|
Nyní si dovolím trošku odklonit tok diskuze tímto příběhem.
Chtěl bych vám vyprávět příběh jednoho velkého člověka. Samozřejmě, že pro někoho může být malým a bezvýznamným, ale mě je příběh pana Františka vzorem a vždycky když si myslím, že můj život stojí za pendrek a už nemůžu dál, tak si vzpomenu čím vším musel projít on a zastydím se nad svými malichernými problémy.
Životní příběh pana Františka začal ve stejném roce jako naše nové svobodné Československo. Jeho tatínek Čech opustil Salzburk, aby se vrátil do nové vlasti. Zde jí pomohl tím, že se ve vesničce Včelná stal velitelem četnické stanice. Spolu s ním přišla jeho manželka Rakušanka s právě narozeným Frantíkem.
Přeskočíme několik let kdy František vyrůstal, studoval, chodil do Sokola a chladil vzpupné Bílé ponožky ve vlnách Vltavy, až se z něj stal, po vzoru svého otce, obránce vlasti. Psal se rok 1937 a František dobrovolně narukoval k ostrostřelcům do města Zvolen. Musel však lhát se svým věkem, protože tehdy se mohlo narukovat až v plnoletosti, tedy ve věku 21 let.
Potom přišel Mnichov a následně vznik fašistického Slovenského státu. Pod heslem "Čecha do mecha a mecha do Dunaja" musel František odložit zbraň a odjet zpět do své rodné vesničky. Jelikož je ale vše špatné pro něco dobré, zde se v Sokole setkal se svou životní láskou Aničkou, kterou posléze pojal za svou celoživotní družku.
Tento sňatek však způsobil další zlom v jeho životě. Jelikož se přiženil do české zemanké rodiny, v očím místních henlainovců, kteří mu ještě nezapomněli jak je s bratry Sokoly házel do Vltavy, zradil svou árijskou krev po matce. Musel tedy pykat a byl opět odsunut. Nyní do severního Německa kde musel kopat podzemní továrny. Paradoxně mu ale toto zachránilo život, protože jako zrádce krve by byl během Heydrichiády mezi prvními popravenými.
František přežil nasazení i spojenecké nálety a jelikož válka naštěstí skončila vydal se pěšky domů. Než se však vrátil ke své rodině, vlast potřebovala opět pomoci. František tedy vyslyšel volání a šel bránit hraniční Novohradské hory proti Wervolfům. Za toto byl i několikrát vyznamenán. Po splnění své vlastenecké povinnosti se konečně vrátil ke své rodině.
Naivně si myslel, že nyní již bude pouze v klidu hospodařit na statku se svou milovanou ženou a svými dvěma dcerami. Jak se ale říká "člověk míní a Bůh mění". V tomto případě, ale je v tom Bůh nevinně. Přišla rudá zima roku 48 a po ní si soudruzi vzpomněli i na Františka. Za to, že pomohl kolemjdoucímu Polákovi, který chtěl ukázal směr kde jsou hranice, putoval za mříže.
Naštěstí ale ne nadlouho a ne do dolů. Vrátil se zpět na grunt, ale soudruzi už měli záložní plán. Nyní přišlo zabavování polí, lesů a nástup pravidelných odvodů do JZD. Odvody byly tak přemrštěné, že Františkův tchán, starý kmet a majitel statku, nakonec ustoupil a předal zbytek gruntu JZD. Když však viděl odvádění své poslední kravky z rodného gruntu, staré udřené srdce to nevydrželo a zemřel.
Nyní už Františkova rodina neměla žádných pozemských statků, takže jim Rudý dali pokoj a oni si v klidu nového malého domova v Českém Krumlově mohli užít překvapení ve formě měnové reformy, na krátký prchavý okamžit si volně zavzpomínat na tatíčka Masaryka a Sokoly během jara 68 a nakonec se dočkat pádu vlády rudých vrahů. Během tohoto všeho se jim podařilo dobře vychovat své dcery a dokonce se dočkat třech vnoučat a třech pravnoučat.
Jak to vypadá, vše dobře skončilo a životní příběh plný tvrdých překážek skončil šťastně. Vyprávěný příběh tedy mohu zakončit radostně.
Bohužel ale konec radostný není. Životní svíce pana Františka včera ve večerních hodinách dohasla.
Dovolil jsem si, rozdělit se s vámi o tento příběh, protože jsem na něj hrozně pyšný.
Pan František byl můj dědeček.
_________________
Peklo je tam, kde rozum není možný.
Kde není světlo poznání, tam vládne temnota!
|
