V husitské éře z hlediska revolučně-reformačního lze nelézt tři nepřehlédnutelné milníky, kterými jsou roky 1419 – první pražská defenestrace a počátek revoluce, 1436 – vyhlášení Basilejských kompaktát v Jihlavě a rok 1485, kterým vrcholí v našich národních dějinách husitské období, a lze říci i reformace česká. Můžeme se dohadovat o tom, zda autor tohoto příspěvku vybral ty nejdůležitější.
Roky 1436 a především 1485 jednoznačně dokládají, že husitství ani jeho odkaz v podobě utrakvizmu neskončily porážkou nejradikálnější složky revoluce u Lipan, jak se mnozí ještě dnes zcela mylně domnívají. O událostech z let 1419 i 1436 se tady na fóru již hodně psalo, i když nemají svá samostatná témata a venkoncem vzato je ani nepotřebují. Poněkud jinak je tomu s r. 1485, který si zvláštní pozornost bezpochyby zasluhuje. Proč?

Začnu poněkud "odzadu" a zdánlivou odbočkou. Když byl v r. 1555 uzavřen augsburský mír jako završení německé luterské reformace, tak jeho fundamentem byla známá zásada "cuius regio, eius religio" (koho vláda, toho náboženství), jinými slovy jakou konfesi vyznávala vrchnost, takovou museli vyznávat i její poddaní.

Kutnohorský náboženský mír uzavřený v březnu r. 1485 byl z historického hlediska i z hlediska dějin reformačních hnutí jednou z nejvýznamnějších událostí, protože svým přístupem ke svobodě vyznání šel Kutnohorský náboženský mír ještě dál, než mír uzavřený v Augsburgu. Nejdůležitější pasáž tohoto dokumentu, týkající se svobody vyznání, praví jednoznačně, že eucharistie je vysluhována "buď pod jednú, nebo pod obojí zpuosobú", ke změně konfese věřícího nikdo nutit nemůže a ani nesmí, proto se v dokumentu píše, že "tajně ani zjevně žádného nenutíc".
Poddaní v Čechách a na Moravě tedy nemuseli vyznávat víru své vrchnosti, v praxi to však znamenalo, že díky "absolutní" svobodě vyznání si za svým farářem mohli, resp. museli "zaskočit" třeba i do značné vzdálenosti. To někde nepochybně představovalo nezanedbatelnou ztrátu času, která mohla být velice nepříjemná nejen pro poddaného, ale přinášelo to komplikace i pro jeho vrchnost. Přesto nebo právě proto je náboženská svoboda definovaná v dokumentu z r. 1485 přelomovou událostí v dějinách reformace a v českém prostředí předjímala principy České konfese z r. 1575. Ano, tak nadčasovým byl tento dokument přijatý sněmem, který zasedal v Kutné hoře.
Součástí tohoto významného dokumentu bylo pochopitelně i opětovné potvrzení platnosti Jihlavských kompaktát jakožto dohod s koncilem, a to bez ohledu na skutečnost, že byla papežem jednostranně zrušena, ale stále byla nedílnou součástí zemského zákona. Kompaktáta byla nezbytným předpokladem konsenzu, z něhož vzešlo uzavření náboženského smíru. Platnost tohoto dokumentu byla nakonec stanovena na 31 let. Zemský sněm z r. 1512 kutnohorský náboženský mír nejen potvrdil, ale prodloužil navždy.

Basilejskými kompaktáty a především Kutnohorským náboženským mírem česká reformace klasitě zabouchla dveře za středověkem a směle nakročila rozhodným krokem do novověku ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... poddaný tedy "... v přijímání svém muož svého spasení hledati, kdež se jemu bude zdáti."
A když se např. úmrtím kněze uvolnilo místo faráře v dané farnosti, byl na jeho místo povolán kněz stejného vyznání, tj. katolík resp. kališník.

V jednom se však tyto dva dokumenty shodovaly, totiž v (ne)toleranci k menšinovým konfesím.
Z náboženského smíru uzavřeného v Augsburgu r. 1555 byli vyloučeni novokřtěnci a zwingliáni, do Kutnohorského náboženského smíru nebyla zahrnuta Jednota bratrská, první vskutku reformační církev na našem území, ale stále ještě považovaná za sektu.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Kutnohorský náboženský mír byl natolik významnou událostí českých i evropských dějin, že právem budí pozornost. Tímto dějinným dokumentem byla definitivně završena česká reformace a došlo k položení základů evropského protestantismu. Hlavně však, jelikož mír byl oběma stranami skutečně dodržován, došlo v české společnosti k nástupu pozoruhodné a v mnoha ohledech výjimečné náboženské a politické toleranci, která znamenala, že závěr 15. věku i následné celé 16. století bylo pro náš národ dobou míru, pokoje a rozkvětu. Jaký to rozdíl oproti zbytku Evropy, kde propukaly kruté náboženské zápasy končící vždy válkou a náboženskou nevraživostí. A co je na tomto nejneuvěřitelnější? Že v době, kdy byl kutnohorský náboženský mír vyhlášen, byly Martinu Lutherovi, duchovnímu vůdci první evropské reformace, pouhé dva roky! Ano, to nejvíce ukazuje, že česká reformace byla reformací před reformacemi...

_________________

Potvrzením výše citovaného je obdobný názor Amedeo Molnára, který o vyvrcholení české reformace tvrdí, že:
"Takového vzájemně tolerantního dvojvěří, respektujícího přesvědčení lidu, nedosáhla ani evropská reformace 16. století se svou známou zásadou, že víra lidu se má řídit vírou zeměpána (cuius regio, eius religio)."

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Zajímavé je sledovat, jak se KNM promítl do sňatkové politiky šlechty v českých zemích v letech 1480-1500. Konfesijně smíšené sňatky byly před rokem 1485 spíše zvláštností. Po roce 1485 jejich četnost narůstá. Uvést lze například sňatek Petra IV. z Rožmberka (katolík) s Alžbětou z Kravař (kališník), Jindřicha z Hradce (katolík) s Anežkou z Cimburka (kališník) a Jana ze Šelmberka (katolík) a Johanky z Krajku (Jednota bratrská). Pouze ve dvou případech, a tím je sňatek kališníka Řehoře Hrubého z Jelení, který pojal za ženu katoličku neznámého jména, a Jana III. Dubeckého z Dubče (kališník) s Eliškou z Kraselova (katolička), máme doklad o smíšeném manželství u nižší šlechty.

_________________