obchodníci ze zahraničí se báli do takových zemí jezdit. Klesal tím obchod a utrpení v zemi, která stále ztrádala neustálými spory a válkami. Šlechtici také ochotně za odměnu vstupovali do služeb věčně se hašteřících Lucemburků. Snadno se dávali zlákat s vidinou tučné odměny a výhod k povstání proti svému králi. Šlechta také nezakrytě žárlila na církev, na její moc a majetek. I z tohoto důvodů mnoho pánů, včetně krále samotného, zaujalo Husovo myšlení o odebrání majetku církve a jejím návratu k chudobě.
K tomu všemu se přidávala krize dynastická a stálé drobné války a nepokoje. V českém státě všechny tyto krizové jevy vypukly naplno s příchodem 90. let 14. století a značně ovlivnily nálady v zemi. Podobné krize zachvátily většinu států západní a jižní Evropy, ale pouze v Čechách vedly ke vzniku husitství a vypuknutí husitských válek. Co za tím stálo? Především to, že český stát zasáhla krize až se zpožděním několika desetiletí. Opět doplatily naše země na svou geografickou polohu a značnou izolovanost oproti ostatním zemím. Pro naše země to byla výhoda i nevýhoda zároveň. Protože zasáhla krize naše země se zpožděním, tak se dostala do propojenosti s papežským rozkolem, nárůstem církevních nároků a církevní krizi. Tím se tato krize spojila v našich zemích s náboženskými a církevními problémy. A díky Husovi a jeho předchůdcům se stalo, že většina společnosti vyděla východiskem z krize nikoli odstranění jednotlivých krizových jevů, ale naopak církevní reformaci. Zastíněno náboženskou reformací bylo husitství v mnoha ohledech netradičním a unikátním způsobem řešení krize v českých zemí. Byl to proces dlouhý, bolestný, ale do značné míry úspěšný. To je v základním shrnutí podstata české pozdně středověké krize a její důsledek v podobě husitství, která vypukla za dlouhého panování Václava IV.
Samozřejmě je to popis naprosto oproštěný od náboženství, takže s tím nebudou mnozí souhlasit
To je nezpochybnitelný fakt. Nepodceňujme však nasazení pro věc reformace a erudici českých mistrů v čele s Husem, Jakoubkem ze Stříbra, Jeronýmem Pražským, Janem z Jesenice, do jejich obratu o 180 st. i Štěpánem z Pálče a Stanislavem ze Znojma a mnoha dalšími. To by byla fatální analytická chyba. To, že čeští mistři dokázali velice odborně oponovat německým mistrům předvedli dávno před vyhlášením Dekretu kutnohorského. Navíc nikoli všichni čeští mistři byli naklonění Husovskému směřování univerzity. 
Snad ne vliv Dekretu kutnohorského?