Husité v jinotaji...

Jan Neruda
VE LVÍ STOPĚ

Byl podvečer. My v poušti, na oasy kraji.
Tak ticho kol! I Arabi, již jindy bujně hrají,
dnes mlčí schouleni; jak teskný zjev!
"Co je vám, muži?" - "Pane, zde byl lev." -
"Že lev? A kdy?" - "To, pane, těžko říci,
snad dnes, snad před týdnem, snad před měsíci;
však jisto jest: sem spěla jeho chůze -
snad cítíš, kraj jak po něm strnul v hrůze!"

Jak necítil bych! Vždyť jsem z české země.
Ten divný strach, ten promluvil již ke mně:
Kdy nejbujněj' jsem vykročil si, v ráz
až k srdci zasáhnul mi náhlý mráz.
Jak by se kolem skalné hory ptaly:
"Co v zemi obrů chceš, ty muži malý?"
jak udiven by pohléd' na mne kraj ten němý:
"Jsi sláb - přespříliš sláb jsi na mne českou zemi!"

Pout tíži cítíme a jsme přec na svobodě -
strach běží po lidech, mrak běží po přírodě,
zpěv před věky se naposledy zdvih'
a odletěl a kdesi v modru ztich'.
Vždyť i v ta šerá vlků našich hejna
se zabořila plachá bázeň stejná,
ač věčný hlad je rve a krvežízeň mučí,
ke skále tlačí se a jenom psovsky skučí.

Jak na poušti, kde lev si lehl polem,
po širých Čechách teskno dýše kolem.
Jen jednou krajem tím šel národ lev,
jen jednou, před dávnem hřměl jeho řev,
a sama země slouchá s zatajeným dechem,
zda hrůzný hrom ten nevrátí se echem,
a co kde dýše, choulí se v své skrýši
a s chvěním cítí: Jsme zde ve lví říši.

(Zpěvy páteční)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Josef Hora
POMNÍK

Tu stojíš, Mistře, z kamene a kovu,
snad žes tudy den co den chodíval,
v Betlémské kapli abys hřímal vždy znovu
zbrojnými slovy, když hněv a žal
nad Pražany a Římem tě posedal.

Zahalen v mlhu, nepřítomný a němý,
jak vykřičník,
se tyčí mrtvě nad kamennou zemí
tvůj nepokojný dřík,
tvrdá tvá hlava, kterou zase
vztyčila vlast, by modlila se:
- Kéž napraví nás ctnostmi svými
muž lásky, cti a bojovník! -

Pověz mi, ty, jenž sil jsi dravčí sémě
a k lásce modle se kul meč,
pověz mi, jaké hlasy z této země
sem doléhají na tvůj stín, čí řeč?

Což, zdálo se mi to, či vidím snad,
jak lidský úsměv v rysy kovové se vkrad
a rty se otevřely?

- Děl Pán, abychom odpouštěli.
Odpouštět lehko. Kterak ale chápat
za střídy měr, za změny let?

Bůh, míra má, sloup ducha mého zapad
a jenom jím jsem žil, v něm kvet.
Z popela mého kámen učinili
potomci mého národa a kov
a na křižovatku mě postavili.
Na rynku bez Boha. A na hřbitov.
Penězoměnců hlasy jako vlny
se rozbíjejí o můj tvrdý šat.
A dnové mého jména když jsou plny,
dí ústy je jak heslo pro svůj sklad.

Proč jenom, proč mě nenechají spat?

Nikoho nevidím jít za sebou,
nikomu nejsem svatou potřebou.
Kéž mého jména zapomněli by,
zdviženi k činům muži novými
a novým Bohem. -

Kam se to upřely ty oči Mistra Jana?
Na Týnském kostele jak zvonili by hrana,
listopadové větry v oknech skučí
a věže špičaté nahýma rukama
jak Mistra z Husince by braly do náručí.

Minulost minulost objímá tvrdým gestem,
na pravý hřbitov svůj kamenným kráčí městem
socha.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Jen doufám, že to není pověst, ale pravda, ještě jsem o těch zvonech neslyšela, ale Svatopuk Čech by si to přece celé nevymyslel.
Jako většina básní zde je i tato opsána tak, jak byla kdysi vytištěna, proto je tu v poezii tolik pravopisných chyb.

Svatopluk Čech
DVA ZVONY

Dva zvony visí pod Petřínem,
dva věrní druzi mnohý čas,
nad marianským vzlétá týnem
tři staletí jich velký hlas,
jej opětují stráně kolem,
on mocně duní širým dolem
a plní Prahu zpěvem svým;
však nasloucháš-li bystrým sluchem,
zvuk proznívá těch zvonů ruchem:
Hus, Hus, Jeronym!

Mnich bosák obraz matky boží
kdys před vítězným vojskem nes’,
a svaté panně na podnoží
vzdor lidu kacířského kles’,
na popravišti strašným soudem
krev odbojníků tekla proudem,
a znovu v Čechách vládl Řím;
meč břitký s ohněm vyplel sémě,
jež zasili v prsť naší země
Hus, Hus, Jeronym!

A řád, jenž zažeh svaté hněvy,
zde vyvolil si byt a chrám,
v něm spasný obraz rajské děvy
nad oltář vztyčil k modlitbám
a za slavíky štíhlé věži
ze staré kaple bludných kněží
dva zvony vyrval ssutým zdím,
dva zvony, s nichžto vyhlazena
zlá dvojí líc, dvě kletá jména:
Hus, Hus, Jeronym!

Tak sám ten arcikacíř dvojí,
jenž chystal pravé víře zmar,
měl nyní slavit v novém kroji
pád bludařství a církve zdar.
Než poprvé když v bytě novém
zpěv jejich zazněl zvučným kovem,
tu mnichy zděsil pekla šprým.
Jak výsměch vzdorný v jejich cely
ty zvony nepodajné hřměly:
Hus, Hus, Jeronym!

Hned snešeny jsou zvony s hůry
a vytržena srdce z nich,
i přelity jsou v nové stvůry,
jež vykropil a žehnal mnich,
kol vryta do nich zbožná slova,
šperk svatých znaků, jména nová -
kříž zvítězil nad čarem zlým.
Již nezaznělo s hůry divě,
již umlklo na české nivě:
Hus, Hus, Jeronym…

Leč nikoli, v tom kovu starém
přec vytrval i starý zvuk,
a pod vnuceným cizím tvarem
bil tajně dávný srdce tluk.
Jej nevytiskla z věrných zvonů
moc exorcismu, svatých konů,
on pod útlakem pouze sdřím’,
a duším věrným v jejich znění
vždy duníval jak dálné hřmění:
Hus, Hus, Jeronym!

A teď jej slyší tisíc uší,
těch družných zvonů pravý hlas,
jenž z mrtvých srdcí k živým buší
jak mučedníků svatých vzkaz:
Jak zvonům nám, i lide, tobě
sok vyrval jaré srdce v zlobě,
znak cizí údům vtiskna mdlým,
byls přelit v nástroj svého vraha,
z úst vyrvána Ti jména drahá:
Hus, Hus, Jeronym.

Však nechať tebe přetvořili
všem zemím v pohrdu a smích,
přec v mošně žebrácké ti zbyly
dva skvosty vzácné předků tvých;
Ať svalili tvůj Sion v rumy
a zdeptali tvé smělé dumy,
tvé bible vmetli v žár a dým;
vždy tajně choval’s pravdy žízeň,
s níž podstoupili ohně trýzeň
Hus, Hus, Jeronym.

A druhý odkaz, klenot ryzí,
to milý hlahol rodných slov;
nechť přeléván ve tvary cizí,
jím stále zvonil český kov.
Ó, chraň jej dál jak záři oka
před úskokem a zlobou soka,
vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním -
stůj v boji zaň, jak tvrdá skála,
jak dvojice ta velká stála:
Jan Hus, Jeronym.

Je trudno kol, na nivy naše
voj stínů slaví smutný vjezd,
a mraky šeré halí plaše
nám dvojici těch jasných hvězd.
Teď prapor světla lichá třáseň,
a s ostychem jen volí báseň
o řeči rodné sešlý rým -
Pryč, péro chabé! - - Náhle ke mně
hlas dálných zvonů donik’ temně:
Hus, Hus, Jeronym:

Ó, nebe, rozhluč uraganem
těch zvonů rety kovové,
ať znovu svatým ohněm vzplanem’
v jich staré písni hromové,
ať v čela vrátí hrdé vzdory
a zápal shaslý v chabé zory,
ať sílu pažím vdechnou mdlým,
ať k novému se vypne vzletu
duch český, z něhož bleskli světu
Jan Hus, Jeronym!

(Jitřní písně)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

No, obávám se, že se jedná o legendu.
Ale báseň se mi se líbí.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Další básník pocházející z kraje, kde je nejvíce ''lvích stop''.

Jan Čarek
KDOŽ JSTE BOŽÍ BOJOVNÍCI

Za těch časů, když válčil Žižka
na koni selském po jižních Čechách,
oh, jak bylo krásné žít, jak bylo krásné umřít -
Od hradu Hluboké táhl ke hradu Rábí,
sežehl dvorce a vypálil hrady,
s houfy rolníků s cepy a sudlicemi
pomlátil u Vodňan pány, pomlátil u Sudoměře,
ač slepý, lebky jim otvíral pro pravdu boží
palcátem tvrdým - a roty se mstily.

Vzpomeňte, bratři, na ten čas prudký,
na koni selském když válčil Žižka
po jižních Čechách -

Kroje už zašly - oh, čert vzal kroje,
i písničky zašly - i písničky čert vzal -
Ale kdo nám to do válek verbuje chlapce,
kdo nás to pro pravdu zavírá v žalář?

Vzpomeňte, bratři, na ten čas prudký,
na koni selském když válčil Žižka
po jižních Čechách -

Zas povstanem jednou
od černých močálů, rybníků jihočeských -
Pojďte k nám, chudí, pojďte k nám, ujařmení,
putujte s námi, matky se sukněmi zahrnutými.

Na chelčických lukách metlice žalostně šelestí,
tam budem se bít
ohněm a bodákem za lásku, spravedlnost,
ržát budou koně, vypukne požár,
na pochod, chudí, na pochod ujařmení
- běda, oh běda, kdo nepochopil!

Zem jediná zůstane, nezničitelná,
a chalupy z kamení tvrdé, políčka zmozolená,
tam na těch polích pokleknem vedle mrch koňských,
uprostřed spálenišť pokleknem, pušky opřeme o zem,
zpoceni bojem až k zemi skloníme zarostlé hlavy
- a z velkého zpuštění potom narodí se nám
království boží.

(Temno v chalupách, 1926)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Miloš V. Kratochvíl
HUSITSKÁ KRONIKA

Večer zavěsil okna tmou,
oheň v kamnech hřeje;
před tebou listy s písmenek hrou
a na listech - prastaré děje.

Slyšte a naslouchejte zvěstem dávných dob,
jak zapsali je staří kronikáři.
Sta let už tomu, co se s vážnou tváří
skláněli nad bílý pergamen -
své příběhy tam kladli, řady vzácných jmen,
jmen mužů, které dávno přikryl času hrob.

A jak se list za listem obrací,
tu v matném obryse, stín za stínem,
nejprve v mlhách, sotva zřetelný,
se obraz minulosti zvolna navrací.
Však z něho stále mocněji stoupá zář,
již muže rozeznáš, jich postavy i tvář -
hle, tam kdos káže! Jak kameny
bijí jeho slova v čelo nepřítele;
vzápětí však mizí halen v plameny -
Na jeho místě vidíš - velitele!
Před svým lidem stojí, místo očí pásku,
hroznou v ruce zbraň, velkou v srdci lásku.
A za ním, kolem něho temné, dlouhé řady
božích bojovníků, pevných jako hrady;
v šerých suknicích, v barvách kamene a země,
hruď matný kryje kov a hrubá přilba témě,
jako by sama ornice do zbraně nastoupila,
aby svůj věrný lid svým tělem zaštítila.

A již pohnuly se šiky kopiníků,
s kosami mužů, s cepy sudličníků,
duní vozy,
zbraně hrozí,
bijí nepřátelů zlost,
světa nespravedlivost!
''Kdož jsou boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci
a doufejte v něho,
že konečně s ním vždycky zvítězíte.''
A po vší Evropě slavná píseň zní,
od Dunaje po Balt - pravda vítězí!

Slyšte a naslouchejte zvěsti dávných dob,
které čas uzavřel, jak zavírá se hrob.
Však není to hrob němý, mlčenlivý,
květ z něho vyrůstá i mocný stromu kmen,
kořeny sahá přehluboko v zem,
z života zrozen, sám je věčně živý;
do výše roste mezi nás,
minulý s dnešním spojuje čas.
A stále dosud písní zní
nocí pod jasnou večernicí.
Ztiš se, jen ztiš! Již slyšíš ji?
To minulost zpívá budoucnosti vstříc:
''Kdož jste pravdy bojovníci!''

(Husitská kronika, 1956)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Tenhle poklad jsem objevila a hned ofotila báseň v bazaru ve Dvorci u Nepomuka na nádraží díky tomu, že měl vlak výluku.
Báseň není celá a v úvodu k ní se píše: ''Ve vojště Žižkově byli i dudáci, kteří svou hudbou a českými písněmi dodávali jeho bojovníkům nadšení.'' Tak to jsem ještě neslyšela, myslím že husité zpívali dobře i bez doprovodu dudů.

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Neveselá báseň, právě začali vládnout jednuškové - odpůrci kalicha - vzpomínka na husity až na konci básně.

Josef František Karas
DEVÁTÝ LISTOPAD

Ve staroměstské piterně
má krčmář Janek hojné žně;
těm, kdož se na groš nedívá,
rád šenkéř Janek nalívá.
A pijí všichni z hluboka
jak mřít by měli do roka
a ještě těla před zhoubou
se loučit chtěli s nádobou.
Od včíra Praha v rozchvění -
jak pekelného mámení
od úst jde k ústům jeden hlas,
že české slávy pobled jas.

Má krčmář Janek hojné žně,
i starý brach jenž při loutně
těm pitcům zpívá o pití,
leckterý grošík pochytí -
však hrdlo jak by chraptělo
a do zpěvu se nechtělo.
Co chvíli hlavou zatočí
a slza tře se do očí
jak hořký smutek v leb by sed
a tesknou zahrál naposled:

''Šel včera na soud český lev,
pod Hvězdou dozněl jeho řev
a nadál zbude pláč už jen,
jde vítěz blíž, jde zachmuřen,
na Prahu mračně pozírá
- svá oka lovec prostírá.
Co bylo včera a co dnes!
My skvělý mohli slavit ples,
však Fridrich slavil spíš než měl
a dneska hrad už oněměl.
Ti cizozemští soldati
nás v kaši chtějí nechati;
utekli včera bez zbraní
po krátkém boje zaplání.
Hnal z bitvy každý jak jen moh,
na Bílé Hoře zbraní stoh
a pár set mrtvol, šakali
jež ssebou lační nevzali.
Tak prohráli nám českou zem
pan Kurfirst, Hollach s Anhaltem.
Jsou páni pěkně za větrem
a Tilly, Bukvoj táhnou sem,
ve vojanský pak mísí šum
se jesuitské Tedeum.
Jak bude u nás, každý ví,
jsou havrani už hladoví
a v moc svou Mydlář, starý kat,
teď české hlavy bude brát.
Že mnohý nechtěl měšcem hnout,
teď císař nad ním vezme soud
a Tilly, Bukvoj, jesuit
krev českou chtivě budou pít.
Nového vzduchu cítit van.
Všem věrným Čechům pomoz Pán...''

A hospoda v ráz umlká,
plech o plech více nehrká.
Všem hořkost sedí na rtech
a tlumený jde jizbou vzdech:
''Už Kurfirst, Hollach s Anhaltem
prohráli Čechům českou zem.
Kde zástupy, jež do dálí
křižácké panstvo zahnaly?
Táborský u nás pohas duch.
I tobě, pěvče, pomoz bůh.''

(Různé verše 1910 - 1911)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Fejeton ze současnosti jako rozbor k této básni je na konci příspěvku.

Jan Neruda
JEN DÁL!

Z bouřného času jsme se narodili
a krok za krokem v bouřných mračnech jdem
vstříc hrdě vznešenému svému cíli,
šíj kloníce jen před svým národem.
My věděli, co na nás cestou čeká;
byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál —
toť jenom česká hudba odevěká,
my při ní půjdem k předu — dál, jen dál!

S tím národem, jenž je tak čistý, jasný,
ak byl by z rukou božích vyšel dnes;
jenž dosud v prsou nese idól žasný,
byť byl i před věky již za něj kles‘!

Za volnost lidskou — v nás kdys rozekvetla! —
dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál:
ta myšlénka, která nás ve hrob smetla,
zas k slávě vznese nás — jen dál, jen dál!

Jen dál! Čas nový nové chce mít činy,
den nový vzešel k nové práci nám,
jeť sláva otcův krásný šperk pro syny —
však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám!
Kde přítomnost jak dítě pozastesklá,
vše dávná sláva, byť v ní démant hrál,
je za korábem jenom brázda lesklá —
napněte lana — vzhůru plachty — dál!

Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety,
že přízeň doby není jasna tak!
což růže neodvírá svoje květy,
když mezi ní a sluncem rozstřen mrak?
Pryč s klímotem již u kormidla lodi:
kdo chvíli stál, již stojí opodál,
den žádný dvakráte se nenarodí,
čin dvakrát nezraje — jen dál, jen dál!

Nám slunce jako jiným skráně zdobí,
nám po noci jak jiným vzchází den,
jsme jako jiní syny velké doby —
ta žádá však si celých mužů jen!
Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti,
by truchlý rej náš plesem zas se zdál,
ty zlatá naděj, smavá troufalosti,
nes prapor náš, my s jásotem jdem dál!

My nevíme, co budoucnost nám chová —
však ještě žije českých bitev bůh,
a pro vítězství veliká a nová
je dosud širý dost ten český luh!
A chce-li bůh snad dát kdys nové seče —
nám stačí hlas husitský na chorál,
dost v zemi železa na dobré meče,
i v krvi železo — jen dál, jen dál!

Ach hleďme pilně ke korábu svému,
jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm,
a věrně, toužně přilneme-li k němu,
zas šťastna záhy bude Česká zem!
Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu,
čeho si v nejbujnějších snech svých ždál —
to lidské moře nezná odpočinu,
Ty též ho neznej, stále měj se k činu,
dál, Národe náš drahý, věčně dál!

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Kromě Lipan snad nejtemnější den pro husity a zítra tomu bude už 593 let.

Jaroslav Vrchlický
BALLADA O SMRTI JANA ŽIŽKY.

Na poli u Přibyslavi
zhasl rek náš Jan;
tak co nezmoh' Němčík dravý
ani Říma pán
stalo se: bylť divný posel k Trocnovskému slán.

Na vychrtlém koni přijel,
jmenoval se Mor,
malíčkem hnul, v prach se svíjel
každý živý tvor,
zkrušil každou obří sílu, zlámal každý vzdor.

S večerními stíny přišel,
za koltrami stál,
ještě slední rozkaz slyšel,
který vůdce dal,
slyšel též, jak potom kněze k sobě zavolal.

Za knězem se ve stan valil
všecken věrný lid,
kněz hned v kalich víno nalil,
slzy nemoh' skryt,
pod obojí tělo Páně ještě jemu skyt!

Postavil se vůdci k loži
hejtman Obrovec;
''Nesmíš nechati lid boží
sirotami přec!''
Šedý vůdce kroutil hlavou: ''Vše jde na konec!''

Hejtman Bzdinka klekl vedle;
''Zůstaň, otče náš,
vždycky byl jsi pevný v sedle,
viď, že vytrváš,
svého lidu pavéza dál, pevný štít a stráž!?''

Šedivý kmet chýlil k zemi
polekaný zor,
sám on viděl mezi všemi
za koltrami Mor,
v turecké jej poznal zemi, morem byv sám chor.

Proto beze slov stál v zadu,
ochromen tím byl,
dlouhou v dlaně skrýval bradu;
v tom tu ze všech sil
Jan se zvedl na svém loži, v koltry svůj zrak vryl.

Chraptivým pak hlasem pravil:
''Neplač, lide můj,
nerad bych tě pozůstavil . . .
v otců víře stůj,
zástavu jen pravdy třímej, jak chce Bůh to tvůj!

Dobře mlčíš, kněže boží,
marná každá řeč,
Mor se blíží k mému loži,
zlou mi strojí léč,
se Smrtí když nespojí se - není nebezpeč.

Ať jde blíž jen, slovem jedním
já ho polekám,
nezaženeš leskem všedním,
co sám v nitru mám,
již se blíží, příšera zlá, svedu s ní boj sám!''

Všichni vytřeštěným zrakem
zřeli nyní div,
Mor se blížil půl skryt mrakem,
holou lebkou kýv,
slepý Jan mu vstříc se vztyčil, pevný jako dřív.

Utkali se spolu v půtce:
Obr zde, tam duch,
''Zikmund!'' zašeptal v tom vůdce
příšeře zlé v sluch -
Mor couv' na to jedno slovo, jím byl slep a hluch.

Ale smrt již stála za ním,
přišla tiše blíž,
ku Janovým bledým skráním
sklonila se níž,
''Mor jsem zmohl . . . '' zašeptal Jan, a byl konec již.

(R. 1907, Třetí kniha básní epických.)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Jan Urbánek
ČECH

Jsem hrdý na svůj rod,
mí otci Češi byli,
v své zemi trpěli
a za ni se i bili.

My měli Přemysly
i Tábority měli -
je znali ve světě
a před nimi se chvěli.

Leč naše země též
proud slz a krve pila -
rynk Staroměstský byl
a Bílá hora byla.

Byl Hus a Komenský
a byli Čeští bratři,
a za ně největší
nám sláva dosud patří.

Řad dlouhých staletí
rost´ národ náš v své zemi -
v nás synech nejmladších
teď roste nadějemi.

(Čítanka pro městské školy národní, díl IV. pro 5. školní rok, s čítankovou komisí sestavil Dr. Josef Keprta
Státní nakladatelství v Praze 1925)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

K smutnému právě uplynulému 397. výročí...

Jan Neruda
STAROMĚSTSKÁ VĚŽ

Půlnoc s věže. Věž v plamenech.
Zář ku nebi tichá šlehá,
a nahoru, dolů rej plamenů
jak klikatým bleskem běhá.

Půlnoc s věže. Věž mžikem je
jak krvavá obra ruka,
a nad ní se plameny splítají
v kříž, jakoby boží muka.

Někdy v okně jak blýskla by
tvář stará a barvy bledé,
a vzduchem to chvilkami zasyčí,
jak po brusu meč když jede.

Požár šlehá tak noc co noc,
kraj světa plá, přes tři věky,
a z dáli sem tázavý hukot zní
jak ze živé lidstva řeky.

Požár šlehá tak noc co noc
a pod věží blaze, němě
jak v hedvábné kolébce Praha spí -
ta Praha, to srdce země.

(Z posledních básní.)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Možná někoho z vás inspiruje báseň z čítanky z roku 1925.

Jaroslav Nauman
6. ČERVENEC 1915
(Ke dni odhalení Husova pomníku na Staroměstském náměstí.)

Jdi, hochu, polož snítku lípy zkvetlou
na Husův pomník; dokončen je dnes.
Ač dítě, ucti toho paměť světlou,
jenž, pravdu háje, do plamenů kles'.

Ty, hochu, smíš; jsi poctiv a čist cele
i dost už chápeš, ač jsi ještě mlád.
Na Husa popatř upřímně a směle
a nezapomeň, žes mu květy klad'!

Můj hochu drahý, dnů jak dnešek málo;
jda jeho stopou, nezbloudíš, buď jist!
Byť pokušení na tebe se smálo,
přec odoláš a půjdeš dále čist.

A pochopíš pak svatost oné chvíle,
až také poznáš všechen žití hnus.
Vyroste v tobě láska k zemi milé
i hloubka toho, co nám dal ten Hus.

Dnes nelze vše ti vysvětlovat slovy;
dřív musíš poznat, přetrpět a žít.
Tvé vlastní srdce pozděj vše ti poví.
Jdi tedy, hochu, květ tam položit!

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Pozoruhodná, moc pěkná báseň, taková předzvěst nastávajícího revolučního výbuchu. Na dnešní den jak dělaná.

Jiljí Vratislav Jahn
TŘI JEZDCI

Tři jezdci pádí z Kostnice,
jak by je štvaly vzteklice,
a jejich spěch a jejich vztek
sprovází teskně Rýnu jek.
Zpět do Čech mužové ti jdou,
zpět s pomsty věštbou strašlivou.
Hlas jejich jako bouře lká,
jen noc mu slouchá divoká;
teď bázlivě, teď bujně zas
odnáší vítr dál ten hlas.
'O, Jene! lípo skácená,
kam prchne věrná včelka tvá?'
''Tak pochována sláva tvá,
a ty chceš mlčet, vlasti má?''
" "Ač mám jen hrstku popele,
v ní nesu nástroj mstitele;
z ní šlehne plamen divoký
a k boji vyštve otroky." "
Tak třetí z nich se hrdě smál
a s bleskem v závod pádil dál:
a řeky pláč a větrů kvil
se jeho hlasem probudil;
jen jejich píseň divoká
tam hlídá hrobu proroka.
On sám však v nový dal se let
a s jezdci spěchá do Čech zpět!

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

Letos v zimě jsme vzpomněli 560 let od Jiříkovy korunovace (2. 3. 1458), báseň je ale až o jeho vládě.
Je pravda, že Jiřík dával Korvínovi svůj rodový majetek, aby zachoval mír?

Adolf Heyduk
KRÁL JIŘÍ
(1458)

Král uherský Matěj nevlídnými slovy
psal z Košice psaní králi Jiříkovi:

"Píšu Tobě, králi - pomoci už není -
že Brandýský Jiskra Tatransko mi plení.

S Bratříky že jeho i s tou Rotou černou
stále vésti musím půtku zlou a pernou.

Také Tobě píšu jako Čechů hlavě,
že je Matěj Kněžic posud na Rychňavě,

A že na Šaryši koňmi pole dusá
nájezdnická zpupnost Jana Talafusa.

Nuž, zavolej Jiskru s jeho lidem domů,
a co jsi mi slíbil, na rychlo splň k tomu:

Dceru Tvoji sličnou, mně už zasnoubenou,
dalších bez průtahů chci mít svojí ženou.

Co mi do výmluvy, že je nezletilá?
hořím po ní vášní, chci, by mou už byla.

Dnes Ti ještě píšu jako ženich otci,
ne-li, přijdu pro ni se vší Uher mocí!" -

Zavolal král Jiří říše první rádce:
"Jakže konat máme v uherské té hádce?"

Na to Kostka hněviv: "Ej, jak zpupně káže.
Chutě milý králi, chutě meče v páže!

Vstříc vyjeďme Uhrům, utkejme ty pány
jako sokolové havrany a vrány.

Vrhněme se na ně statečně a lítě,
proč chtí ženou míti pannu ještě dítě!"

Ale statný Jiří kleslou hlavu zvedá:
"Znám Matěje lépe, zastrašit se nedá.

Co mu přislíbeno, žádat neustane;
květ junácké krve ve válce mi skane.

Sta-li synů pod meč hnáti mám? Ej, věru
raděj k vůli míru Katušku dám dceru.

Bůh ji chraň!" a čelo studenou kryl dlaní...
Uhři do Prešpurku mladou vezli paní. -

A zas Matěj napsal nevlídnými slovy
z Prešpurku list druhý králi Jiříkovi!

"Šmikovský Tvůj Hynce zas mi spáchal škodu;
vinice mi zničil! Což mám pít snad vodu?

Dukátů sto tisíc náhradou chci míti,
ne-li, pane tcháne, zle se bude díti.

Utkáme se polem, spojence mám všude,
a co Tvého bylo, mým den druhý bude."

Zamračil se Jiří, svolal svoje rádce:
"Nuž, jak nyní konat v neblahé té hádce?"

A pln hněvu na to mladší Vilém z Rabí:
"Aj, myslí snad Matěj, že jsme v Čechách baby?

Vrazme na Maďary jak tur v stádo vlčí,
než se na nás shluknou!" Ale Jiří mlčí.

Mlčí, uvažuje, a pak zahovoří:
"Klid a láska staví, spor a válka boří.

Kam vzdor nohu šine, podžehá a loupí...
Drahý mír chce Uher, ale Čech ho koupí.

Dosti dal Bůh statku mně a mému rodu;
výplatou se vyhnem krvavému brodu.

Blaho rodné vlasti nad jiné mi svato,
dal-li jsem mu dítě, dám mu také zlato.

Nač má hynout země? budiž mír!" A znova
splněna je tužba krále Matějova. -

A zas hrdý Korvín s nevlídnými slovy
z Kostolan list třetí poslal Jiříkovi:

"Poddaný můj Bělík oloupen je právě
Jiřím ze Šternberka statku na Moravě.

Zabral mnoho lánu, jež v mých Uhrách leží,
bez boje jich nedá, a mně o mír běží.

Nuž, bych na vždy smazal tu a jinou skvrnu,
Moravu chci míti od hranic až k Brnu.

Nedáš-li jí klidně, pak v čele svých davů
zaberu ji také z Brna po Jihlavu!"

Zaškareděn Jiří svolal svoje rádce:
"Ej, zda uposlechnem hlasu zeměkrádce!"

Na to chmurný Tunkl: "Věru krásné přání!
křik uherské vášně přešel v divé ržání.

Leč už po dvě léta sbíral Uher voje
my-li vojsko máme, má král Matěj dvoje.

Zaplaví nás krví, svolme tenkrát, pane,
aspoň na čas, jinak u Prahy nám stane!"

Bleskem šleh zrak králův: "Pěkná je to rada,
škoda, že Ti v boji sesivěla brada.

Škoda, že Ti v boji sšedivěly vlasy!
sketa ustupuje, ale jonák tasí!

Neučiním nikdy ani zeti k vůli,
abych české země rozdělil s ním v půli.

Co mým vlastním bylo, dal jsem v prospěch klidu,
ale zemi nedám, země patří lidu.

Já-li mu ji porvu na díly a kusy,
brzy u cizinců chleba žebrat musí.

Já-li mu ji rozdám, kde nalezne druhou?
Nejsem jejím pánem, ale jejím sluhou.

Země lidu patří, mně ji svěřil pouze;
tenkrát věru jinak pomůžem si z nouze.

Ať má vojska Matěj třeba na sta sborů,
utkáme se s nimi, ať je konec sporu.

Dřív však, abych šetřil lidu svého krve,
se mnou po rytířsku bij se Matěj prve."

Nechtěl lestný Matěj, bál se tchána z míry:
"Nepotkám se s Tebou, kacířské jsi víry."

Ne?! Tož Matiáši, mladé šetři hlavy;
bohatýrský Jiří spěchá do Moravy.

Ba už kníže Jindřich s Mikulášem Střelou
jako krupobití do tvých Uhrů melou.

Jako orli táhnou od Hradiště k Brodu,
hej, ať místo vína nepiješ zas vodu!

Rozprchli se Uhři jako vlci šeří,
kleče prosí Matěj Jíru o příměří:

"Už mi, pane, odpusť, svědkem volám Boha,
že na českou půdu nevstoupí má noha."

"My Ti odpustíme nyní, věř, a stále,
jenom nevtírej se za českého krále.

Za to darujem Ti - třeba na oprátce
se Šternberským Zděnkem všecky české zrádce."

Ale zpupný Matěj v ošemetném vzdoru
po roce se vloupil až po Kutnou Horu.

V před i v zad však Češi zalehli mu dráhu;
porubán i zničen prchal zbojník k Váhu.

(Bohatýři)

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.