Protože jsem trochu rozčarován z často publikovaných "rekonstrukcí" některých husitských pevností, dovolím si zde uvést pár informací o dřevozemních fortifikacích, jejich uvažované odolnosti, trvanlivosti atd.
Husitská revoluce se vyznačovala rychlým sledem válečných událostí, a i když bylo brzy zřejmé, jaký dluh mají fortifikace doby lucemburské vůči aktuálním obléhacím technikám, zvláště pak palným zbraním, nebylo možné řešit tento problém zevrubnou přestavbou opevnění permanentního charakteru. Na otevírání lomů a vymýšlení složitých technologicko-logistických operací nebyl čas a nezbývalo tedy, než rychle a efektivně budovat dostatečně odolné fortifikace za použití snadno dostupných materiálů. Vznikala tak opevnění, u nichž vlastní těleso tvořil hliněný val, případně kamenná rovnanina s dřevěnou nástavbou (palisády, roubené stěny), polským plotem (řídké kůly propletené proutím) nebo šancovními koši (gabiony) na vrcholu.
Některé dřevozemní pevnosti mohly mít i luxusní provedení a v ideálních PC "rekonstrukcích" takovéto roubené hradby autoři rádi používají:
Tato replika pevnosti s hliněným valem a palisádou na vrcholu je už trochu blíže realitě válečných let. Ačkoliv není moc pohledná, jde stále o použitelné opevnění. I když kdo ví, ty palisády vypadají dosti sešle a možná by pár ran z kanónu stačilo, aby posádka přišla o iluze ... "val neval a pružné nepružné":
Takového palisádové opevnění si asi mohlo zbudovat vojsko svépomocí jako opěrný bod. Ovšem jeho odolnost proti serióznímu útoku by v relacích pozdního středověku byla silně diskutabilní:
Hliněné či kamenné valy sice výborně tlumily účinky dělostřelby, avšak hlavním důvodem jejich výstavby v době husitské války byl nedostatek času, finančních prostředků a kvalifikované pracovní síly. Ostatně finanční prostředky hrály roli i při stavbě mnohem mladších pevností a možná by stálo za to, posoudit všechny aspekty vzniku pernštejnských rondelových fortifikací. Nejspíše bychom museli připustit, že zde hrála roli nejen velká odolnost sypaných valů, ale i relativní nenáročnost jejich výstavby, ovšem v budoucnu vykoupená nutností permanentní údržby, resp. nepřipraveností pevnosti na nečekanou vojenskou akci.
Proti nenadálému útoku byla vysoká kamenná zeď, byť i s časem sešlými ochozy, téměř nepřekonatelnou překážkou, zatímco zanedbané, zarostlé valy se shnilými palisádami nebo rozpadlými gabiony, bylo možno přelézt bez použití žebříků či jiných pomůcek.
Je až s podivem, jak krátkou životnost měly dřevěné konstrukce ukotvené do hlíny. A to i z velmi tvrdých a jinde trvanlivých dřevin. Např. při průzkumu velkomoravského velmožského dvorce v Pohansku u Břeclavi dospěli archeologové k názoru, že trvanlivost palisády z dubových kůlů zapuštěných do země byla 20-25 let. Dubové dřevo sice vydrží na vzduchu přes 100 let a ve vodě téměř neomezeně dlouho, ale do země zakopané kůly uhnijí těsně nad terénem za relativně krátkou dobu v důsledku rozkladného účinku dřevokazných hub. Tyto houby potřebují pro svou existenci teplotu 0 - 40 °C, přístup kyslíku ze vzduchu a vlhkost dřeva přes 20%. Odstranění jedné z uvedených tří podmínek procesu zabraňuje.
U roubených domů postavených na podezdívce bývá vlhkost dřeva 12 – 15%. Proto se ve skanzenech či v historických objektech dochovaly i stavby z 18. století. Ve většině případů však podstoupily proces moderní konzervace a jsou pravidelně ošetřovány přípravky zabraňujícími hnilobným procesům.
Zde je příklad roubené hospodářské budovy z přelomu 18. a 19. století, která sloužila svému účelu (seník) cca 200 let. Stěny roubené z měkkého dřeva byly založeny na kamenné podezdívce vysoké až 1 m, která zřejmě byla víceméně suchá. Budova byla v průběhu existence udržována (viz zbytky lepenky na střeše), svému osudu byla ponechána až v posledních desetiletích a její zbytky odstraněny v r. 2010.
Výše uvedené tři podmínky pro hnilobu dřevěných konstrukcí byly v našich končinách prakticky vždycky splněny, pokud byla stavba kotvena přímo do zeminy. Naši předkové zjistili, že hnilobnému procesu účinně zabraňuje opalování dřeva ohněm. Ovšem nepostačuje jen tak nějaké lehké "očouzení". Zuhelnatělá vrstva musí být silná alespoň 1 cm a musí sahat minimálně 20 cm nad terén. Opalování tedy trvá dlouho a v případě obrovského množství kůlů potřebných pro stavbu palisády je to prakticky nemožné provést.
Životnost palisády či svislých prvků roubené hradby byla v případě měkkého dřeva ještě daleko kratší než u dubu z Pohanska. U současných replik dřevěných fortifikací dochází k úplnému uhnití prvků kotvených do země, nebo na ní ležících, asi za 10 – 15 let.
V Archeoparku Chotěbuz u Karviné byla replika slovanského hradiště otevřena v r. 2001. V r. 2016 bylo zjištěno, že některé kůly jsou při větších větrech nestabilní.
Dendrologický průzkum pak ukázal, že zvenku zdánlivě zdravé dřevo je napadeno dřevokazným hmyzem a půdními mikroorganismy zevnitř ... přímo z půdy. Hradby z masivních jedlových kmenů by tedy po cca 15-ti letech již nebyly schopné plnit svou funkci.
Opevnění hradiště bylo nedávno postaveno znovu, ovšem na betonových patkách!!! a vedení muzea se domnívá, že nové hradby by měly vydržet 20 – 25 let. Opravdu nic moc ... a ještě na betonu.