Registrován: 19.05.2005 - 10:48
Příspěvky: 8822
Bydliště: Athény východních Čech
|
JM píše: Opět dva "výtečníci" z Přelouče (viz předchozí příspěvek) s Půtou z Častolovic a Arnoštem Flaškou z Rychenburka "úřadovali" tentokrát v Chotěboři, kde zakotvil jeden ze zakladatelů Tábora Petr Hromádka se svojí skupinou, a stal se zde hejtmanem. V únoru 1421 se tento hejtman musel vzdát přesile a s Městeckým dojednal kapitulační rytířskou úmluvu o předání města a svobodném odchodu z něj. Katoličtí žoldnéři bez ohledu na dané slovo část husitů na místě pobili, další upálili v okolních stodolách a zbytek byl odvlečen Mikešem Divůčkem do Kutné Hory, kde byli tito husité naházeni do opuštěných šachet. Hromádka a další dva kněží byli Janem Městeckým odvedeni do Chrudimi a zde na náměstí popraveni upálením. K této události a jejímu 600. výročí si můžete přečíst podrobný text od Dr. Houšky, který zveřejňujeme s laskavý svolením autora. Děkujeme!  Porušení slibu V lednu 1421 dobylo táborské vojsko pod vedením Petra Hromádky z Jistebnice Chotěboř. Následně město obklíčily panské oddíly. Když husité viděli jejich sílu a cítili nelibost katolických měšťanů, kteří jejich přítomnost nelibě nesli, neboť jim dobytím města způsobili škody, rozhodli se vyjednávat a 2. února 1421 se vzdali. Za slib volného odchodu pro všechny. Po opuštění opevnění však byli napadeni, 300 z nich bylo 3. února 1421 upáleno v chotěbořských stodolách, zbytek zahynul mezi Čáslaví a Kutnou Horou upálením nebo svržením zaživa do kutnohorských šachet. Petr Hromádka byl společně s několika dalšími (z toho nejméně dvěma husitskými kněžími) odveden do Chrudimi, kde byli 6. února 1421 na místním rynku upáleni. Celkem od 3. 2. do 6. 2.1421 zahynulo přibližně tisíc husitů (prameny se v konkrétních datech a číslech různí, avšak to, že k událostem došlo, je nesporné).
V letošním roce si tak připomínáme 600 let od události. Tento článek je nejen vzpomínkou k smutnému výročí, ale i snahou varovat před opakováním chyb, které pramení z lidské důvěřivosti a neopatrnosti.
Petr Hromádka (někdy též Petr Hromada či Jan Hromádka) se narodil ve 14. století (přesné datum není známo) v jihočeské Jistebnici. Byl zvoníkem v některém z velkých pražských kostelů, poté kostelníkem v jednom z kostelů na Pražském hradě a následně působil jako kaplan nebo zvoník v Dolních Střimelicích (nyní Hradové Střimelice), odkud byl v roce 1418 za hlásání Husových myšlenek vyhoštěn. Byl jedním z organizátorů poutí na hory, zejména té největší – na vrch Burkovák nedaleko Bechyně, kde se 22. 7. 1419 sešlo cca 42 tisíc Husových příznivců. Vedl skupinu husitů, která 21. 2. 1420 dobyla Sezimovo Ústí a byl to on, kdo navrhl, aby na nedaleké skále nad Lužnicí bylo vystavěno nové opevněné hradiště, hradiště hory Tábor. V březnu 1420 do něj svým dopisem pozval Jana Žižku z Trocnova a další husity, kteří v té době působili v Plzni (cestou svedli slavnou bitvu u Sudoměře).
Veliteli obléhacích oddílů Chotěboře byli kutnohorský mincmistr Mikeš Divůček z Jemniště a Jan Městecký z Opočna. První z nich byl původně přítelem Jana Husa, ale po vypuknutí revoluce „obrátil“ a účastnil se řady bitev (u Sudoměře, u Mladé Vožice, u Poříčí nad Sázavou, obléhání Prahy první křížovou výpravou, bitvy u Vyšehradu). Tedy bojů, které vesměs vyhráli husité a z nichž některé následovaly velmi brzy po sobě (Sudoměř – Mladá Vožice, Poříčí – Praha, ve které se nebojovalo jen Vítkově). Skutečnost, že někdo, nejspíš unavený, možná i zraněný, „všeho nechá“ a osobně přejíždí „z bitvy do bitvy“, byť má ve svém postavení dost prostředků na to, aby si „najal lidi“, signalizuje, že nenávidí své protivníky, není schopen se vyrovnat s porážkou a snaží se za ni pomstít za každou cenu. To, že se Mikeš Divůček podílel na svrhávání husitských mužů, žen a dětí do opuštěných kutnohorských šachet, tento předpoklad bohužel jen potvrzuje.
Druhý z velitelů – Jan Městecký z Opočna, byl možná ještě méně důvěryhodným člověkem. Muž, který na jedné straně podepsal 2. 9. 1415 stížný list české šlechty proti upálení Jana Husa v Kostnici, o několik let později již bojoval na katolické straně v bitvě u Sudoměře a v dalších. V roce 1415 se dokonce s Otou z Bergova podílel na přepadení Opatovického kláštera a umučení jeho převora, neboť se snažil najít legendární opatovický poklad (tato událost byla později v literární podobě zpracována Aloisem Jiráskem ve Starých pověstech českých). On to byl, kdo nechal odvézt Petra Hromádku a několik dalších husitů do 37 km vzdálené Chrudimi a upálit je na rynku. Zřejmě proto, aby se „předvedl“, neboť byl v té době hejtmanem města. Oba velitelé se svými muži krátce před obležením Chotěboře dobyli Přelouč (14. 1. 1421), ve které se rovněž nacházela husitská posádka a obránce zčásti pobili na místě a zčásti odvedli do Kutné Hory, kde je nechali zaživa naházet do opuštěných důlních šachet.
Je otázkou, co z výše uvedeného Petr Hromádka a další husitští velitelé, resp. kněží, věděli. Z dnešního pohledu v naprosto nepředstavitelném světě bez novin, pošty, televize, rádia atd., ve kterém putují informace velmi pomalu a často nedoputují vůbec, určitě o těch, se kterými jednali, nevěděli všechno. Jsem ale přesvědčen, že to podstatné, jaké lidi mají před sebou, ano.
Přesto se rozhodli uvěřit a dohodu uzavřít. Proč? Myslím, že se tak stalo ze dvou důvodů:
1. V husitské posádce byli ženy a děti, neboť jejich putování s vojskem bylo v té době zcela běžné a jedním z hlavních cílů dobytí Chotěboře bylo nejspíš získání potravin v zimních měsících. Petr Hromádka a spol. prostě nevěřili tomu, že i lidé s takovou pověstí, jako jsou jejich obléhatelé, jsou schopni porušit slib, zřejmě i stvrzený přísahou a dát rozkaz k tomu, aby byly zabíjeny ženy a děti, kterým byl slíben volný odchod.
2. Husité věděli o osudu Přelouče a zmocnil se jich strach. Obyčejný, prostý, lidský, velký strach. Ať už o svůj život či o své blízké. Žižkův vojenský řád, kterým by byla zjednána tvrdá kázeň v té době ještě neexistoval a mezi chotěbořskou posádkou nebyla ani taková vojenská autorita ani takový kazatel, který byl dokázal lidem ve zdánlivě bezvýchodné situaci povznést morálku a bojového ducha natolik, aby se zbraněmi v rukou bojovali za své životy a své ideály až do úplného konce.
Při vzpomínce na zabité husity mysleme na to, že kolem nás nejsou jen dobří lidé, pečlivě zvažujme, jakou dohodu a s kým uzavíráme a smiřme se s tím, že někdy může nastat situace, jejímž jediným řešením bude boj. Ať už byly důvody, které husity vedly k uzavření dohody s nepřítelem jakékoliv, chování dvou nejvyšších panských velitelů potvrzuje jak ono biblické „Poznáte je po jejich ovoci.“ (Matouš 7,20), tak moderní „Slova mohou lhát, ale činy vždy prozradí pravdu.“ a jsou varovným mementem, jak pro naši současnost, tak pro naši budoucnost. © JUDr. Miroslav Houška
_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)
|
|
nařizuje r. 1429 polskému králi, aby vyhubil husity:
...
...
