Polní opevnění / strategie a taktika / Bitva na Vítkově

„Také řečení kacíři opevnili jeden vrch u Prahy a dělají tam sruby a tam se usadili, pročež pan král rozkázal lidem jiných knížat i našim, aby je vzali útokem, a naši lidé překročili jejich příkopy a snažili se dobýti třetího příkopu…“ - Míšeňský markrabě Bedřich I. Bojovný

„Potom nazítří, totiž v neděli nejblíže příští po sv. Markétě, asi o hodině nešporní bylo připraveno všechno vojsko královo, aby někteří z nich v několika tisících útokem dobyli dřevěný srub, postavený Žižkou na hoře vedle šibenice…“ - Vavřinec z Březové

Dobrý den,
zajímají mě výše zmíněné opevněné sruby, které na Vítkově nechal vybudovat Jan Žižka z Trocnova. Je o nich známo něco víc? … profil, velikost, provedení, kapacita vojska, apod. Je mi jasné, že při rychlé stavbě opěrných bodů z kmenů, hlíny a kamení bude „stop“ pomálu, ne-li dokonce žádné, ale kdo ví. Já jsem další informace nenašel, proto se ptám zde a Vás, znalců husitské historie a doby...

... tak nejprve snad předkrm ...

... např. v tomto velice podrobném článku o Vítkovu je srubům věnována celá jedna kapitola.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

... co k tomu poznamenává Čornej? ...

Na levobřežní straně Prahy byl Hrad v rukou královské posádky. To samé nebezpečí představoval na pravobřežní straně Vyšehrad. Třetí vrchol pomyslného trojúhelníka tvořil kopec Vítkov. A právě tam postavil Žižka tu svoji fortifikaci. Jak geniální! Proč? Vysunul opevnění Prahy mimo aglomeraci a zároveň mohl kontrolovat zásobování metropole z východu, z úrodného Polabí. Zikmund pravděpodobně nechtěl Prahu dlouhodobě obléhat, ale pokud měl stále na mysli tyto choutky, vzaly za své opevněním Vítkova.
Když křižácká jízda složená z rakouských a míšeňských oddílů zaútočila na Vítkov, opevnění zde nebylo ještě zcela dokončeno. Sestávalo ze dvou srubů, stojících na kamenné podezdívce. Kolem srubů byla postavena kamenná zídka a na její východní straně, odkud se správně očekával útok, byly vyhloubeny tři mělké příkopy. Součást jižní strany opevnění tvořila ještě zde se nacházející viniční věž. Když byl útok jízdných s pomocí pěchoty vyslané z města na pomoc obráncům srubů definitivně odražen, Žižka si byl vědom toho, že opevnění se musí opravit a dobudovat, protože další útok, či útoky, se nedaly vyloučit. Především sruby doplnil palnými zbraněmi, které - zdá se - při prvním (a zároveň posledním) útoku nebyly slyšet.

Tolik Petr Čornej str. 274 - 287.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Po delší době si dovolím obsáhlejší příspěvek k tématu ...

Během husitské revoluce bylo obléháno mnoho opevněných míst, které se ovšem svou vojenskou hodnotou i strategickým významem někdy zásadně odlišovaly. Je tudíž těžké zhodnotit, u kterých z nich opravdu došlo k vyčerpání obranného potenciálu objektu a zda se jednalo o dobývání s maximálním úsilím a nasazením nejlepších dobových obléhacích technik. … a následně konstatovat, že adekvátní způsob opevňování byl přímo úměrný stavu obléhacích strojů, kanónů a úrovně obléhacích prací, a že pokud chtěl hrad či město obléhání odolat, tak musel mít právě takové a ne jiné opevnění.

Tak tohle opravdu nefunguje, protože není možné srovnávat monumentální hrad v zázemí, který si postavil zámožný šlechtic pro svou osobní reprezentaci či pro svůj vrtoch, například s exponovanou pohraniční pevností napadanou skutečným nepřítelem, nicméně trpící nedostatkem financí v královské pokladnici. Stejně tak se stávalo, že dobře opevněný hrad nebyl opatřen adekvátní posádkou, zásobami a výzbrojí a nebylo výjimkou, že obléhací vojsko disponovalo pouze lehčím dělostřelectvem, protože prostě těžké kusy nebyly k dispozici, a nebo se je nepodařilo přivézt třeba kvůli takové zdánlivě banální skutečnosti, jako byl špatný stav cest při deštivém počasí.

Vývoj pozdně středověkých fortifikací, coby reakce na zlepšování obléhacích technik, je podle mého názoru vyhodnocován různými odborníky příliš ukvapeně a bez seriózního rozboru dostupných informací. Jako by chtěl každý „objevit Ameriku“ a vyslovit názor definitivní a neměnný a samozřejmě velmi kritický k názorům starším.



Informace, které se mi podařilo k tématu „fortifikace versus obléhací techniky doby husitské“ dosud shromáždit, nejsou konzistentní a obsahují mnoho bílých míst. Přesto je možné vyslovit dílčí závěry a ty pak zkorigovat na základě nově získaných poznatků a konzultací s podobně zaměřenými kolegy. … ostatně i kvůli nim to sem píšu.

Ačkoliv je zřejmé, že v Čechách hrály při obléhání resp. ostřelování pevností až do třetí čtvrtiny 15. století důležitou a možná hlavní roli velké vahadlové praky (trebuchety), je více sledován a hodnocen význam a vývoj obléhacího dělostřelectva.

Začnu od konce, stručným zhodnocením … ale netvrdím, že jedině správným a neměnným .
Prvotní obléhací děla na kamenné koule, tj. bombardy, dokázala fatálně poškodit hradební zeď pouze v případě střelby na velmi krátké vzdálenosti v řádu desítek metrů. Jestliže se nepodařilo umístit dělo do výhodné pozice, nevedla zpravidla střelba k pádu objektu.

Bombarda Pumhart von Steyer, hmotnost cca 8 tun, ráže 80 cm, hmotnost kamenné koule cca 690 kg, odhadovaný maximální dostřel 600 m:


Na základě popisu obléhání významnějších pevností, průzkumu jejich fortifikací a pozůstatků obléhacích prací se dá usuzovat, že po většinu 15. století byly možnosti bombard na kamenné koule dosti omezené a k eliminaci jejich účinku postačovala výstavba silnějších zdí, věží a bašt umístěných na exponovaných místech, případně budování předsunutých věží blokujících nebezpečné výšiny v okolí pevnosti. Pro aktivní obranu během ostřelování bylo rovněž důležité umístění střílen pro palné zbraně a kuše ve více chráněných pozicích než byly ochozy na koruně hradeb.

V průběhu 15. století se kvalita obléhacích děl poměrně rychle zvyšovala a v době burgundsko-švýcarských válek (1474-77) již můžeme na straně burgundského vévodství spatřit i velmi vyvinuté zbraně s kolébkovými čepy a kvalitním vývrtem. Ovšem stále ještě na kamenné koule, které se o hradby tříštily a rozhodně nebyly projektily ideálními.

Kamenné burgundské koule zazděné v hradbách města Murten jako připomínka obléhání r. 1476:


Tento burgundský kanón je nápisem na hlavni přesně datován do r. 1474: "iehan de malines ma fayt Ian MCCCCLXXIIII":


Vyrobil ho Jean de Malines pro burgundského vévodu Karla Smělého, byl ukořistěn Švýcary v bitvě u Grandsonu r. 1476 a nyní se nachází v Basileji. Má délku 255,5 cm, ráži 22,8 cm, průměr prachové komory 13 cm a váží asi 1 tunu. Téměř identický kanón se nacházel v innsbrucké zbrojnici krále Maxmiliána I., nazýval se „Burgunderin“ a byl použit např. při obléhání Kufsteinu r. 1504. Jedná se o přechodný typ děla, které sice ještě střílelo kamenné koule, ale prakticky již mělo parametry zbraně na koule železné.

Když v r. 1494 začala první italská válka, disponovala již francouzská armáda Karla VIII. těžkými děly na kolových lafetách, která střílela železné koule. Hradby, které dříve odolávaly po dlouhé týdny, se nyní dařilo bořit během několika dní.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Dá se říci, že kanóny které na konci 15. století vznikly, se nijak zásadně nelišily od děl vyráběných během následujících 350 let. Zlepšovala se samozřejmě technologie výroby dělových hlavní a vznikla široká škála děl podle jejich zamýšleného určení, různého kalibru a různé lafetace. Výkon střelného prachu se v průběhu staletí zhruba zdvojnásobil, ale přesto lze říci, že solidně vybudované pevnosti, jejichž hlavní prvky měly charakter obezděných či zatravněných valů, vykazovaly proti dělostřelectvu až do poloviny 19. stol. poměrně slušnou odolnost a pro jejich dobytí bylo třeba podstoupit složitý proces obléhání s obrovským množstvím ženijních prací.

Zásah kvádrového zdiva železnou dělovou koulí během anglické občanské války (1642-51):


V polovině 16. století přišla ještě jedna výraznější epizoda, která je někdy nazývána "krizí výbušného granátu". Tím se rozumí nástup těžkých moždířů, které vrhaly na pevnost velké železné koule naplněné výbušninou a drobnými projektily, které při dopadu explodovaly, což si vyžádalo reakci v podobě chráněných palebných stanovišť (kasematy, kaponiéry aj.). Vlastně i technika palby běžnými kanóny se vyvíjela. Například se používala tzv. „rikošetová palba“, kdy se vypálená koule odrážela od země a skákala "žabky", což vedlo k masivní likvidaci živé síly rozmístěné na valech a vynutilo si stavbu tzv. "traverz".
Ke skutečně výrazné změně ale došlo až v polovině 19. století s nástupem děl s drážkovanou hlavní a podlouhlými rotujícími granáty (např. systému Hotchkiss nebo James). Stále se nabíjela ústím hlavně, ale dělená konstrukce projektilu a olověný prstenec způsobovaly jeho dokonalé utěsnění a rotaci. Účinnost i dostřel se tak výrazně zvýšily, že dosavadní fortifikace rychle pozbývaly významu. Krátce poté se začala vyrábět děla nabíjená zezadu a to již byla definitivní tečka za fortifikacemi z klasických materiálů.

Pár příkladů z obléhání pevností v době nástupu děl střílejících železné koule:
V roce 1504 dokázala moderní děla krále Maxmiliána I. rozstřílet románsko-gotické hradby tyrolského hradu Kufsteinu palbou z kopce Zellerberg na protějším břehu řeky Inn. Tj. ze vzdálenosti cca 1 km. Zmiňovány jsou kanóny "Weckauf vom Österreich" a "Purlepaus", které hrad zničily během několika dnů. Měly ráži 28 cm a střílely 70 kg těžké železné koule. Určité nejasnosti ohledně vzhledu těchto děl mohou být způsobeny tím, že někdy se starší bombarda roztavila a odlilo se moderní dělo stejného jména. Bombarda "Weckauf" vyobrazená v soupise Maxmiliánových kanónů z r. 1502 totiž neodpovídá popisu kanónu "Weckauf" z doby obléhání Kufsteinu ani maketě umístěné v hradní restauraci.



Je pravděpodobné, že hrad Kufstein rozbořila ve dnech 13. - 17. října r. 1504 děla nového typu, podobná kanónu „Greif“, který se dochoval v Koblenzi:



Z následující přestavby Kufsteinu na pevnost se nezdá, že by zděné fortifikace "zpívaly labutí píseň". Naopak zde byly uplatněny nejnovější vojenské poznatky. Zvolený způsob opevnění však byl ovlivněn i polohou hradu na obtížně přístupné skále, kde nebyl dostatek místa pro stavbu sypaných rondelů. A tak zde byla vybudována mimořádně mohutná bateriová věž (Keiserturm) se zdmi silnými až 7 m, coby centrální stavba pevnosti a několik dalších masivních bašt a dělostřeleckých teras. Stavbu financovala královská koruna, proto probíhala poměrně rychle a byla ukončena r. 1522.

Když se válečník Franz von Sickingen vzepřel r. 1523 koalici říšských knížat, byl jeho moderně opevněný hrad Nanstein obležen a ostřelován třemi bateriemi těžkých děl ze vzdálenosti cca 300 m. Mohutný dělostřelecký rondel se zdmi silnými 5 m se zřítil po palbě trvající necelý den. Za tuto dobu byl zasažen asi 600 železnými koulemi. Ty na něj dopadaly z různých úhlů a nepřetržité vibrace rozvolnily i toto enormně silné zdivo.



A co na to Rabí a Švihov? Že by jejich opevnění zůstalo nedokončeno i z důvodu nedostatečné odolnosti v nových souvislostech? Možná.

Teprve na samém konci 15., resp. počátku 16. století, můžeme konstatovat, že nejmodernější děla té doby dokázala při vhodně zvolených palpostech destruovat i velmi silné kamenné zdivo.



Ačkoliv se v té době již stavěly rondelové pevnosti, byla nejpromyšlenější reakcí na bouřlivý vývoj dělostřelectva Staroitalská inženýrská škola, která používala nízké obezděné valy a ušaté bastiony. S valy a bastiony v čistě zemním provedení pracovala Staroholandská inženýrská škola. Takto bylo např. od roku 1533 opevňováno město Breda.

Můžeme tedy konstatovat, že teprve na začátku 16. století byly zděné hradby nahrazovány hliněnými valy, aby mohly odolat zvýšenému výkonu obléhacího dělostřelectva? Asi ano, většinou tomu tak bylo … ale ne vždy. Zděné fortifikace se stavěly až do 19. století. Zvláště tam, kde rozměry staveniště neumožňovaly realizovat sypané valy (např. pobřežní baterie typu Fort Sumter, Vaxholm nebo Boyard) a také v místech, kam nebylo možné dopravit těžká obléhací děla. Např. uzávěrové forty v horských průsmycích.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Ale zpátky k husitům.
V období husitských válek se s podrobnými a srozumitelnými popisy obléhání pevností setkáváme poměrně zřídka. Když je pak srovnáváme s dochovanými, resp. archeologicky zkoumanými pozůstatky opevnění, zpravidla zjistíme spoustu nesrovnalostí. To se týká např. dobytí Tachova r. 1427, obléhání Kolína ve stejném roce nebo obléhání Plzně 1433-34.

Obléhání a dobytí Tachova r. 1427:
Jan Durdík v knížce "Husitské vojenství" píše: "Dne 11. srpna, když předtím dělostřeleckou palbou město zapálili a vytvořili v hradbách průlomy, nastoupili husitští bojovníci a útokem Tachova dobyli".
V textu sice odkazuje na kroniku Bartoška z Drahonic a na knihu K. von Höflera z r. 1865, ale Bartošek to popisuje jinak a Höflera jsem nečetl (a ani nebudu, protože v 19. stol. se "vařilo z vody" zcela bez zábran). Zapálit město kamennými koulemi z děl nebylo možné a rozžhavené železné koule ani granáty se v té době ještě nepoužívaly. Jiní autoři uvádí, že Tachov byl zapálen smolnými věnci vrhanými z praků, což je mnohem pravděpodobnější.

Bartošek z Drahonic: "V pondělí po svátku sv. Jakuba přitáhli řečení táboři s pražany k Tachovu a obléhali město několik dní, méně však než týden. Zatímco tam leželi, metali z praků na město oheň a tím je zapálili. Do hradeb prokopali otvory a těmi násilně pronikli do města."
Bartošek zmiňuje střelbu z praků, které vrhaly zápalné střely a rovněž prokopání hradeb působí věrohodně. Tachovské opevnění tvořila jednoduchá hradební zeď, dole silná 1,4 - 1,5 m, která neměla ochoz a byla zakončena pouze pultovou stříškou. Obrana byla možná výhradně střelbou z cimbuří hustě umístěných flankovacích věží.



Ačkoli měl tento typ opevnění i svoje výhody (hradební zeď se nedala dobýt útokem po žebřících), tak absence ochozu usnadňovala útočníkům "přilnutí" k patě hradby a její podkopání:


Takže dobývání Tachova r. 1427 nám o účinnosti obléhacích děl mnoho neřekne. Oproti tomu obléhání Kolína (14. září – 16. prosince 1427) už vypadá daleko slibněji:
SLČ: "Téhož roku v neděli na Povýšení sv. Kříže (14. září) bylo město Kolín obleženo Pražany, knězem Prokopem, táborským hejtmanem, a sirotky, protože v Kolíně se radili o tom vpádu do Prahy. To obléhání trvalo až skoro k Narození Páně (25. prosince). Ve městě se statečně bránil pan Diviš Bořek; ačkoliv často útočili, vždy je odrážel. Střelbou z těžkých děl rozbili věž nad bránou a při tom útoku padlo mnoho lidí. Když se pak měšťané rozdělili v nesvornosti, vzdalo se jim město pod některými podmínkami a to v úterý před sv. Tomášem (16. prosince). Ale když se města zmocnili, měšťanům stanovené podmínky nedodrželi: mnohé konšely vyhnali z jejich majetku."

Toho roku Diviš Bořek z Miletínka jakožto kolínský hejtman podporoval umírněné kališníky a hostil jejich delegaci, která se dohodla na nečekaném přepadení a dobytí Prahy (podrobněji - viz tady). Plán však byl prozrazen, útočící oddíl zmasakrován a v září 1427 přitáhl ke Kolínu Prokop Holý (k tomu viz také sem). Město bylo následně na tři měsíce obleženo a intenzivně dobýváno. Nakonec se vzdalo, avšak vojensky dobyto nebylo. Po této události byl správcem Kolína ustanoven Jan Čapek ze Sán.

Královské město Kolín bylo opevněno z příkazu Přemysla Otakara II. po roce 1253. Hlavní (vnitřní) hradební zeď byla proložena půlválcovými věžemi a dosahovala ve spodní části šířky 2 m, směrem nahoru se zužovala. V některých místech byla značně vysoká (snad až 12 m). Před ní byl parkán ohrazený 1 m silnou zdí založenou na dně příkopu. Ten byl široký asi 12 m a jeho vnější stranu vymezoval val navršený z vytěženého materiálu. Dostatečně vypovídající zbytky kolínské fortifikace můžeme nalézt v okolí chrámu sv. Bartoloměje.


Kolínské opevnění bylo jednou z nejzdařilejších realizací své doby a bez zásadních úprav vyhovělo stavu obléhacích technik po dobu dvou staletí.

Podobným způsobem jako Kolín, bylo opevněno mnoho královských, resp. významnějších, měst. Skladba fortifikačních prvků byla podobná: vnitřní zeď tloušťky 1,5 – 2,5 m často doplněná věžemi, parkán, parkánová zeď silná cca 1 m vyrůstající ze dna příkopu, příkop, val. Věžovité brány, s předbraními v úrovni parkánové zdi.



Pokud by začal nepřítel ostřelovat bez větší přípravy takovéto opevnění, tak by vnější val, parkánová hradba a parkán (možná navýšený násypem), umožňovaly destrukci pouze horní partie hlavní hradby a to nestačilo k vytvoření průlomu a útoku. Bylo tedy třeba prokopat val, zasypat příkop, zbořit parkánovou zeď a zbořit hlavní hradbu. To vše za střelby a jiných aktivit obránců. Podle zápisu v SLČ se v Kolíně r. 1427 pálilo dělostřelectvo na jednu z bran, nejspíše s úmyslem prostřelit padací most předbraní a vrata vlastní brány chráněná padací mříží (usuzuji tak podle dochované Klášterské brány, která má drážku pro mříž) … zdali to bylo reálné, nechci tvrdit, nemám potřebné informace… Brána byla možná včas zazděna nebo zevnitř zasypána, kdo ví? Možná bylo úmyslem husitů prostě střílet tak dlouho, až se věž brány změní v hromadu sutin a přes ně zaútočit na město. Určitého výsledku dosáhli, ale na dobytí města to nestačilo.

V popisech obléhání Plzně spojenými husitskými vojsky v r. 1433-34 nejsou zmínky o účinku obléhacího dělostřelectva. Nicméně plzeňské opevnění mělo podobné parametry jako kolínské a soudobá děla na něj prostě nestačila. Ani po několika měsících dobývání nebyly městské fortifikace natolik poškozené, aby umožňovaly úspěšný útok. Dvě nalezené kamenné koule o průměru 50 cm potvrzují, že byly použity velké obléhací bombardy. Nic lepšího k proražení hradeb dobové vojenství nenabízelo. Ale klasická skladba opevnění, s vnějšími fortifikačními prvky, neumožnila ostřelovat přímo zdivo hlavní hradby a ta tudíž nemohla být proražena ani otřesena natolik, aby se zřítila.

A teď si položím otázku. Bylo třeba vylepšovat opevnění, jestliže pevnost úspěšně odolala obléhání, tj. nebyla dobyta ani zásadně poškozena? Myslím si, že nikoliv. Naopak objekt získal pověst nedobytnosti. Hrad Karlštejn vydržel r. 1422 dlouhé a intenzivní obléhání, Kolín r. 1427 rovněž, dále Plzeň 1433-34, nebo později Konopiště 1467-68, které bylo obléháno dokonce 18 měsíců, ale odolalo. Proč by někdo vylepšoval fortifikaci, která dobře obstála při obléhání? Naopak, tyto objekty mohly být vzorem pro ostatní. Jenže mnohé pevnosti v době husitské revoluce neobstály, byly dobyty, někdy i opakovaně. Zde tedy bylo na místě, posílit jejich opevnění na základě zkušeností z války. Jelikož se do dnešní doby dochovalo velké množství pohusitských fortifikací, není třeba nějak improvizovat nebo si něco "cucat z prstu", protože zkrátka informací je dostatek .

_________________
Martin, střelec českobrodský

Před časem jsem se setkal s názorem, že již v 1. polovině 15. století byla obléhací děla tak výkonná, že bylo třeba stavět sypané valy a tarasní zdi z kamene nasucho kladeného, neboť prý zděné hradby nedokázaly palbě odolat kvůli své křehkosti. Za příklady pak posloužily narychlo stavěné husitské pevnosti s promyšleným opevněním provizorního charakteru.

Pojem "křehkost hradeb" jsem donedávna neznal. Ani teď si nemyslím, že kamenné hradby standardních dimenzí stavěné na maltu běžné kvality byly křehké. I když je pravda, že některé "ošizené" fortifikace moc velkou důvěru nevzbuzují. Třeba hradby hradu Kašperka působí takovým "papundeklovým" dojmem. Na druhou stranu relativně tenké hradby Nového hradu u Hanušovic jsou stavěné na tak pevnou maltu, že by jistě vydržely více, než silnější zdi na maltu hubenou. Hradní bergfrit byl zničen výbuchem střelného prachu po dobytí uherským vojskem r. 1471 a mohutné bloky jeho zdiva se válí na svazích jádra. Působí dojmem monolitického betonu a prakticky vůbec se nedrolí, i když jsou 550 let vystaveny povětrnostním vlivům. Zkrátka není zdivo jako zdivo.



Jak doložit odolnost hradební zdi vůči obléhací dělostřelbě? To bychom museli pominout předsunuté fortifikační prvky, jako jsou valy a parkánová zeď a vystavit palbě přímo zdivo pevnosti. Jenže takováto "holá" opevnění nebyla v našich končinách příliš běžná.
Obléhání Konstantinopole r. 1453, kde extrémně mohutná děla drtí extrémně mohutné hradby, jaké nemá žádné evropské město, asi nebude nejlepším příkladem. Ale dobře popsáno máme obléhání švýcarského města Murten (franc. Morat) ve dnech 9. až 22. června 1476 armádou burgundského vévody Karla Smělého, jehož artilerie patřila k dobovému vrcholu. A zde skutečně bylo ostřelováno přímo "holé" zdivo hradeb, které svými dimenzemi celkem dobře odpovídají hlavní hradbě mnoha českých měst.
Město Murten bylo opevněno cca 2 m silnou zdí vysokou v exponovaných místech asi 9 m. Byla zesílena četnými věžemi a mohutným příkopem. Obě brány měly předbraní vysunutá před příkop. Městský hrad zajišťoval západní stranu města a přilehlou bránu. Parkánovou hradbu ani vnější val Murten neměl. Mezi hradbou a příkopem byla pouze jakási "berma" zabraňující sesutí těžké zdi do příkopu. Hradební zeď tak byla přímo vystavena nepřátelské palbě a podle dobového popisu obléhání můžeme posoudit její odolnost.

Murten 1476 – obléhání města burgundským vojskem a bitva se švýcarskou konfederací
Murten byl součástí Savojského vévodství, spojence Burgundska. V r. 1469 byly jeho hradby sešlé a vévoda Amadeus IX. Savojský rozšířil městská práva s podmínkou, že opevnění bude opraveno a opatřeno dělostřelectvem. Když vypukly burgundské války, byly hradby ještě vylepšovány, na což osobně dohlížel Jacob Savojský hrabě z Romontu. Na podzim 1475 však přitáhlo k městu bernské vojsko a donutilo ho otevřít brány. Anektovaný Murten se tak stává hraniční pevností Staré švýcarské konfederace.



5. března 1476 obsazuje Murten 1500 mužů z Bernu. Velí jim Adrian von Bubenberg, bývalý bernský rychtář. Město stojí v cestě burgundské armádě a je téměř jisté, že bude obleženo. Jsou čištěny příkopy, zesilovány hradby a budují se palebná postavení pro děla ukořistěná v bitvě u Grandsonu. Kácí se také hodně stromů, aby byl materiál na provizorní opravy průlomů. Konstrukcemi z klád a trámů se také zpevňují brány a slabší části opevnění. Složení posádky dle dobových záznamů: 1500 bernských, 100 žoldnéřů z Freiburgu, 114 franckých lučištníků z Murtenu, 100 neuenburgských, několik biřiců, čtyři dělostřelečtí mistři, velitel města: rytíř von Bubenberg, zástupce velitele: Guillaume d'Affry z Freiburgu, velitel dělostřelců: Ulrich Wagner.

V čele 23 000 mužů táhne Karel Smělý proti Bernu a 9. června stojí jeho armáda před branami Murtenu. Následujícího dne vyzývá Bubenberga, aby město vydal. Ten však odmítá a 11. června začíná intenzivní ostřelování hradeb těžkými děly. Švýcaři odpovídají neméně intenzivně z lehčích kusů instalovaných na věžích a hradbách, stěží však mohou zabránit obléhacím bombardám v jejich destrukční palbě.



Kvalitní burgundská artilerie pálí zblízka do zdiva a je pouze otázkou času, kdy budou prostříleny průlomy dostatečně široké pro útok. Bubenberg myslí na osud grandsonské posádky, kterou Burgunďané povraždili navzdory příslibu svobodného odchodu … a ví, že se vzdát nemůže. Je rozhodnut bránit město do posledního muže.

15. června jsou murtenské hradby na několika místech pobořeny, obránci je dnem i nocí provizorně opravují a za nimi staví barikády. Množí se úvahy o vydání města. Večer proto nechá Bubenberg nastoupit posádku a vydává rozkaz, aby byl každý zbabělec, který bude mluvit o kapitulaci, okamžitě proboden nejblíže stojícím mužem, bez ohledu na hodnost. V noci téhož dne je morálka obránců pozvednuta příchodem 200 mužů posil, kteří se přepravili přes jezero.

16. června přisouvá Karel Smělý těžká děla k východní bráně, kde jsou hradby nižší. Artilerie zredukovaná ztrátami v bitvě u Grandsonu dokáže vystřelit jen 70 ran denně, ale i to stačí. Po dvoudenní palbě je severovýchodní část opevnění natolik poškozena, že dovoluje přímý útok.



17. a 18. června ostřelují dvě bombardy také jižní hradby. Části městské zdi jsou zničené až do základů.
18. června nařizuje Karel všeobecný útok na město. Cílem je nejen dobytí pevnosti, ale i přilákání konfederační armády, která táboří asi 15 kilometrů od města. Boje trvají 8 hodin. První útok je odražen, při druhém Burgunďané pronikají do města, ale protiútokem jsou vytlačeni zpět. Průlomy v hradbě jsou provizorně opraveny palisádami … a velkými sudy (jak vidíme téměř na každém dobovém vyobrazení obléhání Murtenu), zřejmě naplněnými kamením a zeminou. V noci píše Bubenberg dopis do Bernu: "Očekáváme s pokojem v duši příchod našich vojsk a budeme Murten bránit až do své smrti."



Zatímco Murten odolává, sbírají Švýcaři armádu. Ta se schází velmi rychle. Např. oddíly z Zürichu urazí skoro 140 km do hlavního tábora u Gümmenenu za pouhé tři dny. To je slušný výkon. Karel Smělý dostává zprávy o švýcarském táboře a nechává před městem vybudovat palisádové opevnění "Grünhag", které má posílit jeho pozice v nastávající bitvě. Útoky na město končí a burgundská armáda se připravuje na bitvu.

21. června překračují první švýcarské jednotky řeku Saane a zaujímají postavení v lesích poblíž burgundského opevnění.
22. června ráno je konfederační armáda téměř kompletní. Veliteli jsou Hans von Hallwyl (šlechtic z kantonu Aargau) a Hans Waldmann (starosta Zürichu). Dopoledne nechají spočítat mužstvo, je jich skoro 25 000, tedy více než Burgunďanů, v jejichž vojsku je velký počet pomocného personálu. Je vytvořen předvoj a hlavní šik. Švýcaři postupují na Murten.



Kolem poledne zahajuje švýcarský předvoj útok na Grünhag. Palba burgundských kanónů, ručnic a kuší zabíjí stovky mužů a útok se zastavuje. Oddíly z kantonu Schwyz překonávají přírodní roklinu nazývanou "Burggraben" a napadají Grünhag z boku. Švýcarská jízda objíždí Grünhag a útočí zezadu. Zanedlouho je odpor obránců zlomen. Z burgundského tábora spěchají na pomoc tisíce těžkooděnců, šplhají do rozmoklého kopce, nejsou však schopni se Švýcarům účinně postavit. Masa 15 000 kopiníků a halapartníků se nedá zadržet.
Murtenská posádka vyráží z městské brány a zapojuje se do boje. Karel Smělý vidí, že bitva je ztracena a s několika tisíci jezdci prchá z bojiště. Hlavní část jeho vojska je obklíčena a nahnána ke břehu jezera. Zde se rozpoutávají opravdová jatka, neboť Švýcaři zajatce neberou. Mstí se za Grandson. Na 10 000 Burgunďanů je pobito či utopeno. Pouze nevelké množství prchá přes jezero na člunech. Svému osudu však neujdou a jsou pobiti na druhém břehu. Žalostné zbytky burgundské armády prchají na severovýchod a hledají spásu v lesích.

Co tedy můžeme říci k účinnosti burgundské artilerie?
Hradby města byly ostřelovány těžkým dělostřelectvem od 11. do 18. června. Během těchto osmi dnů došlo k jejich značnému poškození. Místy byly zbořeny až do základů, avšak pro úspěšný útok to přesto nestačilo. Při útoku 18. června pronikli Burgunďané do města, byli však vytlačeni protiútokem obránců. Dle soudobých vyobrazení byly průlomy v hradbách zataraseny dřevěnými palisádami a barikádami z velkých sudů. Město nebylo dobyto pouze díky včasnému příchodu švýcarské konfederační armády, která v bitvě 22. června 1476 burgundské vojsko zcela rozdrtila.

V případě Murtenu zde ještě můžeme přidat fakt, že město bránila velmi početná posádka, která disponovala velkým množstvím lehkých polních děl ukořistěných v bitvě u Grandsonu 2. března téhož roku. Těch burgundských děl padlo do švýcarských rukou celkem 419 ks a k tomu 800 hákovnic a 300 tun střelného prachu. Přednostně byly umístěny v hraničních pevnostech bernského městského státu - Freiburgu a Murtenu.

Posádka Murtenu byla mimořádně motivovaná k tomu, aby se nevzdala. Tou motivací byl již zmíněný osud obránců hradu Grandson, kde Karel porušil svůj slib a nechal všech 412 zajatců popravit. Rovněž je třeba vzít v úvahu osobnost velitele města Adriana von Bubenberg, který byl sice politik, ale zjevně i dobrý válečník a statečný člověk.



Můžeme sice konstatovat, že jednoduché gotické opevnění již nebylo schopné odolávat palbě z těžkých obléhacích děl po dobu delší než několik dní, ale na druhou stranu je třeba říci, že obrana Murtenu svůj účel splnila beze zbytku. Blokovala skoro dva týdny celou burgundskou armádu, čímž umožnila shromáždění vojska švýcarské konfederace a svedení vítězné bitvy.

_________________
Martin, střelec českobrodský