Před časem jsme se zde bavili o způsobu srážení vozů do vozové hradby a připustili jsme jak variantu schodovitou, tj. kolo na kolo podle pánů Wagnera, Durdíka a Klučiny, tak i srážení čely k sobě, tzn. rovněž kolo na kolo, ale čelně. První varianta se zdála dokonalejší, protože hradba vznikala plynulým najížděním vozů vedle sebe, umožňovala pohodlné vypřahání a zapřahání koní a výsledná linie dovolovala boční obranu vedlejšího vozu.
Druhá varianta je doložena několika středověkými vyobrazeními, z nichž ale pouze jedno (Vídeňský rukopis) spadá do doby husitské.
Až donedávna jsem si neuvědomoval jeden fakt, který prakticky vylučuje, aby se vozová hradba srážela schodovitým způsobem. Tím faktem je nepoměr mezi masivně zpevněnou bočnicí vozu (zavěšený kryt z fošen), která byla určena pro zachycení nepřátelské palby a zadním čelem vozu, které ač vystaveno útoku zcela stejně jako bočnice, nebývá v rekonstrukcích zpevněno vůbec.
Vozová hradba měla odolávat palbě z polních děl. Vyplývá to z popisů válečných operací i ze sledovatelného vývoje konstrukce válečného vozu v průběhu 15. stol.
Husité zpravidla stavěli hradbu jako první a nepřítel býval v pozici útočníka. V optimální situaci byla vozová hradba postavena tak, aby byla alespoň částečně kryta terénními zlomy, vodními toky nebo rybníky. Na exponovanou část obvodu pak bylo přesunuto více děl, případně zde byl vykopán malý příkop.
Nikdy však nebylo možné přinutit nepřítele, aby svými děly ostřeloval vozy pouze ze strany jejich zesílených bočnic. Naopak, každý normální velitel by umístil co nejvíce děl do takových pozic, aby postřelovala slabá zadní čela vozů a celé vozy podélně a pobíjela jejich osádky.
V případě útoku by také šlo vozy podlézt ze strany zadního čela, protože prkno pod vozem bylo zavěšeno podélně.
Taktika, kterou používala rytířská vojska při útoku na vozovou hradbu v průběhu husitské revoluce, mi zůstává utajena. Jsem však zastáncem názoru, že urození páni běžně neriskovali své životy nájezdy proti vozům plným střelců, nýbrž tam posílali své vojáky a to převážně pěšky, aby se pokusili vozy roztrhnout nebo převrhnout. Použití děl na kolových lafetách k ostřelování vozů mi přijde logické, neboť se děla v této době již vyskytují i v polních bitvách.
Pokud obě válčící strany použily vozovou hradbu, hrálo jejich dělostřelectvo a odolnost vozů rozhodující roli. Jedno vojsko, zpravidla to slabší, očekávalo příchod nepřítele uzavřeno ve vozové hradbě, postavené pokud možno ve strategicky výhodné poloze. Druhé vojsko postavilo vozovou hradbu na účinný dostřel děl, tj. ve vzdálenosti cca 200-300 m. Následovala dělostřelecká přestřelka, která mohla trvat i několik dní. Převaha se klonila na tu stranu, kde byla děla s větším dostřelem nebo která střílela shora dolů a teoreticky také na tu, která měla pevnější vozy a nebo ty poškozené dokázala rychle nahradit novými.
Pravděpodobně prvním dělostřeleckým soubojem dvou vozových hradeb byla počáteční fáze bitvy u Lipan. Radikálové postavili svou hradbu jako první, ve výhodné poloze na svahu Lipské hory. Pokud by jejich vozy byly sraženy schodovitě, vystavovaly by nepříteli jak zesílenou bočnici, tak i slabé čelo a příčný profil vozů. Nevidím jediný důvod, proč by Diviš Bořek nepostavil svou hradbu tak, aby jeho
děla střílela právě do slabých čel vozů. Jenže to by celý průběh bitvy dosti pozměnilo a palbou by nebylo decimováno vojsko panské koalice, nýbrž vojsko Prokopovo, byť stojící ve výhodnější poloze o něco výše ve svahu.
K dělostřeleckým soubojům dvou vozových hradeb došlo po Lipanech ještě několikrát. Např. r. 1438 v bitvě u Tábora získalo v dělostřeleckém souboji převahu vojsko Albrechta Habsburského, zatímco česko-polské vojsko zrušilo v důsledku silné palby vozovou hradbu před městem a stáhlo se za hradby Tábora. Počátkem června 1450 došlo u Rokycan k dělostřeleckému souboji mezi vozovými hradbami zemského správce Jiřího z Poděbrad a Jindřicha z Rožmberka, jednoho z vůdců Strakonické jednoty. Jindřich čekal připraven ve vozové hradbě, zatímco Jiří přitáhl od Buštěhradu, který předtím obléhal. Obě hradby opět stály na dostřel děl a pálily do sebe snad několik dní. Jiřího dělostřelectvo nakonec začalo získávat převahu a Jindřichovy ztráty rostly. Jedné noci proto zrušil ležení a z boje odtáhl.
Z výše uvedeného vyplývá následující úvaha. Jelikož jedno vojsko čekalo ve vozové hradbě, mohlo si druhé, příchozí, vojsko do určité míry zvolit, kde svou vozovou hradbu vybuduje.
Kdyby byly vozy prvního tábora sraženy schodovitě, tj. bočnice s fošnami natočené jedním směrem a zadní čela druhým, nepřítel by zcela jistě zaujal takovou pozici, aby mohl výhodně pálit do slabých čel vozů, nikoliv do silných bočnic. Sám by naopak vystavil dělům zesílené boky vozů. Jak by takový souboj dopadl i při použití naprosto identických děl, je zřejmé. Zakrátko by se čela vozů rozpadla a případné osádky by byly vystaveny palbě a útokům. Schodovité srážení vozů tedy nevyhovovalo dobovému způsobu boje, proto jsou na všech dobových obrazech vozy sraženy čely a vystavují palbě své silné boční strany. Je to logické a ikonograficky doložené, zatímco
schodovité srážení vozů je teorií dvacátého století, která nemá historicky doložitelný základ.
Zajímalo by mne, do jaké míry je tato moje úvaha akceptovatelná

.