Dočetla jsem knihu ''CHODSKO, domov můj'' od Antonína Špeldy, je o životě a díle národního umělce, klenečského rodáka, skladatele a etnografa Jindřicha Jindřicha. Tak jsem se dozvěděla
o historické vokální epopeji Bitva u Domažlic inspirované verši Jana Vrby. Skladba, která se zrodila ze skladatelovy lásky k rodné zemi a víry ve věčný život českého národa, je velmi náročný, intonačně obtížný osmihlasý mužský sbor, který vyžaduje zkušené zpěváky a početné sborové těleso.
J. Jindřich řešil sbor Bitva u Domažlic jako hudební báseň o čtyřech částech:
První vystihuje chmurnou, děsivou náladu v domažlickém kraji před bojovým utkáním husitů z křižáky (Lento sostenuto e mesto).
Druhá část (Maestoso) je uvedena vážným důvěryplným chorálem a přechází v dramatický popis litého boje. Mohutný zpěv husitů děsí křižáky, boj je však veden se střídavým štěstím, kardinál Julián Cesarini sleduje bitvu z návrší.
Třetí část sboru (Allegro moderato. B dur.) Přichází okamžik posledního mocného úderu husitů, slyšíme mohutný zpěv husitských bratří, křižáci se dávají na zmatený útěk.
Závěrečná část (Lento tranquillo) je obrazem klidu po vítězném boji při zapadajícím slunci. Vroucí chorální zpěv, zpěv díkůvzdání za vítězství spravedlivé věci, tvoří silně působivý závěr Jindřichovy husitské epopeje, komponované v září 1932.
Strhující dojem vyvolalo dílo na pěveckém festivalu v Praze na jaře 1934.
Příloha:
J.Jindřich.png [ 9.67 MiB | Zobrazeno 4331 krát ]
Národní umělec Jindřich Jindřich byl muž menší, drobné postavy a povahou prostý a nejvýš skromný člověk. Žil sám v nevelikém bytě, u vchodu vítal návštěvníky nápis: ''Špatný nech přede dveřma, dobrý přines' do sencí.'' Jeho synovec Jaromír Jindřich vzpomíná, že rád nosil na hlavě široký černý klobouk připomínající ten chodský, u límce obvykle tmavý motýlek, vázanou kravatu u strýce nikdy neviděl...
Ze vzpomínek synovce Jaromíra dále víme, že při příchodu do jejich rodiny (bratra Aloise) se vždy sháněl po kočičce a ta také hned mu skočila na klín a nechávala se hladit po celou dobu návštěvy. Skladatel znal také již od dětství rozdílné ptačí zpěvy a signály; naučil se jim patrně od svého otce - náruživého ptáčníka. Proto také v Aloisově rodině před klecí s kanárky dovedl jemným hvizdem vyloudit tak lákavé zvuky, že kanárci jeden po druhém vylétali z klece a sedali mu na hlavu a na ramena. Ačkoliv byl velmi jemný a citlivý, tkvěla v jádře jeho osobnosti sukovitá pevnost a houževnatost chodských sedláků. Právě díky této své vlastnosti dovedl jít nesmlouvavě za svým životním cílem - zasvětit všechnu svou práci milovanému Chodsku.
V roce 1936 nabyly oslavy Jindřichova šedesátiletí celostátní povahy, zvlášť impozantně vyzněly oslavy v Domažlicích 14. června, kdy se do centra Chodska sjelo na 500 pěvců Plzeňské pěvecké župy Palovy a za sugestivního řízní Bohdana Gselhofra byl zde v Domažlicích poprvé proveden i mohutný sbor Bitva u Domažlic.
V tu dobu hitlerovský fašismus vystupoval stále výhružněji proti československému státu a do chodského pohraničí zaléhal tento zrůdný politický proud z blízkého Bavorska zvlášť tíživě... J. Jindřich se velmi silně a pro vlastní osobu nebezpečně, ale bohužel marně exponoval v jednání s tehdejší loutkovou českou vládou o návrat neprávem odcizených chodských území. Umělcovu bolest vyciťujeme mj. z dopisu, kterým Vítězslav Novák 19. listopadu 1938 Jindřichovi odpovídá:
''Drahý příteli,
Váš krátký, ale výmluvný dopis mne upřímně dojal. Cítím z celého srdce s Vámi, chápu plně Vaši bolest nad ztrátou drahých míst, chápu též Vašu úzkost o to, co ještě možno ztratit...Kam až ta šílená bestie své drápy vztahuje!'' (Originál je v Jindřichově pozůstalosti v Muzeu Chodska, kde by měly být i noty a slova k Bitvě u Domažlic.)
