Jsem rád, že vás můj článek z r. 2006 o pozdně středověkém válečnictví zaujal. Dnes bych ho napsal trochu jinak, ale tak je to se vším. Informací přibývá, jak se tak člověk věnuje svému koníčku a největším problémem je, získané materiály alespoň trochu přijatelně zpracovat a zhodnotit. Některá témata si netroufám vyhodnotit ani sám pro sebe, natož abych to někde zveřejňoval. Například při bádání po konstrukci husitského válečného vozu a možném způsobu stavby vozové hradby se dostávám k modelu tak zásadně odlišnému od zažité představy, že se o nějaké vyhodnocení raději ani snažit nebudu
. Prostě jen budu shromažďovat další materiály a doufat, že nějaký erudovaný vojenský historik časem provede revizi celé totálně zkomolené představy o husitském vojenství.
Porozumět Vlčkovu řádu je dosti obtížné a jednotlivé údaje je možné si vyložit více různými způsoby. Václav Vlček nebyl žádný spisovatel, ale válečník- praktik a co bylo jasné jemu, nemuselo být jasné ani nezasvěceným současníkům, natož nám
. Popsané řazení jezdectva se týká pochodové sestavy, nikoliv šikování k bitvě a vše je podřízeno co největší eliminaci nebezpečí nenadálého přepadu. Předsunuté jednotky mají vyhledávat předsunuté jednotky nepřítele a svou činností zajistit dostatek času potřebného pro sešikování hlavního vojska, které bylo obvykle dosti roztaženo vzhledem k charakteru a stavu komunikací. V době sepsání Vlčkova řádu byli hlavním nepřítelem Turci a z některých pasáží je jasně vidět, že počítá s vojsky z celého Jagellonského soustátí. Jenže Vlček byl v první řadě vojevůdcem Jiřího z Poděbrad a stál v čele českého vojska při bojích s Korvínem, je tedy poněkud sporné, zda by jeho "Naučení" šlo aplikovat na vojsko uherské, sedmihradské apod. Zvláště, když některými národy očividně pohrdá a nejraději by je nechal "spotřebovat" na harcích, neboť se "k šikování nehodí".
Stručně k názvosloví, kterak asi bylo zamýšleno (vyčteno z různých starších publikací):
Valný houf – nejsilnější část vojska, která byla v bitvě rozhodující silou. Ke své přípravě (dozbrojení a sešikování) ale potřeboval určitý čas, který měl zajistit předvoj (posilci + stracenci) a další pomocné jednotky. Ve valném houfu byla soustředěna veškerá těžká jízda, ale zřejmě i polotěžká jízda vyzbrojená kopím a snad i něco střelců.
Posilci – předsunutý poměrně silný houfec, který sloužil k podpoře stracenců či honců a společně s nimi měl vázat síly nepřítele, dokud se nesešikoval valný houf.
Stracenci – menší oddíly vysunuté daleko před vojsko za účelem průzkumu a hledání nepřítele. Převážně střelci.
Honci – v případě menšího vojska honci=stracenci. U většího vojska malé oddíly vysunuté před stracence. Honci a stracenci přijali boj, pouze pokud byli napadeni. Jinak se stahovali k posilcům, aby bojovali společně s nimi.
Harcovníci – předsunuté oddíly, které měly jako první napadnout nepřítele. Snad v nich bývali vybraní střelci, ale někdy také nedisciplinovaní, těžce zvladatelní bojovníci, které hlavní velitel nedokázal jinak uplatnit. Proti nim zřejmě vyslal nepřítel zase své vlastní harcovníky.
Koněberkové – malé daleko vysunuté oddíly, jejichž hlavní náplní byl odchyt či jiné získávání vhodných koní. Mohli být též použiti jako harcovníci, pronásledovatelé či plnit policejní funkci (např. chytání zběhů).
Kdybych to aplikoval na české vojsko, tak zbraní jízdních střelců byla nepochybně kuše, nikoliv ručnice (doutnákové zbraně byly pro jezdce velmi nevhodné). Luky se u nás již dlouho nepoužívaly. V sedle šla kuše napnout buď pákovým napínákem (kozí nohou) nebo německým heverem. Cílem byl, vzhledem ke svým rozměrům a snadné zranitelnosti, spíše kůň, než jezdec.
Pro stanovení poměru jízdních střelců a kopiníků nemám dostatek informací. V předvoji a předsunutých jednotkách zcela určitě převažovali střelci v lehké zbroji. V posilcích možná bylo něco kopiníků, těžko říci. Rozhodně bych tam nepředpokládal těžkooděnce. Ve valném houfu kopiníci zřejmě převažovali a hlavní sílu tvořila těžkooděná jízda.
Takovéto samostatně operující jízdní vojsko se v českém válečnictví vyskytuje poměrně zřídka. V poděbradských válkách se s ním ale občas setkáváme.
Odbornou studii, která se zabývá jezdectvem v daném období a je aktuální, bohužel neznám. To, co jsem napsal je jen poskládaných pár střípků z různých publikací. Některé z nich jsou skutečně prastaré, ale ohledně terminologie nemusí být "mimo mísu", např. Časopis českého museum, ročník 10 z r. 1836
.
S tými staršími publikáciami súhlasím , neraz sú v nich rôzne klenoty , ktoré človek v dnešnej literatúre už len málokde nájde.
