Matyáš hlavně měl počínaje druhou polovinou roku 1470 již jiné a vážnější starosti, než toho tlustého kacíře. Matyáš v září a říjnu 1470 své vojsko nerozpustil. Posílil svými oddíly uherské posádky v Brně, Olomouci, Kroměříži, Vyškově, Jihlavě, Polné a také v Českých Budějovicích a v Plzni. Teprve pak se vrátil do Uher, kde už musel bojovat o svůj trůn a připravit se na blížící se střet s mocným spojenectvím císaře Friedricha III. a polského krále Kazimíra IV. Žádné podcenění ze strany Matyáše (pokud mluvit o lehkovážnosti a podcenění, tak jedině v případě Matyášova srpnového dobrodružného vpádu do Čech), ale existenční nutnost, nechtěl-li i on přijít o korunu a krk.

Kromě toho ani Matyáš již neměl na konci roku 1470 moc chuti pokračovat ve válce s Jiříkem. Válka byla dlouhá a nákladná. V Uhrách spolykala obrovské množství peněz, což neradi viděli uherští magnáti. Matyášovi se nedostalo takřka žádné větší vojenské ani finanční pomoci ze Slezska a Horní a Dolní Lužice. Když k tomu připočteme prudce se měnící mezinárodně-zahraniční situaci v neprospěch Matyáše v posledních měsících roku 1470, tak je zřejmé, že Matyáš pustil k vodě představu, že by mohl za Jiříkova života někdy usednout na český trůn. Ani papež již plně nepodporoval Matyáše a jeho český královský titul neuznal. Spravedlnost někdy skutečně slaví úspěch, i když jí to chvíli trvá.

Shrneme-li to, tak se Matyáš na přelomu let 1470/1471 chtěl s Jiříkem dohodnout, zastavit boje a pokud možno pojistit si současné výdobytky (Morava, Slezsko a obojí Lužice). Jiříkova smrt nebyla pro Matyáše štěstím, ale spíše zlou zprávou, neboť znamenala, že se na český trůn budou s podporou císaře drát Jagellonci. A až se zmocní českého trůnu, tak spojenými silami vytlačí Matyáše z ostatních zemí české Koruny a nejspíše se pokusí ho odstranit i z uherského trůnu. Matyáš se děsil této představy (která se nakonec změnila ve skutečnost), protože Poláci mohli uplatňovat na uherský a český trůn dědický nárok! To Matyáš nemohl. Kazimírovy synové byli po matce Alžbětě Habsburské potomky Lucemburků i Habsburků, neboť Alžběta byla sestrou Ladislava Pohrobka a dcerou Alžběty, jenž byla dcerou císaře Zikmunda. Takže v Matyášově případě, kdo jinému jámu kopá...

Porušení příměří Jiříkem? Uvážíme-li, že Jiřík chtěl příměří za každou cenu dodržet, tak lze právem pochybovat, že by to byl on, kdo ho první poruší. Když se dal Matyáš prohlásit českým králem, tak porušil příměří a Jiřík odpověděl tak, jak by na jeho místě odpověděl každý panovník - válkou. Jiřík neměl jediný důvod porušit příměří s Matyášem, protože to bylo právě toto příměří, které ho drželo nad vodou a dávalo mu naději. Naději, že se Matyáš přičiní v Římě, aby se papež smířil s Jiříkem a Zelenohorská jednota ustala v odboji. Naděje na ukončení války a obnovení míru. Naděje na záchranu kališnické víry. Jiřík chtěl od počátku války rozhovory, dialogy, disputaci, jednání, vše vyřešit smírnou cestou. Když se mu konečně podařilo donutit Matyáše k rozhovorům a uzavření příměří, tak ho hned porušit? To je na Jiříka příliš primitivní jednání.

_________________

Přiznám se, že moc nechápu, proč reaguješ na můj příspěvek týkající se r. 1469, popisem událostí z r. 1470 . Řešili jsme obklíčení u Vilémova a jednání v Uhrově, Olomouci a Jiřího ofenzívu. Prostě rok 1469.
Po jednání v Uhrově bylo české vojsko rozpuštěno 1. března 1469. Matyáš Korvín rozpustil své vojsko až 24. června, tedy v době, kdy se u Kutné Hory již shromaždovalo nové české vojsko určené pro vpád na Moravu, coby reakce na zvolení Matyáše vzdorokrálem. To Matyáš nečekal a když Jiří v červenci 1469 začal válku úderem proti Jednotě zelenohorské (proti Házmburským hradům), byl uherský král prakticky bez polní armády (toho se týkalo to moje "podcenění Jiřího"). Proto požádal o vojenský vpád do Čech Slezany a Lužičany. Sám jim poskytl svého hejtmana Františka z Háje s 300 pěšáky a 400 jezdci, spíše jako morální podporu, aby předešel jejich obvyklé váhavosti a zbabělosti.


To by mne potom zajímalo, proč se lze ve Starých letopisech a mnoha dalších knihách dočíst, že v Olomouci bylo domluveno příměří až do Nového roku 1470. Podrobnosti Uhrovských ani Olomouckých jednání neznám, možná nevešly v obecnou známost a není tedy snad ani zřejmé, čeho všeho se týkaly. Domluvené příměří ale bylo trochu divné, protože např. obležení Uherského Hradiště nebylo zrušeno, ale trvalo dále. Otázkou je, co vlastně bylo porušeno Matyášovou volbou českým králem? Matyáš se přece nejmenoval králem sám, ale byl zvolen částí české šlechty (Jednotou Zelenohorskou). Tento akt samozřejmě byl hozenou rukavicí a musel vyvolat důraznou reakci ze strany Jiřího, ať by bylo předtím uzavřeno jakékoliv příměří.


Nevím, co je na tom "primitivního". Středověkou politiku a války lze stěží měřit metrem obyčejného současného člověka.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Další příspěvek k tématu ještě automaticky neznamená, že je reakcí na ten předchozí, i když je z něho citováno. Konkrétně jsem narážel na poslední věty tvého příspěvku:
Nepřesně jsem to ocitoval, respektive jsem byl líný umáznout tomu citovanému textu začátek. Omlouvám se, jestli si to špatně pochopil Můj předchozí příspěvek měl ozřejmit, že vojenský a politický průběh druhé husitské války byl rozdílný. Rozdílný byl, to je samozřejmé, ale v druhé polovině roku 1470 se Matyášova mezinárodní pozice výrazně zhoršila, takže pro něj bylo na počátku roku 1471 výhodnější uzavřít s Jiříkem příměří/mír, který by stvrdil jeho zisk obou Lužic, Moravy a Slezska. Jiřík by na příměří nebo mír přistoupil bez váhání. Takže nebylo žádné Matyášovo štěstí, že Jiřík zemřel, ale naopak nezáviděníhodná situace, kdy musel posléze zabránit nástupu Jagellonců na český trůn, jestli i on nechtěl přejít o ten svůj v Uhrách.

Ve vojenských znalostech se vyznáš znamenitě, ale v politických dějinách mírně pokulháváš. To myslím ve vší slušnosti. A je to velká škoda, protože by si potom měl mnohem širší záběr na historii a konkrétně problém druhé husitské války by si viděl i trochu jinak.

Souhlas.
Jen nezapomínat, že po Matyášově zradě (opravdu nevím, jak jinak bych měl nazvat Matyášovo počínání) a jeho provolání českým králem, se Jiřík již necítil vázan příměřím a žádnými ohledy na Matyáše a Zelenohorskou jednotu, a proto udeřil proti hradům bratrů z Hazmburka. Jiřík by bez této "malé" drobnosti příměří nikdy neporušil.

Ve SLČ ten údaj je a je i v poznámkovém aparátu u nejčastěji používaného překladu a vydání SLČ. Nejsem si ale tak úplně jist, jestli je to údaj správný. Nikde jinde jsem na něj nenarazil. Není to ostatně vůbec podstatné, protože příměří, i kdyby bylo sjednáno do Nového roku 1470, porušil Matyáš a posléze i Jiřík.

Onen kámen úrazu, chybí ti hlubší pohled do politických dějin druhé husitské války. Je nesporné, že přípravy Zelenohorské jednoty k volbě probíhaly v přímé spolupráci s Matyášem i papežskými legáty Rovarellou a Rudolfem z Rüdesheimu. To byla zrada, porušení příměří, obelhání Jiříka. Kacířům se přece může lhát a oblehávat je.

Ovšem, hlavně že je Jiřík zrádce a porušil bezdůvodně příměří, které by na jeho místě porušil každý panovník v jeho situaci

Stejně přízemní a primitivní, jako usilovně a pracně nalákat Ladislava Pohrobka do Prahy a zde ho před očima celé Evropy nechat otrávit, aby se lstivě Jiřík zmocnil vlády v království. Stejná situace jako v případě Jiříkovy viny na porušení příměří. Kdepak, tenhle Jiřík byl mazaný a opatrný jako holubice.

_________________

Jako husaři se tito lehcí jezdci oficiálně objevují v soupisu druhů Korvínových vojsk v r. 1481. V případě hrozby válečného konfliktu svolávaly stolice (uherské správní oblasti) domobranu, jejíž nedílnou součástí byly právě i oddíly husarů.

Přestože poddůstojníci i vyšší důstojníci u husarů měli většinou šlechtický původ, k vyšší hodnosti, ba i šlechtickému titulu se mohl dopracovat svojí houževnatostí a vojenským talentem i prostý voják.
Válečná kořist, jejíž součástí byli mj. též zajatci a koně, se shromažďovala na jednom místě a pak teprve byla rozdělována s tím, že největší část připadla veliteli. Zbytek kořisti byl pak prodán a utržená finanční hotovost byla rozdělena mezi vojáky dle hodností.
Husaři nesměli drancovat na území, které se nenacházelo ve válečné oblasti, nesměli rekvírovat dobytek ani koně svobodných sedláků, nesměli okrádat chudinu a dopouštět se násilí na ženách a dětech. Např. za násilí spáchané na ženě hrozil husarovi trest nejvyšší - smrt.
Nepřipomínají vám některé uvedené principy jako důvěrně známé z husitského vojska? ...

Domnívám se, že husar místo meče disponoval spíš šavli.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Možná.
Opsal jsem to z Vojenských dějin Československa, I. díl, str. 322. Pro mladší dobu by to byla šavle určitě, ale pro 15. stol. to není s těmi pobočními zbraněmi tak jednoznačné , nicméně moje znalosti středověké uherské armády jsou povrchní, tudíž nechci něco s jistotou tvrdit
Zbraň na následujícím obrázku považuješ za meč nebo šavli?



Popis uvedený na http://www.mayrmoury.com je takovýto:
A rare Hungarian medieval sword, late 15th Century in excavated condition, with broad curved single-edged blade becoming double-edged towards the point,
inlaid with a copper mark, a cross with bifurcated terminals within a circle, strongly recurved crosspiece with spatulate terminals each deeply incised with a series
of horizontal lines, straight tang, and oval pommel of compressed wheel form retained by a steel button on a copper washer.

A sword of near identical form, together with a related example inlaid with a similar mark, is preserved in the Hungarian National Museum, Budapest. For a discussion of this type
see J.V.Kalmár 1935, pp.150-155, tafel X, nos.7 and 8. A further example is preserved in the Museum für Deutsche Geschichte, Berlin, see H.Müller and H.Kölling 1990, p.171.

_________________
Martin, střelec českobrodský

Těžká odpověď, domnívám se.
Něco mezi mečem (křížová záštita) a šavlí (typická zakřivenost)? ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Téměř zapomenutá bitva u Milavče z roku 1468.

''V době vlády Jiřího z Poděbrad se česko-bavorská hranice stala opětovně místem vpádů cizích vojsk. Roku 1467 byli poraženi křižáci u Nýrska, v následujícím roce v okolí Milavče. Hlavním pramenem k těmto událostem jsou silně protiněmecky zaměřené Staré letopisy české. Mezi násilnostmi, kterých se podle letopisů měli v Čechách křižáci dopouštět, najdeme i zmínku o jejich počínání na Domažlicku: v okolí Kolovče si údajně házeli s uřezanými hlavičkami dětí jako s míčem. (Staré letopisy české z rukopisu křižovnického, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1959, s. 279)

Bitva u Milavče patří k nejméně známým střetům na česko-bavorské hranici. Tradice oslav v Milavči a okolí se nevytvořila. Zmínku o bitvě najdeme především v pracích vlasteneckého zaměření z 19. století, kde je uváděna jako jeden z příkladů bojů na hranici. Obvykle je jmenována vedle velkých husitských bitev, zejména bitvy u Domažlic.

Jaroslav Vrchlický připomíná např. v Šubrtových ''Čechách'' vedle domažlického vítězství také tuto událost, jako jedno z vítězství nad německými křižáky: ''V okolí rýzmberském zvítězil pak ještě dvakráte náš Jiří z Poděbrad nad křižáky, a sice u Nýrska a podruhé u Milavče.''

V publikaci ''Chodové, strážcové českých hranic" (1901), která je glorifikací Chodů jako strážců hranic, je bitva u Milavče jmenována jako jedno z pohraničních střetnutí, kterého se měli Chodové zúčastnit.

O zmíněných bavorských vpádech píše také Karel Polák v článku "Bitva u Nýrska 1467'' (1937). Ve vztahu k událostem kolem roku 1468 se Polák opírá o úryvky z Palackého edice letopisů. Snahou autora je povzbudit české sebevědomí v politicky napjaté době. Vyzvedává proto hrdinství starých Čechů, odsuzuje domácí zrádce jako byl Dobrohost z Ronšperka a na základě uvedených citátů varuje před Němci jako odvěkými nepřáteli.

I bitva u Milavče bývá nejčastěji chápána jako česko-německý střet. Zmínky o této události se však objevují jen zřídka.''

Milada Krausová, Husitské války v historickém povědomí obyvatel česko-bavorského pohraničí, Průvodce historií Západních Čech č. 4, nakladatelství Českého lesa v Domažlicích r. 2000, str. 56 -57

_________________
Skláním se před všemi, kteří měli odvahu postavit se církvi ještě v dobách, kdy měla moc nad světem.

15. 10. 1468 byla svedena bitva u Nýrska, v níž byli křižáci z Bavor na hlavu poraženi oddíly vedenými Janem Jencem z Janovic. Toto jméno dokládá, že tato bitva byla součástí dlouhodobých příhraničních sporů mezi českým rodem Janoviců a bavorskými rody Degenbergů a Nothaftů.
K tomu Starý letopisec neméně stručně poznamenává:
"Téhož roku (1468 - pozn. JM) se také sebrali Bavoříci, vtrhli mezi Domažlice a Klatovy a ničili a pálili. Jan Jenec Janovický shromáždil Klatovské, Domažlické a pomoc od krále a jeli na ně k Nýrsku. Tam Němce na hlavu porazili, pana Kynvolfa (pána z Degenberga - pozn. JM) zabili a zraněný Hincík stěží vyvázl životem. Získali také mnoho zajatců, pobrali jim vozy a koně. Zajali tu také rychtáře ze Štrubiny (Straubingu - pozn. JM) a mnoho kupců."

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Tak ona je mezi historiky nejednota nejen mezi terminologií, ale i v chronologii tohoto dlouhodobého a svými politickými důsledky pro střední Evropu zásadního konfliktu, neboť jeho výsledky nejdéle v naší tisícileté historii rozdělily historické země Koruny české, nastartovaly velmocenský a expanzivní rozmach Uher a také vedly k několik desetiletí trvající dominanci Jagellonců v regionu. A to samozřejmě nehovořím o vlivu konfliktu na vnitřní vývoj českých zemí, který je samostatnou kapitolou.

Jiří Motyčka podrobně rozepsal vývoj let 1467 - 1471, proto budu pokračovat tam, kde skončil, neboť válka neskončila smrtí krále Jiříka z Poděbrad v březnu 1471 ani korunováním nového krále Vladislava II. Jagellonského v srpnu téhož roku, neboť Korvín se nehodlal vzdát tak snadno, a to i přesto, že v tento okamžik vstoupila do války významná velmoc soudobé střední Evropy - Polsko. Nastínění dalšího průběhu války bude chronologické a stručné, kdyžtak se k jednotlivým bodům můžeme později vrátit.

- říjen 1471, tažení polského krále Kazimíra IV. do Uher

Původním záměrem bylo spojení Poláků s uherskou opozicí, svržení Korvína z uherského trůnu a instalace Kazimírova druhorozeného syna v Budíně, avšak tažení skončilo fiaskem, neboť polskému králi rychle došly peníze a chuť dotáhnout věc do konce.

- březen 1472, uzavření ročního příměří mezi Korvínem a Jagellonci

Polákům chyběly k vedení války finance, zároveň se obávaly reakce ciziny, především Říma, jelikož ujmutí se dědictví po "kacířském" českém králi riskovali mezinárodní komplikace a izolaci. Korvín o další vedení války také nestál, uvědomil si, že nemá dostatek sil v dohledné době vytlačit Jagellonce z českých zemí, zároveň vedl konflikt s Habsburky a Osmanskou říší. Detailnější podmínky příměří a případného zasednutí k jednacímu stolu byly smluveny v červnu 1472 v Německém Brodě.

- duben 1473, zástupci českého, polského a uherského krále se v Nise dohodli na novém příměří

Mocensko-politické konstelace z předchozího roku trvaly, a tak nebylo ani pro jednu z válčících stran vhodné konflikt obnovit.

- březen 1474, Jagellonci uzavřeli s císařem Friedrichem III. branný spolek proti Korvínovi

Jednalo se o odvážný pokus Jagellonců vychýlit mocenskou rovnováhu v regionu na svou stranu. Od spojenectví s Korvínovým úhlavním nepřítelem očekávali vojenskou a diplomatickou podporu. Avšak Habsburk, jenž zároveň uznal Vladislava českým králem a potvrdil Čechům kurfiřtský hlas v Říši, nebyl dobrým spojencem.

- jaro a léto 1474, tažení Korvína do Polska

Branný spolek Jagellonců s Habsburkem považoval Korvín za vypovězení příměří a po důkladných jarních přípravách vtrhl v létě 1474 do Polska. Kuriozitou tohoto tažení byla účast Poděbradových synů Viktorina, Jindřicha a Hynka, držitelů významného kladského a münsterberského knížectví, kteří byli v danou chvíli spojenci uherského krále. Neschopnost Jiříkových synů prosadit se v politice a rozumně hospodařit, jakož i složitá rodinná a konfesijní situace způsobily, že se postupně všichni tři dostali do nedobrovolné závislosti na Korvínovi.

- říjen 1474, bitva u Žvanovic

Český král přispěchal svému otci na pomoc a spojené česko-polské vojsko 12. října 1474 uštědřilo Korvínovi ještě na slezské půdě v bitvě u Žvanovic u Břehu nečekanou a hořkou porážku.

- listopad 1474, uzavření všeobecného příměří

Po porážce v bitvě u Žvanovic přistoupil Korvín na jednání o příměří, které bylo uzavřeno u vsi Muchoboru poblíž slezské Vratislavi, a to nejprve mezi Polskem a Uhrami, a poté mezi Čechami a Uhrami.

- únor 1475, český zemský sněm přistoupil na Korvínův návrh rozdělit země Koruny české mezi oba vládce

Vladislav měl vládnout nad Čechami, Korvín nad Moravou, Slezskem a obojí Lužicí. Oba si měli zároveň podržet titul českého krále. V březnu 1475 ujednání schválil i moravský zemský sněm v Brně, a to za osobní účasti Korvína.

- prosinec 1478, v Olomouci byly definitivně dojednány podmínky vedoucí k ukončení války

Válka již de facto skončila rokem 1474, i když drobné lokální střety se ve Slezsku, na Moravě i v samotných Čechách odehrávaly ještě několik let poté. Nyní šlo o to, za jakých podmínek by mělo dojít k rozdělení českých zemí mezi oba vládce tak, aby co nejvíce odrážel patový stav, ve kterém válka skončila.

- červenec 1479, uzavření olomouckého míru

Na osobním setkání mezi Vladislavem a Korvínem v Olomouci byly odstraněny i poslední sporné body. V nečekaně vřelém a přátelském jednání tak s konečnou platností skončil konflikt, který se s malými přestávkami vedl již téměř třináct let. Válka skončila vyhlášením status quo ve střední Evropě, posílila Korvínovo postavení, uznala Jagellonský zisk české koruny a rozdělilo země Koruny české mezi dva svrchovanné vládce. Rozdělení českého státu trvalo až do Korvínovy smrti v roce 1490.

_________________

Kdybychom bazírovali na terminologii, tak ...
Již se nejednalo o pokračování druhé husitské války, protože mezi sebou válčili dva katoličtí králové. Přesněji řečeno - legálně zvolený český král Vladislav Jagellonský s nekorunovaným (stále) vzdorokrálem Korvínem.

Vztah Říma a zahraničí k Vladislavu Jagellonskému oproti Jiřímu z Poděbrad byl přece jenom jiný. O Vladislavovi se totiž už nemohlo říkat, že se jedná o kacířského krále. Již nebylo tak jednoduché si vybrat mezi Jagelloncem a Korvínem, toto rozhodnutí se muselo daleko pečlivěji zvažovat než za Jiřího z Poděbrad, blahé paměti.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

V tom je právě ten problém, on ten konflikt skutečně po roce 1471 pokračoval i nadále, jen se změnily válčící strany, tedy ve smyslu, že Poděbrada nahradili Jagellonci, a konfesijní podtext, který ovšem dle mého nebyl ani před tím, rozhodně ne na straně Korvína, kterému nešlo o víru, neboť byl ve víře možná ještě vlažnější, než údajný kacíř Jiřík. Ano, konflikt z let 1467 - 1471 můžeme nazývat druhou husitskou válkou, ale jak pak nazývat válku z let 1471 - 1479? Česko-uherskou? Česko-polsko-uherskou? Jagellonsko-Korvínovskou? V tom historikové nemají a zřejmě nikdy nebudou mít jasno.

_________________

Dejme tomu.
Je však třeba si uvědomit, že druhá husitská válka nebyla zdaleka jen zápasem mezi Jiřím z Poděbrad a Korvínem. Jiří válčil na několika frontách. Byla tady ještě domácí katolická opozice a brutální křižácké výpady proti kacířům ze západního pohraničí. To vše bylo součástí této války, na to nezapomínejme.

Jak je ctěná libost ...
Třeba válka mezi českým a uherským králem. Tímto názvem se aspoň každý z obou protagonistů vykáže do jemu příslušných mezí, obzvláště ten druhý v pořadí.

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Říkal jsem si co jsou ty zmíněné "rybníky nad Turnovem", tj. muselo by to být někde v údolí mezi Malou Skálou a Turnovem. Ve skutečnosti to bylo pod městem - Žabakor je z jihozápadu a po proudu Jizery, severovýchodně od něj byl Žďárský a nad nimi ještě Žehrovský rybník.

... Žabakor vidím,
ale severovýchodně od něj vidím na "mapy.cz" Malý a Velký Písečák. Ale já nejsem místní, takže já jsem ten poslední, kdo by do toho mohl mluvit ...

_________________
Super omnia vincit veritas (3Ezd 3, 12)
Ego sum via veritas et vita (J 14, 6)

Však jsem napsal "od něj byl", ty dva už neexistují. Každý říká trochu něco jiného. Každopádně lokalita sedí a tento popis je asi nejpříhodnější:Současný Žabakor je údajně až někde ze 16. století.

Dva roky nazpět byla o bitvě v Turnovském muzeu přednáška, bohužel jsem tam nebyl.