|
Zvláštní je, že každý člověk, který chce jednou nechat na sebe opravdu působit vánoce, musí se pokusit o to, aby se nejdříve přenesl do svého dětství! Jako dospělý již není naprosto schopen, aby prožíval vánoce citem. Je to také zřejmý důkaz, že ztratil něco, co měl jako dítě! Proč o tom lidé nepřemýšlejí?
Je to opět duchovní lenost, která jim brání, aby se těmito věcmi vážně zabývali. 'To je jen pro děti', myslí si, a dospělí na to nemají přece vůbec čas! Musí myslet na něco důležitějšího.
Něco důležitějšího! Těmito důležitými věcmi myslí jenom honbu za pozemským, tedy práci rozumu! Aby neztratil převahu, rozum zatlačuje rychle vzpomínky daleko zpět, poskytne-li se někdy svoboda citům.
Ve všech těchto zdánlivě tak malých skutečnostech bylo by možno poznat ty největší věci, jen kdyby k tomu rozum dopřál dosti času. Ale on vládne a bojuje proto se vší lstivostí a zákeřností. To znamená, ne on, ale ve skutečnosti bojuje to, co ho používá jako nástroje a za ním se ukrývá: temno!
Temno nechce dovolit, aby člověk ve vzpomínkách nalezl Světlo. A jak duch usiluje najít Světlo a čerpat z něho novou sílu, poznáte z toho, že současně se vzpomínkami na dětské vánoce probouzí se neurčitá, téměř teskná touha, která je schopna přechodně přivést mnoho lidí do citlivé nálady.
Tato citlivá nálada by se mohla stát nejlepší půdou k probuzení, kdyby byla využita, a to ihned a s veškerou silou. Avšak žel, dospělí se přitom dostanou nejvýše jen do snění, při čemž promarní vznikající sílu a prohrají. A ve snění odejde i příležitost, aniž by mohla přinést užitek nebo být použita.
A když přitom mnohý uroní několik slz, tu se za ně ještě stydí, snaží se je ukrýt, vzchopí se trhnutím těla, v němž je tak často patrný podvědomý vzdor.
Jak mnohému by se lidé mohli naučit z toho všeho. Ne bez příčiny zaznívá do vzpomínek na dětství tichý žal. Je to podvědomé tušení, že je ztraceno něco, po čem zůstala prázdnota a neschopnost dětsky cítit.
O dětskost se však člověk sám připravil tím, že se odvrátil od Světla svým jednostranným rozumovým myšlením, jemuž obětoval všechno, co ho mohlo povznést. Tak se tisícerými řetězy pevně přikoval k této zemi, tedy k hrubé hmotnosti, která ho bude držet ve svém zajetí tak dlouho, dokud se sám od ní neosvobodí. To se však nemůže státi pozemskou smrtí, nýbrž jedině duchovním probuzením.
Snad na tomto demokratickém fóru nebude nikomu vadit, že jsem to vše zkráceně opsala z Poselství Grálu.
_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.
|
