Vojenské operace první husitské války (husitské revoluce) zásadním způsobem otestovaly fortifikační kvality mnoha tuzemských hradů a měst. Dá se říci, že v této zkoušce lépe obstály starší pevnosti z doby posledních Přemyslovců a Jana Lucemburského. Klidná doba Karlova a Václavova dala vzniknout mnoha stavbám z hlediska obrany nevýhodně umístěným nebo slabě opevněným. Např. Karlštejn a Libštejn jsou typickými příklady. Za vlády Václava IV. měly některé hrady již spíše charakter zámku, jejich opevnění bylo víceméně symbolické a největší důraz byl kladen na reprezentaci a okázalé bydlení (např. Krakovec, Jenštejn, Hradové Střímelice, Květnice). Královský Točník na tom byl ještě relativně dobře, i když i zde byly obranné zásady jaksi otočeny naruby a přímo nad šíjovým příkopem byl postaven palác s velkými okny. Nový hrad u Kunratic vznikal již v pohnuté době a jeho obranyschopnosti byla věnována určitá pozornost. Přesto v souboji s tehdy moderní obléhací technikou neobstál.

Již v době předhusitské byly mnohé hrady vybaveny palnými zbraněmi, neboť se pro aktivní obranu hodily více, než zbraně mechanické. Pevnostní dělostřelectvo bylo zpočátku umísťováno improvizovaně (viz hrad Točník), později na parkánech, v otevřených baštách a speciálních pozicích na valech. V uzavřených stavbách, tj. baštách a věžích působil velké problémy kouř ze spáleného prachu a pokud neměly speciální systém odvětrávání, je třeba uvažovat spíše použití lehkých zbraní, než děl.
Bateriové věže či bašty se v 1. pol. 15. stol. vyskytují sporadicky (pokud vůbec), ve 2. pol. 15. stol. je znát určité hledání optimálního řešení, avšak v době druhé husitské války (tj. války poděbradské) nejsou mnohé fortifikace stále ještě vybaveny kvalitními dělostřeleckými objekty. Po této válce lze sledovat masivní reakci na obléhací dělostřelbu v podobě stavby mnoha předsunutých věží a bašt. Plně vyvinuté bateriové věže však u nás můžeme spolehlivě datovat až do 1. pol. 16. stol.
Mnoho nejasností pramení jak z nesprávné datace či nesprávného vyhodnocení příslušných pevnostních prvků, tak i z ignorace možného typu zbraně, jejích rozměrů a nutného manipulačního prostoru pro nabíjení.
Poměrně často jsou věže či bašty se střílnami pro lehké palné zbraně prezentovány jako dělostřelecké a v jejich virtuálních rekonstrukcích jsou uvažovány tarasnice, zpravidla s nevyřešenou lafetací. Jenže ona může být hlavním rozdílem mezi těžkou hákovnicí a lehkou tarasnicí právě ta lafeta, nikoliv rozměr či hmotnost hlavně.


Nelze tedy vždy jednoznačně říci, zda ta či ona bašta se střílnami pro palné zbraně byla určena jen pro hákovnice a nebo zda ji lze zařadit mezi dělostřelecké bašty nebo bateriové věže.
Jako příklad uvedu břitovou věž nad Českým Šternberkem pod vrcholem Vražda, která vznikla jako reakce na obléhání r. 1467, kdy právě z tohoto místa byl hrad zle ostřelován a zřejmě i vážně poškozen. Věž měla blokovat nebezpečný hřeben nad hradem a její břit měl odradit případné útočníky od budování obléhacích palpostů v těchto místech.


Je vybavena štěrbinovými střílnami s úzkými průstřelnicemi osazenými v líci zdiva, k nimž vedou dlouhé úzké chodbičky.


Manipulační prostor v chodbičkách širokých asi 1m je velmi omezený a střílny dovolují jen velmi malý odměr. S náměrem je to o něco lepší.


Jakou zbraň do střílen umístit, víme-li, že věž byla stavěna po r. 1479? Možnosti jsou v podstatě jenom dvě: buď přenosnou zbraň – hákovnici, tuplhák a nebo komorové dělo na stabilním podstavci.


Pro takové dělo by ale byla použitá průstřelnice naprosto tragická a proto je daleko pravděpodobnější, že v této věži bylo počítáno s použitím hákovnic, děla snad mohla být na podsebití a několik děl mohlo stát dole za obvodovou hradbou, která měla za tímto účelem i velké střílny. V každém případě se jednalo o poměrně kvalitní řešení, byť konzervativní. V žádném případě však nešlo o bateriovou věž.

Jiří Varhaník v článku "Kotnovská věž v Táboře" (Průzkumy památek, II/1997) o šternberské věži píše:
"Této stavbě, vzniklé po roce 1479, jako jedné z mála zde zmiňovaných, byla v literatuře věnována zevrubnější pozornost. Klenuté horní patro této břitové věže se otvírá navenek štěrbinovými střílnami, jejichž špalety se nálevkovitě zužují z úzkých, zčásti dokonce zalomených komor či spíše chodbiček. Zatímco D. Menclová postihla jejich určení poněkud obecně - pro pušky,T. Durdík předpokládal v těchto chodbičkách palebná postavení těžkých děl. Stísněnost uvedených prostor užití dělostřelby podle našeho názoru zcela vylučuje, nehledě na to, že utváření střílen by prakticky vůbec nedovolovalo, byť minimálně, měnit úhel palby z těžší, lafetované zbraně. Zařízení věže spíše poukazuje k zamýšlenému užití ručních zbraní a silně omezené možnosti vedení radiální palby z tohoto podlaží sotva umožňují věž řadit mezi zdařilejší řešení své doby, zejména ve srovnání např. s věžemi vimperského městského opevnění."

Až do nedávné doby byl za nejstarší bateriovou věž považován táborský Kotnov. Podle nedávných průzkumů (J. Varhaník) vše napovídá tomu, že na ubouranou hradní věž ze 13. stol. byla počátkem 16. stol. postavena nástavba s odvětrávanými komorovými střílnami pro těžší děla a dalšími střílnami pro lehké palné zbraně.




Velké polygonální bašty táborského opevnění byly dříve přičítány již první fázi výstavby ve 20.-tých letech 15. stol., dnes se uvažuje spíše datace kolem pol. 15. stol.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Oklikou jsem se dostal k fortifikaci, kterou jsem měl asi začít a sice k hradbám města Tábora, ústřední husitské pevnosti, o jejímž opevnění byly v minulosti sepsány obsáhlé studie, někdy však dosti neobjektivní, kdy "přání bývalo otcem myšlenky". Tato rozsáhlá fortifikace bývala často datována, coby kompaktní celek, již do 20.-tých let 15. stol., mnohé její součásti tak byly shledány velice pokrokovými a používány coby srovnávací materiál při dataci jiných opevnění s obdobnými prvky.


Domnívám se, že dnes již není možné ani na základě moderních výzkumů přesně stanovit, kdy přesně vznikla která část opevnění a zda-li můžeme připustit, že zděné hradby s tak monumentální koncepcí byly budovány ihned po obsazení zpustlého přemyslovského města husity. Za zakladatele Tábora je považován "zvoník" či "student" Petr Hromádka z Jistebnice a stalo se tak ještě v zimě r. 1420, přesné datum není známo. Početní stav shromážděných husitů stačil k tomu, aby se zmocnili hradu Hradiště, nebyl však tak velký, aby postačoval ke spolehlivému udržení hory. Proto Hromádka žádá Žižku o posily a ten posílá z Plzně Chvala z Machovic s většinou zdejších husitských bojovníků. Tím ovšem zásadně oslabí svou pozici v Plzni a nezbývá mu, než město opustit a 25. března svést bitvu u Sudoměře, aby se sám vůbec na Tábor dostal. Situace táborské obce se stabilizuje až po spálení města Sezimovo Ústí dne 30. března 1420 a přesunu zdejších sil včetně rodinných příslušníků na Tábor.

Město vybudované Přemyslem Otakarem II. bylo zničeno při Vítkovské vzpouře r. 1276. Jeho původní opevnění bylo dřevohlinitého charakteru a r. 1420, tj. po 144 letech, je zde třeba předpokládat jen splavené valy, zanesené příkopy a na tom všem pravděpodobně značný porost. V takovéto situaci by bylo velice nerozumné a prakticky nemožné ihned projektovat a vyměřovat monumentální zděné fortifikace, zvát stavitele, zednické mistry, otevírat lomy, budovat vápenice atd. a doufat, že se podaří postavit hradby dříve, než přitrhne nepřítel, to vše s uvažováním finanční a technologické náročnosti, kterou zděné opevnění vyžaduje. Zvláště je třeba si uvědomit, že i kdyby bylo zdivo postaveno do výše několika metrů, bez ochozu nemělo prakticky žádnou obrannou hodnotu (o tehdy používaném samonosném lešení nemluvě).
Husité se zpočátku zcela jistě věnovali obnově původní valové fortifikace, kterou doplnili roubenou hradbou zjevně s prvky aktivní obrany, tj. dřevěnými polygonálními baštami, jejichž tvar byl vynucen hlavně použitými kmeny a trámy, které stavbu oblého čela neumožňují. Zde byla umístěna děla a když se 23. června 1420 objevilo před městem rožmbersko-rakouské vojsko mělo před sebou, minimálně na přístupové šíji, dřevohlinité opevnění, které nebylo možné zlézt kvůli jeho výšce ani rozstřílet kvůli jeho charakteru. Obléhání trvá pouze týden, pak je nepřítel zahnán díky posilám, které přivede Mikuláš z Husi z Prahy (30. června).
Teprve teď nastala vhodná situace k výstavbě permanentního, tj. zděného, opevnění. Ale jaký byl postup prací je značně nejasné. Jelikož z účetních záznamů města Znojma vyplývá, že r. 1425 došlo k budování zděné bašty označované jako "tábor", uvádí někteří autoři domněnku, že se jednalo o polygonální baštu podle vzoru táborského opevnění a tudíž že to v tomto roce již stálo. Na vedutě Znojma z r. 1523 je skutečně taková polygonální bašta vyobrazena, avšak to nijak nedokazuje stavební podobu bašty "tábor" zmiňované r. 1425.
Ostatně ono je to celkem jedno. Polygonální čelo bašt je celkem logickou reakcí na ostřelování mechanickými i palnými zbraněmi, neboť z určitých úhlů mají ostré zlomy zdiva charakter břitu a tak dobře odráží střely. V pozdním středověku se vyskytují polygonální bašty společně s oblými baštami v rámci ucelených hradebních okruhů a nezdá se tedy, že by mezi jejich funkčností byl vnímán nějaký propastný rozdíl. Rozhodně není možné považovat polygonální bašty z doby husitské za předchůdce novověkých bastionů, neboť jejich charakter i zamýšlené použití je jiné. Mezi středověkým a novověkým opevněním stojí ještě krize pevnostního stavitelství vyvolaná zavedením železných dělostřeleckých koulí jejichž specifická hmotnost je ve srovnání s kamenem či cihlou tak vysoká, že se zesilování zděných fortifikací jevilo jako neúčinné a vývoj vedl nejprve k rondelovému opevnění a následně k bastionovému, které neponechávalo žádné "mrtvé" místo před bráněnou linií a svými sypanými valy poměrně dlouhou dobu odolávalo vývoji obléhacího dělostřelectva.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Co jsou bateriové věže, bašty, břitová věž, rondelové, bastionové opevnění, komorové dělo, hákovnice, náměr, odměr (na vojně jsem sloužil i protiletadlového dělostřelectva a některé termíny zvostaly), to bychom asi až na výjimky věděli - tedy aspoň pokud jde o mne.
Ale vědět tak ještě, co je např. tuplhák, průstřelnice, nebo komorová střílna a jiné obdobné termíny, to by bylo žůžo! Mysli taky na nás méně poučené, Martine, aspoň vobčas ... Dík!

Tohle vysvětlení se mi zdá poněkud krkolomné. Proč?
Původ onoho názvu může být daleko prozaičtější. Název "Tábor" byl v oněch dobách docela fekventovaný. U hustitů měl pochopitelně biblické souvislosti a návaznosti. U jejich katolických nepřátel se mohlo jednat o lehce pejorativní význam, nebo byl použit jako obecný kontrapunkt k husitskému opevněnému městu s názvem Tábor ...

P.S. Hned zpočátku - zřejmě to bude delší seriál - je třeba Martinovi poděkovat za vysoce erudované příspěky z oblasti husitského vojenství, tentokrát o fortifikčních systémech, dobývacích technikách a obraně. (Doufám, že mě zase někdo nenařkne z poplácávání po ramenou v tom smyslu, jak se tady na fóru znovu objevil tento starý "evergreen" Je to myšleno upřímně bez jakéhokoli náznaku servility.)
Obávám se však, že to bude zase jeden z dalších monologů, ale to samozřejmě není výtka, spíše povzdech. Pokud se někdo k Martinovi připojí, bude to jenom dobře, pokud ne, věřím, že to Martina neodradí a dotáhne to do zdárného konce. Obdobných monologů je tady na fóru docela dost a donedávna nikomu nevadily, takže bych se přidržel tohoto způsobu vnímání.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Začnu odzadu . Ano, tohle pojednání o fortifikacích možná zůstane monologem, ale je také možné, že bude korigováno, opravováno a doplňováno někým, kdo má hlubší znalosti, než já. Nepochybuji, že sem občas někdo takový zabrousí. Uvidíme.

Menší slovníček by asi opravdu nebyl na škodu

Bateriová věž = válcová či polygonální věž velkých rozměrů a se silnými zdmi. V několika podlažích v ní byla umístěna děla, zpravidla v komorových odvětrávaných střílnách. Typickými představiteli jsou např. věže severního opevnění Pražského hradu budovaného Benediktem Riedem po r. 1490. Bateriové věže Daliborka, Mihulka a Bílá byly postaveny v letech 1496-1506. Bateriovou věží je také táborský Kotnov.

Bašta = stavba hranatého, okrouhlého nebo polygonálního půdorysu, která vystupuje z hradební zdi do příkopu a zajišťuje tak boční palbu (flankování). Na rozdíl od věže je buď stejně vysoká jako hradba nebo ji jen o málo převyšuje.

Břitová věž = věž opatřená břitem, tj. ostrým klínovitým výběhem, který byl namířen proti směru možného ostřelování. Pokud by se vedla proti břitu palba, střely by dopadaly pod ostrým úhlem a neškodně by se odrážely do stran. Věž s břitem má např. hrad Zvíkov, Strakonice, Bítov, Veveří, Mikulov, Svojanov a mnoho dalších. Ve výjimečných případech mohla být věž opatřena i dvěma břity, tj. jakýmsi ostrohranným pilířem, jak bylo zjištěno např. u severovýchodní nárožní věže na předhradní hradu Týřova.

Rondelové opevnění = opevnění stavěné na konci 15. a poč. 16. stol., které používalo rondely, tj. velké dělové bašty okrouhlého půdorysu. Mohly být tvořeny zemním valem bez obezdění a nebo s obezdívkou (armováním). Nevýhodou tohoto opevnění bylo, že před čelem rondelu zůstal mrtvý prostor, který nebylo možné vykrýt palbou ze sousedních rondelů. Ten potom mohl využít nepřítel k útoku. U nás stavěli rondelové pevnosti hlavně Pernštejnové a nejdokonalejší z nich byl Pardubický zámek, dodnes téměř intaktně zachovalý. Dále např. Kunětická hora, Tovačov, zaniklý Chlumec nad Cidlinou aj.

Bastionové opevnění = vzniklo na přelomu 15./16. stol. na ostrově Rhodos. Na rozdíl od okrouhlých rondelů využívalo ostroúhých bastionů, zpravidla pětibokých, které bránily přilehlé kurtiny (spojovací hradby) i sebe navzájem. Bastiony umožňovaly soustředění velkého množství děl a v průběhu staletí se vyskytovaly v různých provedeních (plné, duté, ušnicové, s rovnými boky aj.).

Komorové dělo = dělo které se nabíjelo zezadu pomocí odnímatelné komory. Komora se nabila prachem a střelou, vložila se do děla a zajistila klínem. Pokud bylo k dispozci více komor, šlo z něho vést poměrně rychlou palbu. Takové dělo nebylo nutné vytahovat pro nabití ze střílny a mohlo být tedy umístěno i ve stísněných podmínkách.

Náměr = zacílení ve směru vertikálním
Odměr = zacílení ve směru horizontálním

Tuplhák = těžká hákovnice nabíjená čtyřmi loty střelného prachu (tj. 68g, 1lot=cca 17g). K jeho obsluze byli potřeba 2 muži. Lehčí "Hák" se nabíjel dvěma loty prachu a "Půlhák" jedním lotem.

Průstřelnice = část střílny, kterou se střílelo. U jednoduchých jednodílných střílen (např. štěrbinová, kruhová, trojúhelníková) je možné takto nazvat celý otvor střílny, zatímco složitější střílny se skládají z průhledítka a průstřelnice. Např. u klíčové střílny je horní obdélníková část průhledítkem a spodní kruhová průstřelnicí.

Komorová střílna = velká střílna, která je vlastně takovou místnůstkou v síle zdiva, ve které je umístěno dělo. Tyto střílny mívají odvětrávací komíny a někdy jsou na vnitřní straně uzavřeny vůči vlastnímu interiéru věže či bašty tenkou zdí.

A k tomu "poplácávání" ... vím co myslíš, ale možná je to lepší, než "flame war", kde si někdo posiluje svoje ego, ale pro nezainteresované čtenáře to zpravidla bývají jen "kecy v kleci", případně "sr.čky vymejvačky" .

_________________
Martin, střelec českobrodský

V kapitolách o jednotlivých hradech už bylo řečeno poměrně hodně informací o způsobech dobývání, obléhacích táborech, používaných zbraních apod. Zde bych uvedl pár obecnějších údajů k fortifikacím doby předhusitské a husitské.
V Čechách se nacházelo na počátku husitské revoluce asi 370 hradů a hrádků, cca 40 královských a věnných měst a cca 290 poddanských měst a městeček. Dále zde bylo několik set tvrzí a rezidenčních dvorců, opevněné kláštery a kostely. Většina menších sídel měla svým obyvatelům poskytovat bezpečí v případě drobné války a jejich opevnění nebylo dimenzováno tak, aby odolalo skutečnému regulérnímu obléhání za použití obléhacích strojů, děl, podkopů a dalších v té době obvyklých dobývacích technik. Na druhou stranu v Čechách existovalo mnoho hradů a také několik měst, jejichž opevnění bylo natolik silné a jejich poloha v terénu natolik výhodná, že na jejich dobytí dobová vojenská technika prostě nestačila a případný útočník by musel hledat jiné způsoby, kterak se jich zmocnit (namátkou Konopiště, Týřov, Bezděz, Veliš, Hazmburk, Zvíkov, města Plzeň, Jihlava).
V době první husitské války prodělalo nějakou válečnou konfrontaci (obležení, obsazení, dobytí) mnoho desítek opevněných objektů a v případě některých došlo k politováníhodným událostem, z nichž některé jsou uvedeny v kapitole "Světla a stíny husitství": http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic ... c&start=15

Kterak se vlastně bylo možné opevněného místa zmocnit? Nejvýhodnější bylo využít nějaké lsti nebo spojenců v pevnosti. Vyskytovaly se například pokusy o proniknutí do pevnosti v přestrojení za venkovany či za kupce, o zablokování otevřené brány "porouchaným" vozem nebo stržení padacího mostu dlouhými háky.
Podle dobové odborné literatury (v našem případě K. Kyeser, Bellifortis, 1402-5) se k nenápadnému přiblížení doporučovaly také jakési koše, snad imitující kupku sena:


Obránci se snažili takovýmto nenadálým přepadům předcházet tak, že umísťovali před či na opevnění obzvláště citlivé zvířectvo, např. psy nebo husy, které svým štěkotem či kejháním plížícího se nepřítele prozradilo:


Pakliže se lest nepovedla, mohlo se zkusit dobýt pevnost tzv. "z chodu", tj. udeřit rychle a nečekaně a doufat, že se podaří proniknout do příkopu a zlézt nedostatečně hájené hradby.
Když se překvapivý útok nezdařil, demonstroval nepřítel svou sílu před pevností a vyzval obránce ke kapitulaci. Zpravidla jim pohrozil, jak ukrutně s nimi naloží, jestliže se nevzdají. Tato pohrůžka často fungovala, zvláště když byla doložena nějakými referencemi. Jestliže se obránci cítili dostatečně silní, měli dost zásob a vysoké a pevné hradby, nezbývalo útočníkům, než pevnost izolovat od okolí a začít s jejím dobýváním. Tato činnost zahrnovala ostřelování praky a děly, budování sap, podkopů, zasypávání příkopů (případně vypouštění vody z nich), pokusy o útoky po žebřících apod.
Na tomto obrázku z Bellifortis se útočníci blíží ke hradu vykopanou sapou:


Pokud se podařilo zasypat příkop, mohlo se k hradbám či bráně přisunout třeba i beranidlo. Popravdě řečeno charakter většiny tuzemských opevnění s předsunutým valem a parkánem a nebo postavených na kopcích či ostrožnách takovou možnost vůbec nedovoloval. Model v táborském muzeu mi přijde trošku zidealizovaný :

_________________
Martin, střelec českobrodský

Protože tento výčet je docela dlouhý, měl by zřejmě být uveden i Karlštejn ...

Viz např. ZDE.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Není dlouhý , je to jen pár opravdu kvalitních fortifikací a kdybych pokračoval dál, tak by tam byl i Karlštejn. V době husitské určitě platil za prvotřídní pevnost, navzdory své nepříliš výhodné poloze mezi vyššími kopci. Jeho stavební podoba je skutečně impozantní, navíc měl dostatek obránců zajištěný rozsáhlým manským systémem. Při obléhání roku 1422 dělaly ty okolní kopce s pražanskými praky a děly obráncům velké vrásky, ale větším problémem byly tenčící se zásoby. Zajímavé je, že obránci chránili stropy budov před střelbou z praků tak, že na ně navrstvili otepi proutí a surové hovězí kůže, které měly odpružit dopadající kamenné koule.
To bylo r. 1422, jenže takový Zvíkov dokázal vzdorovat císařskému vojsku ještě o 200 let později r. 1622. To už by Karlštejn nedal .

_________________
Martin, střelec českobrodský

Dimenze většiny hradních a městských fortifikací doby předhusitské nebyly zas tak impozantní, jak bychom se snad, pod vlivem pozdějších přestaveb a dochovaných pozdně gotických pevností, mohli domnívat. Hrady byly opevněny různým způsobem v závislosti na svém umístění v terénu a finančních možnostech stavebníka. U větších měst nalézáme fortifikace dosti jednotné koncepce, které se liší spíše důkladností provedení a masivností svých prvků.
Předhusitské opevnění velkých královských či důležitých poddanských měst bylo tvořeno vnějším valem s polským plotem nebo palisádou, příkopem širokým obvykle 10-15 m a hlubokým 5-8 m. Za ním byla parkánová zeď, parkán a hlavní hradba vysoká 5-9 m a silná 1,2 – 2,5 m (ale ty horní cifry jsou spíše výjimečné), vybavená ochozem a obvykle zesílená věžemi. Parkánová zeď stavěná na výšku muže bývala tenká a často sloužila pouze jako pasivní překážka. Někdy se však s její obranou počítalo a mohla být vybavena střílnami a baštami (např. Jihlava).

Pomocí žebříku bylo možné překonat hradbu vysokou maximálně 9 m a tento žebřík musel být dlouhý minimálně 11 m. To je sice až novověký výpočet, ze kterého vycházela výška armování valů barokních pevností, ale jistě to platilo i dříve, protože důvodem bylo to, že delší žebřík již nešlo přenášet a vztyčit normálním způsobem. Jelikož mnohé středověké opevnění výšky 9 m nedosahovalo, bylo jeho zlezení po žebřících možné.
Středověká vyobrazení takovýchto útoků působí téměř idylickým dojmem a celkem korespondují s cynickými a lakonickými zápisy v kronikách.







Dnešní člověk se samozřejmě pozastavuje nad některými ukrutnostmi, kterých se útočníci dopouštěli a které jsou popisovány, jako by se nechumelilo stylem "... bohužel tu bylo pobito a upáleno mnoho lidí" (rozuměj brutálně zavraždili na koho přišli, muže, ženy, děti), "... všechen majetek z něho vybrali, město do základů vypálili a pobili, bohužel, mnoho lidí" (tj. vyloupili, vypálili a vyvraždili město pod záminkou spravedlivého boje za pravdu Boží), "... zajatce vyvedli za město a cepníci je pobili cepy a některé upálili" (tj. nejprve je zajali, ale pak je za městem umlátili cepy a vybrané jedince sadisticky upálili) apod. Když se však pokusíme vžít do takové vypjaté situace a představit si sami sebe na jejich místě, asi bychom se chovali podobně. Nakonec z novodobé historie máme dostatek případů, kdy dříve slušní lidé páchali zvěrstva pod vlivem politické či náboženské propagandy, euforie nebo zbabělosti.
Před časem jsem citoval z českobrodské městské knihy zápis o dobytí města Pražany, kteří dne 16.4. 1421 vzali hradby útokem a město obsadili: http://www.husitstvi.cz/forum/viewtopic.php?p=7#p2097 .
Člověk si to jen tak přečte a pak si říká, jakže ti Pražané byli krutí, když pobíjeli zajaté Zikmundovy žoldnéře za městem cepy. Že je měli přece zajmout a požadovat za ně výkupné nebo je pustit, protože konali jen na příkaz krále apod. Rovněž tak nás velmi pobuřuje chování husitů v dobytém Chomutově, Prachaticích, Berouně, Benešově nad Ploučnicí, Ústí nad Labem aj. Fakt, že se stejně krutě chovali papeženci, Kumáni a jiná východní sběř bereme jako přirozené, ale ze strany Božích bojovníků bychom čekali lepší chování.

V případě husitů je zřejmé, že psychologické "zpracování" bojovníků ze strany politických a náboženských vůdců způsobovalo jejich enormní bojové nasazení někdy hraničící s fanatismem, potlačující pud sebezáchovy a naopak podporující pudy nízké. Alespoň v počáteční fázi revoluce tedy bojovali nejen v polních bitvách, ale i při obraně či dobývání pevností mimořádně aktivně, bez ohledu na množství i na ztráty.

V žoldnéřských nebo novověkých více či méně nedobrovolně naverbovaných armádách to bylo jinak a velitelé se k útoku po žebřících odhodlávali málokdy a od cca poloviny 17. stol. již tento způsob dobývání prakticky mizí. Kterak taková zteč po žebřících vypadala z pohledu útočníka, v době o hodně mladší, se dovíme z popisu účastníka útoku na hradby města Nördlingenu v roce 1634:

Jistý Sydnam Poynz prohrál s jiným císařským vojákem sázku o to, kdo první poleze na žebřík. "Byl to správný mladý muž, pustil se nahoru a já v patách za ním. Ale v okamžiku, kdy se dostal na vrchol hradeb a nakoukl za ně, někdo jej zřejmě udeřil halapartnou a srazil mu přitom z hlavy přilbu. Sotva odletěla stranou, kdosi mu hlavu uťal mečem, a zatímco jeho tělo padalo k zemi, useknutá hlava dopadla na mne. Byla velmi těžká a celého mne tak zakrvácela, že jsem se málem tou krví udusil." (Christopher Duffy, Kámeň a oheň, vyd. Books Brno, 1998)

Když pak ty hradby přelezli a náhodou přežili, není se čemu divit, že podlehli běsnění a zabíjeli všechny bez rozdílu .

_________________
Martin, střelec českobrodský

Ano.
K tomu obecně viz také sem, bod 7, vč. mého komentáře taky tam.

trošičku OT: Ano.
Neměli bychom zapomínat také na silný motiv msty. U Božích bojovníků bychom spíše očekávali, že v duchu novozákonních imperativů bude tento motiv potlačen, ale bohužel nebylo tomu tak. Převažovala spíše starozákonní nesmiřitelnost, ba i krutost.
Zároveň však nelze na základě uvedených příkladů generalizovat. Např. právě Prachatice z výše uvedeného výčtu přece jenom poněkud vybočují.
Ale zase Chomutov, jó, to je úplně jiná kategorie a Šmahel o něm píše jako o jedné z nejtemnějších událostí celých husitských válek! Chomutov byl pravděpodobně pomstou za Chotěboř. V převážně německém Chomutově zahynulo velké množství lidí této národnosti, neboť i nacionalistické vášně propukly s nebývalou intenzitou.

Mne – a troufám si tvrdit, že nejenom mě – by zajímalo, jak to bylo s fortifikacemi u katolických měst Jihlavy a Plzně, na nichž si husiti nejednou vylámali zuby ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Byla to města na tu dobu velká a s plně vyvinutým systémem opevnění. Tj. vnitřní hradba s mnoha věžemi, parkán, parkánová hradba, vodní příkop, valy. Vše v důkladném provedení, dobře posazené do terénu. Plzeň využívala k obraně toky Radbuzy a Mže a z nich se také napouštěly vodní příkopy na ostatních stranách. Jihlava napájela příkop z řeky Jihlavy.
V případě Plzně je poměrně obtížné rekonstruovat předhusitskou podobu opevnění, protože v průběhu staletí se mnohokrát přestavovalo, aby pak bylo v 19. stol. až na nepatrné zbytky zbořeno. Hlavní hradba zde byla vysoká asi 7m a silná 1,5-2m, zpevněná 28 věžemi a baštami. Před ní byl parkán s vnější zdí, před kterým byl na západní a jižní straně vodní příkop a na severu a východě koryta řek Mže a Radbuzy. Na vedutě Jana Willenberga z r. 1602 je středověké opevnění dobře vidět:
http://www.paichl.cz/paichl/knihy/foto_ ... g_1602.jpg

Jihlavské hradby jsou oproti plzeňským dochovány podstatně lépe.
Zde je veduta J. Willenberga z konce 16. stol., rekonstruovaný plán opevnění a model:

_________________
Martin, střelec českobrodský

V případě, že se nepodařilo obsadit pevnost lstí nebo náhlým útokem, mohl nepřítel buď odtáhnout a pokusit se problém vyřešit "politicky" a nebo přikročit k její blokádě a obléhání. To byl počin velice náročný a finančně nákladný. Zahrnoval stavbu jednoho či více obléhacích táborů a někdy i souvislého opevnění, které krylo obléhací vojsko jak před výpady posádky (kontrvalační linie), tak i proti útoku zvenčí (cirkumvalační linie). Budovala se palebná postavení pro obléhací děla a mechanické zbraně (trebuchety, balisty, katapulty). Zpravidla se v okolí otevíral i lom pro těžbu kamene na střelivo do těchto zbraní.
Palným zbraním se věnujeme v jiném tématu, zde bych napsal pár slov o obléhacích strojích. Husitské války byly jedním z posledních konfliktů, kde se používaly tyto mechanismy v podstatě antického původu. V Čechách se v době hradištní, tj. od 6. do 12. stol. takovéto stroje zřejmě nepoužívaly, snad proto, že by proti dřevo-zemitým hradbám tehdejších pevností nebyly příliš účinné. K jejich "znovuobjevení" došlo až se stavbou kamenných fortifikací, tj. u nás od 12. století.
Názvosloví středověkých obléhacích strojů není příliš jednoznačné a zdá se, že původní škála řecko-římských termínů byla zredukována na tři: trebuchet, balista a katapulta, které ale v českých dobových pramenech takto označovány zpravidla nebývají . O tom, co to byl trebuchet ("hrubý" prak) máme celkem dobrou představu, ale v případě balisty a katapulty tomu tak není. Dovolil bych si uvedené stroje popsat takto:

Trebuchet = velký vahadlový prak fungující na principu nerovnoramenné páky, na jejímž kratším rameni je zavěšeno velice hmotné závaží a na delším upevněna kapsa s projektilem, kterým je zpravidla hrubě přitesaná kamenná koule. Delší rameno praku se pomocí lan a rumpálu skloní dolů, do kapsy se vloží střela a pak se rameno uvolní. Při jeho pohybu je kapsa s projektilem zrychlena odstředivou silou a následně se otevře pomocí samospouště.

Střela je pak vržena na cíl horní skupinou úhlů a v podstatě na něj shora padá. Silné vertikální konstrukce se takovýmto strojem zničit nedají, zatímco ochozy, střechy, případně stropy ano.

Trebuchety z díla Konráda Kyesera, Bellifortis, 1402-5 ....



.... a novodobé repliky



Balista = menší stroj vystřelující velké šípy. Buď je vybaven lučištěm podobným jako u kuše a nebo dvěma torzními rameny vetknutými do svazků zkroucených lan.


Pokud se svazky lan vytahaly, daly se přitahovat vratidly či speciálním "klíčem":


Katapulta = menší obléhací stroj, který vystřeluje kameny nebo zápalné střely. Relativně krátké rameno se lžící je vymršťováno buď energií torzního svazku a nebo velkým lučištěm. Trajektorie střel je poměrně plochá a hodí se pro přímou střelbu do svislých konstrukcí.




Přibližnou představu o účinnosti katapulty si můžeme udělat na základě zprávy o obléhání Pražského hradu knížetem Konrádem Znojemským r. 1142. Jeho katapulty střílely přes Jelení příkop proti severnímu opevnění. Soběslavova hradba silná cca 2,5m odolala, ale asi 1m silné zdivo kláštera sv. Jiří bylo silně pobořeno.

Podle metacího mechanismu můžeme rozdělit obléhací stroje na vahadlové, torzní a lučišťové. Balista i katapulta může fungovat jak na principu torzním, tak i lučišťovém.

V našich pozdně středověkých písemných pramenech bývají obléhací stroje jednoduše děleny na praky velké (hrubé) a na praky malé. O jaké praky přesně šlo v případě těch malých, se zpravidla již nedovíme .

_________________
Martin, střelec českobrodský

Martine, u katapultu je mi to celkem jasné (i z tvých názorných obrázků), ale u trebuchetu to nevím možná jenom proto, že jsem ho neviděl z blízka v činnosti. O co se mi jedná?
Předpokládám, že nějakými lany (kladkostrojem?) přitáhnu delší rameno až k zemi, abych mohl "nabít". Fajn! To rameno potom - dokud nenabiju - přece nějak musím ukotvit a teď ... Jakým způsobem je rychle to rameno uvolněno, aby mohl prak prudce "vystřelit"? To pak přeseknu nějaké jiné lano, které to delší rameno ukotvuje, nebo co? Nepostřehl jsem to ani v tomto filmu, v němž Barbarossa - pokud si dobře vzpomínám - i z terbuchetů ostřeloval město Miláno.
Omlouvám se za laický dotaz, ale tahle "maličkost" mi pořád nedá spát ... :D

BTW. K prakům viz také toto téma ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Když se rameno praku stáhlo dolů, tak se zachytilo jednoduchou spouští, která měla charakter háku. Tento hák se zachytil buď za čep na konci ramene a nebo za železné oko a odpálilo se zatažením za provaz:



Před výstřelem se povolilo napínací lano natočené na rumpál a při výstřelu pak sjelo pomocí kladky po provazu, takže ani nijak zásadně nezbrzdilo vymrštěné rameno. Jistě však existovalo více řešení .

_________________
Martin, střelec českobrodský

... díky, Martine, to je vyčerpávající odpověď a obrázky spouští nemohly být názornější. Přesně to jsem potřebval vědět. Už zase mohu klidně spát ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Před anglickým hradem Warwick stojí údajně největší replika trebuchetu na světě. Pro pobavení diváků s z něho střílí většinou ohnivé koule. Má spoušť stejného typu jako na druhém obrázku v mém předchozím příspěvku. Napínací lano je vedeno přes kladku na rumpál poháněný dvěma šlapacími koly. Je to pěkný macek .

Viz video zde: http://www.youtube.com/watch?v=9faom6z5dZ0

_________________
Martin, střelec českobrodský