Moderní historiografie stále častěji nazývá válku mezi „husitským králem“ Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Hynyadym zvaným Korvín druhou husitskou válkou. Termín druhá husitská válka (1467 - 1471) se stává natolik vžitým, že by jistě bylo zajímavé se ve stručnosti podívat i na vojenství třetí čtvrtiny 15. století.

Přestože nebo právě proto, že na obou stranách, tj. v obou armádách na velitelských postech stanuli někdejší husitští hejtmani, začal se v době, o níž je řeč, postupně a časem stále více projevovat žoldnéřský způsob vytváření vojska. A to i přesto, že byl ještě uplatňován manský systém a vojenská (zemská) hotovost, jejímž základem byli příslušníci vyšší i nižší šlechty, a že z tohoto principu vycházely vojenské reformy Matyáše Korvína, jehož mocenské ambice směřovaly do středoevropského prostoru. Na poč. 60. let Korvín začal verbovat do své armády žoldnéře z Polska, Slezka, ale také bratříky a vojáky-žoldnéře Jana Jiskry z Brandýsa, kteří si postupně začali hledat nové angažmá, a to buď na české nebo uherské straně. Nedílnou součástí uherské armády bylo tzv. banderium, tj. šlechtická hotovost tvořená magnáty povětšinou Dolních Uher. Města doplňovala armádu o děla a další obléhací techniku. Základem uherské armády byla lehká jízda (husaři), kterou tvořily početné (kolem 2000), velice mobilní oddíly neschopné však rozhodovat takové bitvy, které se odehrávaly na bojištích druhé husitské války. Korvínova armáda ve svém vrcholném období údajně čítala na pět až dvacet tisíc pěšáků a její součástí byla i nechvalně známá „černá rota“ hejtmana France z Háje. Dále pak byla vojska doplňována též nepravidelnými oddíly, které byly tvořeny převážně rolníky a nazývaly se militia portalis. Avšak jejich hlavním úkolem byla ochrana před tureckým nebezpečím.
Také Jiří z Poděbrad posiloval úlohu jízdy ve své armádě. Přesto základem jeho vojska nadále zůstávali pěší bojovníci a také zreformovaná zemská hotovost. Neodmyslitelnou součástí české armády byly pochopitelně i nadále bojové vozy.

Z výše uvedeného vyplývá, že druhá husitská válka byla v prvé řadě válkou poziční. Obě válčící strany, které disponovaly českými profesionálními velitelskými kádry, měly moc dobře přečtenou taktiku strany protivné právě s ohledem na strukturu vojsk. Uherská armáda se proto jak čert kříži vyhýbala nejen přímému útoku proti vozové hradbě ale i rozhodující bitvě a omezovala se pouze na napadání vozového šiku husary. Strategická převaha Jiřího z Poděbrad byla však jen "zdánlivá", neboť nebyla beze zbytku využita pro rozhodné vítězství.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Jiří z Poděbrad měl přeci zrádného Korvína v obklíčení a kdyby chtěl tak zlikviduje jeho vojsko do posledního. Není přesně známo proč Jiřík opět přistoupil na jeho podlézavé sliby a propustil ho. Dle mého názoru, si myslím, že tím chtěl udělat gesto vůči papeži a naivně si myslel, že nyní Korvín dodrží své slovo a bude snad i za něj u papeže "lobovat". Všichni víme jak jeho zeťáček dodržel slib šlechtice a jak se mu odvděčil.

_________________
Peklo je tam, kde rozum není možný.
Kde není světlo poznání, tam vládne temnota!

K tomu podrobněji tady a také trochu zde.

No, kdo ví, jaké důvody ho k tomu u Vilémova vedly. Jiří z Poděbrad - je nutno objektivně přiznat - ve vztahu ke Korvínovi neměl úplně nejčistší svědomí, i když mám na mysli události už z r. 1458, kdy byl Jiří zvolen českým králem a vehementně usiloval o uznání svého královského titulu i od císaře. Byl postaven před zásadní rozhodnutí. Stane se straníkem Matyáše Korvína, budoucího zetě, nebo se postaví na stranu Fridricha III., který právě usiloval proti Korvínovi o uherskou korunu? No, tak na čípak stranu byste se postavili? Těžké rozhodování, není liž pravda?
Každopádně Poděbrad si vybral císaře Fridricha III. a ten ho za to v červenci 1459 uznal v Brně českým králem ve vší slávě. Jiřího volba měla ještě jiné pozadí. Viděl v císaři momentálně přece jenom vlivnějšího přímluvce u papežské kurie než v Hunyadym.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Také v době, kdy se země jakž takž vzpamatovávala z první husitské války a jen poznenáhlu konsolidovala, byl proti "husitskému králi" Jiřímu z Poděbrad opět vyhlášen kříž. A zase bez jakékoli invence ze strany římské kurie.
Papež Pavel II. 20. 4. 1468 vydal hned dvě buly. Tou první byla uvalena klatba na každého, kdo by pomáhal nebo se stýkal s českými kacíři. V té druhé vyhlásil odpustky a absolutní rozhřešení vč. nejtěžších hříchů těm, kteří budou půl roku bojovat proti českým kacířům.
Výprava po korouhvemi kříže však tentokrát neměla podobu jednoho velkého vojenského podniku, ale do Čech pronikaly jednotlivé křižácké houfce, které pokud nenarazily na odpor, měly devastující charakter. V opačném případě se dávaly na zbabělý útěk na druhou stranu hranice, odkud přitáhly.

Z Horní Lužice se vydalo vojsko, kterému velel fojt Jaroslav ze Šternberka a v němž se nacházeli naverbovaní křižáci, směrem na Turnov, který byl 4. 6. 1468 vypálen. Záhy však toto plenící vojsko utrpělo drtivou porážku, kterou mu uštědřily oddíly Felixe (Šťastného) z Valdštejna a Jindřicha Kruhlaty z Michalovic.
Jeden z dalších nepřátelských útoků směřoval na husitské državy Buška Planského ze Žeberka (švagr Jiřího z Poděbrad), jehož synové museli odolávat vpádům na panství Planá.
Mezi další místa, kam křižácký houfec taky zamířil, byla Přísečnice, městečko katolíka(!) Jana Hasištejnského z Lobkovic. V nastalém nebezpečí se obyvatelé města uzavřeli v kostele, kde se chtěli bránit. Když však městu přišel na pomoc rovněž katolík Beneš z Weitmile, křižáci se rozutekli. Z uvedeného příkladu je patrné, že křižáckým vetřelcům musela čelit paradoxně i katolická šlechta.
15. 10. 1468 byla svedena bitva u Nýrska, v níž byli poraženi křižáci z Bavor.
Také bavorský Norimberk vybavil a následně do Čech vypravil dva nevelké oddíly křižáků. Tato výprava však skončila docela slušnou blamáží. Za tím vším stáli mj. i Wittlsbachové, kteří před těmito událostmi Jiřího z Poděbrad podporovali, doba se však změnila.
A Cheb stojící mezi těmito znesvářenými stranami zaujal v této válce ambivalentní postoj. Cheb stále ještě na Poděbradově straně zároveň nijak nepřekážel verbování křižáckých žoldáků na svém teritoriu.

Excesy, kterých se při těchto ničivých vpádech dopouštěli především křižáci, zaštítěni papežskou bulou, kronikáři pochopitelně nemohli nezaznamenat (ukázky z letopiscova vyprávění najdete tady) ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Těchto dvou se napadení týkalo velice bezprostředně, protože Šťastný sídlil na Vranově-Malé Skále u Turnova a Kruhlatovi patřil (Hrubý) Rohozec (dnes součást Turnova). Jejich statky vlastně byly na ráně protože Lužice byla takřka kousek za hranicemi.
Duchapřítomností se jim podařilo prolomit hráz rybníka, jejichž soustava byla nad Turnovem, a tak se velké množství křižáků utopilo jak krysy.
(Bacha na velkou vodu křižáku s přezdívkou "upálit odpůrce v sudech.")

_________________
"Poprávu užasli a budou žasnout králové a knížata celého křesťanstva nad tím, že vám byla vlita tak veliká moudrost." sarkasticky odvětil Zikmund Lucemburský, 1419

Ano, zajímavá připomínka, kterou si dovolím prostřednictvím Otce zakladatele moderní české historiografie poněkud rozvésti.

Bratr Kolssteyn naznačil a já si tedy nemohu odpustit popis této bitvy z pera Františka Palackého, kterého budu "pouze" parafrázovat a nebudu uvádět počty válčících stran, neboť jak známo, ty jsou u Palackého mnohdy (i hodně) nadsazené.
Z bitvy u Turnova k nám opět zavane duch "starého" osvědčeného válčení Jana Žižky z Trocnova. Posuďte sami ...
Nepřítel dorazil k Turnovu 2. června (1468 - pozn. JM) kolem poledne a na pravém břehu Jizery se opevnili vozovou hradbou. Na druhém břehu to samé udělali Kruhlata s Felixem. Druhý den Lužičané nepoučeni nedávnou historií a údajně proti vůli svých velitelů přebrodili Jizeru a zaútočili na českou hradbu. S velkými škodami byli odraženi.
4. června Lužičané vypálili Turnov a okolní vesnice. Když se lužické vojsko dozvědělo, že nepřátelské vojsko bude posíleno, rozhodli se Lužičané ustoupit a na to Kruhlata čekal. V neděli 5. června započal nepřítel ústupový manévr broděním přes Jizeru, ale pochopitelně opačným směrem. Jindřich z Michalovic nechal prokopat hráze tří(?) blízkých rybníků, takže v rozvodněné Jizeře bylo zatopeno nejen nepřátelské ležení ale i mnoho Lužičanů v rozvodněném živlu nalezlo smrt utonutím. Češi se pak vydali nepřítele pronásledovat a po jeho dostižení ho napadli z boků. Výsledkem bylo mnoho zabitých a značná kořist. Avšak také Jindřich Kruhlata z Michalovic (poslední mužský člen rodu - pozn. JM) byl těžce raněn ...

F. Palacký: Dějiny ... IV. díl, vydal Odeon, Praha 1968, str. 561

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Dobrá a stále ještě podnětná kniha k této otázce je: O. Frankenberger: husitské válečnictví po Lipanech, Praha 1960.

_________________
trener

Jiřík měl zrádného Matyáše Korvína v únoru 1469 skutečně u Vilémova v hrsti, ale ačkoli to bude pro někoho znít jako nesmysl, tak to byl právě Matyáš, kdo měl všechny trumfy v rukou. Jak měl Jiřík postupovat? Rozdrtit Matyášovo vojsko, zajmout ho nebo potupně vyhnat ze země, jako to kdysi udělali husité Zikmundovi (2x)? Tím by se vůbec nic nevyřešilo. Jiřík nepotřeboval vojenské vítězství, které je stejně většinou jen pomíjivé, ale potřeboval vítězství politické. Nějaké větší politické vítězství, které by mu dalo například i ten nezbytný oddech. Vojenské vítězství neznamenalo nic, vždyť husité zvítězili tolikrát a bylo jim to dlouhá léta k ničemu. Teprve až přenesení války na území nepřítele otevřelo husitům cestu do Chebu a Basileje (pak na Lipany a do Jihlavy). Hlavním nepřítelem byl pro Jiříka nepřátelsky naladěný Řím a ne Matyáš. Jiřík byl vyobcován z církve, stál mimo zákon, byl církevně zbaven trůnu, byl v klatbě, byla proti němu vyhlášena křížová výprava. Jiřík byl kacíř, který může být jedině vyhuben. Poražený Matyáš by se buď vrátil zanedlouho s ještě větším vojskem, nebo by papež hledal panovníka ochotného vést válku proti Jiříkovi tak dlouho, až by ho našel. Jiřík potřeboval Matyáše takového, jaký byl. Tedy politicky silný, sebevědomý, mocný a u papežské kurie a evropské veřejnosti oblíbený panovník. Vojenské řešení u Vilémova by nic nepřineslo. Jiřík potřeboval dohodu s Matyášem, aby se za něj přimluvil u papeže. To si i slíbili při onom památném setkání, ale Matyáš úmluvu nedodržel.

_________________

Ano, Matyáš Korvín bývá Čechy obvykle označován za "zrádného". Aby taky ne, vždyť chtěl českou korunu pro sebe . Jestli byla vojenská situace u Vilémova tak jednoznačná, to je dnes těžké posuzovat. Zdá se mi však, že být nemusela. Vždycky se totiž s protivníkem jedná lépe, když je jeho hlavní představitel zavřen pod zámkem ve věži či kamsi "zmizí". Pokud měl Jiří Matyáše skutečně ve své moci a rozhodl se ho z jakéhosi návalu šlechetnosti pustit na svobodu, pak udělal fatální chybu a taky za ní bohatě zaplatil. Kdyby Matyáš seděl v kobce nějakého Jiříkova hradu, sotva by se mohl nechat 3. května 1469 zvolit v Olomouci českým králem a opozice by si musela hledat nového vůdce. Stěží by však našla válečníka Matyášova formátu.
Osobně bych se přiklonil spíše k variantě, že zajetí Matyáše nebylo možné, neboť pokud se setkali panovníci v tak vypjaté situaci, pravděpodobně obě strany poskytly dostatečně kvalitní rukojmí a riskovaly jejich případnou likvidaci. Nedokážu se taky smířit s tím, že Matyáš nemohl s částí své jízdy uprchnout nebo se probít z obklíčení, zatímco by uherské vojsko krylo jeho útěk útokem.
Myslím tedy, že Matyáš jednal s Jiřím u Vilémova o příměří, protože se dostal do obklíčení a Jiřímu nezbylo nic jiného, než se s ním dohodnout a umožnit mu ústup. Nemohl ho zajmout ani zlikvidovat, tak ho prostě pustil za slib, že "zanechá nepřátelství".


No, myslím, že až do doby poměrně nedávné platilo, že politickému vítězství zpravidla předchází vítězství na bitevním poli. Mnoho bitev bylo skutečně osudových a bez nich by politická situace vypadala zcela jinak. Kdyby Jiří porazil Matyáše, mohl vrhnout všechny síly do boje proti Jednotě zelenohorské i nepříteli ve Slezsku, Lužici a na Moravě (příp. Rakousku). Tyto síly by nepochybně porazil a získal by silnou pozici, ze které by mohl vyjednávat i s papežem.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Slyšel jsem, že byl Matyáš dokonce krátce před stáním u Vilémova zajat českou hlídkou, a to někdy kolem 19. února 1469 u Chrudimi, když vyrazil se svými jezdci na průzkum okolí a Češi ho zajali. Protože se včas přestrojil za prostého pacholka a zmátl Čechy výtečnou češtinou, kterou skutečně uměl, tak byl propuštěn.

_________________

Tak jsem se mrknul do knížky O. Frankenbergera a docela se mi zamlouvá jeho vysvětlení:
"Jiří věděl, že podaří-li se Matyášovi uniknout - třeba s vojskem rozbitým a zničeným - přijmou to jak jeho odpůrci, tak i jeho spojenci z řad šlechty a měst jako Matyášův úspěch, kdežto zpráva, že Matyáš vyjednává s Jiřím, poleká královy odpůrce a povzbudí jeho spojence, kteří v tom uvidí naději na úspěšné zakončení války."
Jednání o schůzce obou králů u Vilémova začalo 26. února 1469 (tzn. domluva místa, záruky a rukojmích, jak bývalo obvyklé) a následujícího dne se Jiří s Matyášem sešli v Uhrově. Domluvené téměř roční příměří, do 1. ledna 1470, je třeba pokládat za Jiřího nemalý úspěch.
Neměli bychom také zapomenout, že toto příměří porušil jako první právě král Jiří svou letní ofenzívou r. 1469. Matyáš rozpustil své vojsko v červnu t.r. a byl českou kampaní velmi překvapen. Začal najímat nové žoldnéře, ale nové vojsko neměl pohromadě ještě koncem října. V mezičase požádal o vázání českých sil Lužičany a Slezany, kterým se to celkem dlouho dařilo. Jiřího syn Jindřich z Poděbrad vytáhl na Moravu až ve druhé polovině října a počátkem listopadu porazil Matyášovo nepříliš početné vojsko u Uherského Hradiště a zahnal nepřítele zpátky do Uher.
Tedy příměří uzavřené díky "obklíčení" Uhrů u Vilémova umožnilo konsolidaci Jiřího vojenských sil. Porušení příměří ve vhodný okamžik a masivní tažení proti nepříteli lze považovat v daných souvislostech (viz rozpuštění Matyášovy armády) za prozíravý počin, který zcela změnil situaci na bojišti. Po celý rok 1470 byl Matyáš Korvín v defenzivě a kdyby Jiří z Poděbrad v březnu 1471 nezemřel, zřejmě by došlo k zásadní porážce Uhrů.
Popsanou změnu situace na bojišti lze spatřovat v jednání u Vilémova (získání času), ale také ve změně české vojenské taktiky, která od vozové hradby přešla zřejmě právě tehdy ke švýcarské taktice pěších šiků a používala také nebývale silné jezdecké sbory. Vozová hradba samozřejmě nadále zůstala "v činné službě", ale hodně se změnila její role - už nebyla hlavním taktickým prvkem.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Z čeho všeho čerpáš, Martine? Jenom z Frankenbergera? Já ho nečetl, ale pokud mně má paměť neklame, tak psal o husitském válečnictví v době Jiříka z Poděbrad.

Na schůzce v Uhrově bylo příměří dohodnuto, ale zatím pouze do velikonočního pondělka roku 1469 (tedy 3. dubna). Další kolo rozhovorů mezi oběma králi mělo pokračovat v Olomouci 24. března 1469. Jenže schůzka byla nakonec odložena až do 7. dubna, neboť Matyáš se schůzce vyhýbal (jako důvod uváděl Jiříkovi slavení Velikonoc), protože potřeboval čas na sladění postupu s legátem Rovarellou. Ten v říši zatím naléhal na říšská knížata, aby povstala proti českým kacířům, a tak ho Matyášův neúspěch vylekal a ihned zamířil na Moravu. Ještě před jednáním v Olomouci Jiřík omluvu Matyáše přijal a schválil prodloužení příměří do 11. května. Vlastní jednání bylo ukončeno až 1. května. Po dvou dnech se Matyáš dal provolat českým králem a jakékoli další příměří padlo. Jiřík se necítil nyní být vázán jakýmkoli způsobem k předešlým smlouvám se Zelenohorskou jednotou a Matyášem. Proto znovu svolal hotovost a začal válku.

Matyáš po porážce u Uherského Brodu v listopadu 1469 opustil Moravu a vrátil se z Uher až v květnu 1470. Žádné příměří pokud vím již po schůzkách v Olomouci mezi léty 1469/1470 neuzavřeli. Alespoň takový je stav mých znalostí.

_________________

Ad zajetí "pacholka" Korvína:
Jediný informační zdroj o této události jsou Památné bitvy českých dějin.

_________________
trener

Bingo!
Ano, takto se jedná se vzorokráli, zpochybnitelným způsobem zvolenými a pofidérně pomazanými. Příměří se v oněch dobách porušovala z daleko banálnějších důvodů, dokonce i bezdůvodně. Zkrátka Jiří z Poděbrad bez výčitek svědomí "zapomněl" na svůj dojednaný závazek příměří s člověkem, jemuž nebylo možno věřit ani pozdravení. Nejpozději v této době přestal Poděbrad doufat, že se za něj Korvín někdy přimluví u papeže, jak bylo taky domluveno v Uhrově. Takže nic nebránilo tomu, aby Jiří zmobilizoval zemskou hotovost ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

To by bylo trochu málo, ne? Z Fankenbergera jsem si dovolil citovat, ale jinak mám k tomuto období relativní dostatek podkladů. Převážně tedy k tématu "vojenství". Pokud neuvádím vše do podrobností, tak je to proto, že to diskuse nevyžaduje či rozsahově neumožňuje. Nalistovat příslušnou pasáž v knize si může každý, zde rozvíjíme svoje "moudra" a proto asi nemá smysl udivovat ostatní opisováním knih . Popis, kterak bylo domlouváno příměří mezi Jiřím a Korvínem pochopitelně mám k dispozici, ale pro můj příspěvek nebylo důležité to sem psát.
Názor, který jsem chtěl sdělit snad byl pochopen . Zkrátka, porušení příměří králem Jiřím, bylo v obvyklých relacích tehdejší politiky a bylo ku prospěchu věci. Jestliže by nevyužil příležitosti k ofenzívě, byl by sice bez poskvrny, ale nejspíš by přišel o království a možná i o krk. Kdo nechce vidět věci černobíle, ten se nad takovým jednáním snad nemusí podivovat? Politika byla vždy svinstvo a vyžadovala lidi bez skrupulí, zvláště v době, když se mnohý problém řešil silou.
Pokud si někdo chce svůj obrázek morálního profilu krále Jiřího vylepšit úvahou, že volba Matyáše za českého vzdorokrále byla důvodem k porušení k příměří, tak beze všeho může . Nevím však proč nebýt nad věcí a vzít to tak, že příměří v takové sitauci by porušil každý normální panovník, který by na to vojensky měl. Matyáš Jiřího podcenil (resp. přecenil jeho čestnost) a rozpustil vojsko. To byla jeho osudová chyba, jak vyplývá z popisu válečného roku 1470 a měl štěstí, že Jiří poč. r. 1471 zemřel.

_________________
Martin, střelec českobrodský