Různí exaltovaní vizionáři mezi husity stanovili 2. příchod Ježíše Krista na dny kolem 12. února 1420. Tomuto datu uvěřili i mnozí radikální husité. Když v oněch dnech nikdo nepřišel, natož Ježíš, tak sezimoústečtí husité přešli do akce.
Nadcházelo ráno na Popeleční středu 21. února léta Páně 1420, kdy začíná 40denní půst. V úterý a v noci na středu se proto v Ústí, podobně jako i jinde, mohutně oslavovalo a při tom se jedlo a popíjelo. Pak všichni zmoženi dobrým truňkem ulehli a usnuli spánkem spravedlivých. A právě toho využili Petr Hromádka, jistý Vanček, Janové z Bydlína a ze Smolína k tomu, aby město opanovali, načež katolíci z města dílem uprchli a dílem byli vypovězeni. Také dominikánští mniši, jejichž konvent byl vypálen, museli město opustit. S radikálními husity se do města vrátil i Prokop z Ústí.

V sobotu 30. března před Květnou neděli dochází ve městě nad Lužnicí ke katarzi, když Ústí Sezimovo bylo úmyslně zapáleno. Na pravobřežní straně Lužnice lehla popelem opevněná část města nad ústím Chotovinského, chcete-li Kozského, potoka včetně předměstí a na levém břehu řeky Nové Město. Husitsky smýšlející obyvatelé odešli na Tábor, ti ostatní přišli o své domovy. Sezimoústečtí po příchodu na právě vznikající Tábor tvořili v samých počátcích tohoto města jeho nemalou část.
Po bitvě u Sudoměře dorazil Jan Žižka na Tábor buď 27. března nebo o den později. Je však málo pravděpodobné, že by se účastnil vypálení Sezimova Ústí – nebylo ho při tom totiž třeba –, ale zřejmě k této akci vydal pokyn. Stratég Žižka moc dobře věděl, že Sezimovo Ústí má z pohledu obrany pramalý strategický význam, ale pokud by zůstalo ve své podobě, mohlo ohrožovat Tábor. A z těchto racionálních úvah byl již krůček k tomu, aby tato aglomerace byla zničena.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)