Sabin píše:
... Pokud se vrátím k Palachovi, tak jeho oběť byla velice důležitá, bohužel ale její odkaz vůbec nebyl využit ...
Ano.
Jan Palach nebyl žádný pomatenec s psychiatrickou diagnózou, který si přestal vážit života, jak se nám snažila navalit šrouby do hlavy a vyklovat do ní díru bolševická a estébácká propaganda. Právě naopak.
Jan - pro někoho možná paradoxně - život miloval, vážil si ho, přesto se rozhodl k oběti nejvyšší a ve svých dopisech apeluje na své vrstevníky, aby ho nikdo z nich nenásledoval. To bylo bolševikem také hrubě dezinterpretováno.
Jeho nevratný čin sebeobětování měl národ probudit z pookupační letargie, protože Jan jasnozřivě nejen viděl, ale i předvídal, co s námi, právě se rodícími novými kolaboranty (nebojme se nazvat věci pravým jménem), dělá nastupující normalizace a jak národ Husův upadá do duševní agónie. Domníval se, že jedině hořící lidská pochodeň ještě může cosi fatálně zvrátit. Věřil tomu, jinak by se neupálil. Jeho čin tudíž nebyl o jakémsi pokusu, kterým by bylo možné "jen" cosi odzkoušet.
Jeho hrdinský čin má a bude stále mít nevyčíslitelnou morální hodnotu, kterou bychom nikdy neměli rozměňovat za drobné třeba tím, že budeme jeho čin po 40 letech primitivním způsobem bagatelizovat nebo se naivně domnívat, že jeho odkazu nám již netřeba.
Jak se pro bolševika stal Palachův čin trvalou výčitkou, tak pro nás ostatní by měl být nezapomenutelným mementem.