Nepřátelé husitského krále Jiřího z Poděbrad

Vláda krále Jiřího z Poděbrad, panovníka po dlouhé době trvající téměř jeden a půl století opět ryze českého původu, nebyla vůbec jednoduchá a bezproblémová. Nejprve byl po nenadálé smrti krále Ladislava Pohrobka nepřímo, ale hlavně nespravedlivě obviněn z jeho smrti. To věru nebyl ten nejlepší start do nové a nejvýznamnější etapy v jeho životě. Na politickou scénu postupně vstoupili zahraniční nepřátelé, kteří byli reprezentováni v prvé řadě římskou kurií a uherským králem Matyášem, jenž byl hlavní příčinou války současnou moderní historiografií nazývanou sipka4 druhou husitskou válkou. Aby toho nebylo málo, tak nastalé situace se velice zákeřně chopila i domácí, docela významná katolická opozice, k níž se neváhali přidat i někteří utrakvisti.

1. domácí opozice

K prvnímu velkému střetu s domácí opozicí došlo v roce 1453, kdy Jiří z Poděbrad ještě jako zemský správce pobýval v Rakousích. Hlavními protagonisty této kampaně byli bývalí konšelé, záhy poté Aleš Holický ze Šternberka a také kališník Jan Smiřický. Podrobnosti o této nepřátelské akci najdete v sipka4 příspěvku na našem diskusním fóru.

Jak vypadala politická situace na počátku druhé poloviny Poděbradova kralování? Mezi jeho příznivci nacházíme utrakvistickou šlechtu, většinu královských měst v Čechách a malou část katolické šlechty. Na straně protivné se objevují katoličtí magnáti, Plzeň s některými moravskými městy, obojí Lužice a značná část Slezska s významnou Vratislaví, která nikdy Jiřího z Poděbrad neuznala za svého krále. Tato nepřátelská strana nacházela významnou podporu u uherského krále Matyáše Hunyadyho zvaného Korvín a pochopitelně i u Římské kurie.

Dne 28.11.1465 byla oficiálně ustanovena opozice katolické šlechty proti svému panovníkovi na hradu Zelená Hora, který byl v držení Zdeňka ze Šternberka. Toto zrádné opoziční uskupení vešlo do historie pod označením Zelenohorská jednota. Zakládajícími členy se stali tito příslušníci vysoké šlechty: Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, jeho synové Jaroslav a Jan ze Šternberka, bratři Jan a Oldřich Zajícové z Hazmburka, Jindřich starší a syn Jindřich mladší z Plavna, Bohuslav z Vamberka, Jindřich z Hradce, Děpolt z Rýzmberka, Vilém z Ilburka, Burian II. z Gutštejna, Linhart z Gutštejna, Jan z Rožmberka a jeho bratr Jošt z Rožmberka, toho času vratislavský biskup. Za nižší šlechtu zápis této panské jednoty signoval Dobrohost z Ronšperka.

Dobrohost z Ronšperka se poté vydal k římské kurii, aby tam žaloval na krále i Rokycanovu kališnickou církev a také aby požádal o peníze na financování odboje proti husitskému králi. „Žaloby“ se týkaly dávno obehrané písničky již z dob panování Václava IV., blahé paměti, tj. početnější zastoupení vyšší šlechty v králově radě, nesouhlas s jejich povolávání do zbraně při zahraničních taženích bez adekvátní náhrady, dále jim bylo trnem v oku i vypsání do té doby dvou mimořádných berní a v neposlední řadě i nakládání s odúmrtí údajně ve prospěch Poděbradových příznivců. Politickým cílem byla kontinuita předrevolučního postavení šlechty s přidanou hodnotou nových revolučních výsad. Poděbradovým problémem se v těchto souvislostech stala skutečnost, že byť byl králem, byl „pouze“ jedním z nich a nepocházel z žádné panovnické dynastie. Opět se projevilo sobectví a provinciálnost české šlechty patrná už při volbě zástupce Lucemburské dynastie na Přemyslovský stolec a vrcholící nástupem Habsburků na český trůn v r. 1526. V této době zůstala na straně Jiřího kališnická, spíše nižší šlechta a většina královských měst.

Dne 11.02.1466 se postavila na stranu jednoty katolická Plzeň, když vypověděla králi poslušnost. Patrně si vzpomněla na neúspěšné obléhání spojenými husitskými vojsky z přelomu let 1433/34. Morava pod značným vlivem olomouckého biskupa Tasa z Boskovic si však válku nepřála ani za nic. V září r. 1466 navázala jednota spojenectví s Vratislaví, ale až do jara 1467 byla nucena udržovat příměří zvláště poté, co se Dobrohost z Ronšperka od kurie vrátil s nepořízenou, protože finanční podpory se nedočkal. Řím totiž nechtěl podpořit tento dobrodružný a pofiderní podnik. Jiří z Poděbrad 20.04.1467 napsal list adresovaný Zdeňkovi ze Šternberka, kde mj. čteme, že je nucen proti němu a jednotě zakročit ve smyslu práva. To už bylo nepřímé vyhlášení války.

Dne 21.04.1467 byla uzavřena velká koalice s jednotou, k níž se přidala Vratislav. Na tomto úspěchu Jiřího opozice měli velký podíl vratislavský biskup, signatář jednoty Jošt z Rožmberka a papežský legát Rudolf z Rüdesheimu. Aby toho nebylo málo, k jednotě se připojil i biskup Tas z Boskovic, vybíraje si z jeho pohledu ze dvou zel to menší, dále pak Mikuláš Opolský a město Namyslów. Pátý den (28.04.1467) po ukončení příměří Jiřího armáda oblehla hrady významných signatářů jednoty a šest hradů Zdeňka ze Šternberka. Strategická iniciativa se rázem ocitla na straně krále, to by však samo o sobě nestačilo. Bylo také nutné eliminovat mocenský vliv Zdeňka ze Šternberka. Byl proto zbaven postu nejvyššího purkrabího, který připadl Jiřího straníkovi Zdeňku Kostkovi z Postupic. V první dekádě června se k jednotě připojila ještě moravská města Jihlava, Znojmo, Brno a Olomouc, která zaslala králi opovědné listy. V Čechách se postupně Jiřímu z Poděbrad, Pražanům a jeho synovi Jindřichovi vzdával jeden hrad za druhým. V této době se české vojsko v čele s knížetem Viktorinem z Poděbrad, Zdeňkem Kostkou z Postupic a Ctiborem Tovačovským z Cimburka doplněné o početné oddíly bratříků objevilo ve Slezsku, aby nejprve stanulo u Reichenbachu (Dzeierzoniów). Většinu slezských měst ochromila panika. Reichenbach padl nejdříve, pak Münsterberk a nakonec i Frankenštejn. Po částečné pacifikaci Slezska se Viktorin vypravil na Moravu, aby koncem července obsadil klášter ve Starém Brně a odlevil posádce na Špilberku. Postavení Jiřího z Poděbrad se začalo postupně upevňovat. Král disponoval zemskou hotovostí a vojskem doplněným profesionálními válečníky najímanými za žold do královských služeb a služeb jeho synů. V létě tohoto roku katolická opozice začala jednoznačně podporovat jagellonskou kandidaturu na královský stolec.

Dne 31.08.1468 uzavřel Jan z Rožmberka smlouvu s Matyášem Korvínem. K tomuto aktu se připojily i České Budějovice, Zdeňka ze Šternberka uznaly za nejvyššího hejtmana a Korvína prohlásily za svého ochránce. 8. října do rukou nepřítele padla Polná i s hradem a klášter Hradiště u Olomouce. V r. 1469 byla správa Moravy svěřena Zdeňkovi ze Šternberka. Ochabující vliv panské jednoty byl nakonec umocněn i vystoupením z ní Buriana II. z Gutštejna koncem r. 1470.

2. zahraniční opozice

Římská kurie

Vztah mezi českým králem a papežskou kurií se začal kalit, když se Jiří z Poděbrad neměl k činům, k nimž podle papeže Pia II. měl již dávno přikročit. Jiří se totiž stavěl vyhýbavě k otázce protiturecké kruciáty a otálel i s vysláním obedienčního poselstva do Říma. Napětí vyvolávala i otázka dalšího osudu kompaktát a tedy i českého kacířství, dotčeného v korunovační přísaze. Jiří z Poděbrad a Jan Rokycana vycházeli z názoru, že utrakvismus je státem i církví uznané náboženství, že kompaktáta jsou nedílnou součástí zemského zákona (ústavy) a že kacíři jsou pouze stoupenci sekt nepožívajících ochrany kompaktát. V prvé řadě se jednalo o nedávno vzniklou Jednotu bratrskou, která porušila soudržnost utrakvismu a dala králi možnost, aby naplnil svůj slib kurii. Jiří z Poděbrad nemohl připustit porušení kompaktát ve prospěch jedné nebo druhé strany. Každý, kdo by se pokusil zvrátit stav dvojvěří, musel počítat s odporem druhé strany. S tímto výkladem situace odjíždělo počátkem r. 1462 české obedienční poselstvo k papeži. Jiří již nemohl s jeho vysláním váhat ani den, jestliže se nechtěl dostat do konfliktu s Římem. Jeho úsilí však záhy ztroskotalo na neústupnosti papeže Pia II., který bez ohledu na uvážlivé varování katolíků z českého poselstva zrušil jednostranně 31. března 1462 basilejská kompaktáta. Nad Českým královstvím se opět začalo vznášet reálné nebezpečí vnitřních bojů a křížových výprav. Zrušení kompaktát mělo vliv na mezinárodní postavení českého státu i na jeho vnitřní soudržnost. Odbojná Vratislav vystupňovala kampaň proti Jiřímu z Poděbrad. Když v březnu 1463 vzal Pius II. slezskou metropoli pod svou ochranu, využil Jiří z Poděbrad červencového sněmu v Brně k důraznému protestu proti papežovu zásahu do svrchovaných českých vnitřních záležitostí. Rozprava, která se na sněmu rozvinula v této souvislosti, naznačila růst opozičních tendencí mezi českými a moravskými pány.

V r. 1462 Jiří z Poděbrad také usilovně sledoval plán, který měl odvrátit pozornost od otázky českého kacířství ještě dřív, než kurie získá spojence a zmobilizuje kruciátu. sipka4 Projekt, předložený poradcem Antoniem Marinim, spočíval ve spojení branných sil křesťanských zemí, jež by pod vedením českého krále zasadily drtivý úder turecké říši a dobyly zpět Jeruzalém. Mezitím papežská kurie vystoupila s protinávrhem užšího spolku zemí ohrožených Turky. Důvody, které vedly kurii k tomuto kroku, jsou nasnadě. Na jedné straně si představitelé kurie museli okamžitě uvědomit nadčasovost myšlenky českého návrhu, ale okolnost, že se zrodila v zemi „kacířského“ krále, je nutila ke kontraproduktivnímu postoji.

Přestože další akce neslibovaly mnoho úspěchu, Jiří z Poděbrad se přesto rozhodl požádat francouzského krále o svolání sněmu evropských panovníků, a to jménem svým i jménem polského a uherského krále. V květnu 1464 vyjelo z Prahy poselstvo s pověřovacími listinami všech tří panovníků. Mluvčí delegace sice ve slavnostním slyšení seznámili Ludvíka XI. s podstatou žádosti, ale bez očekávaného efektu, neboť papežské diplomacii se podařilo včas francouzského krále varovat. I tak si poselstvo odváželo listinu, v níž Ludvík potvrzoval pravověrnost krále Jiřího z Poděbrad a přátelskou smlouvu s Francií, která měla být mocenskou protiváhou formující se protičeské opozice.

První otevřený odboj proti svému legálně zvolenému králi započal v r. 1463 moravský velmož Hynek Bítovský z Lichtemburka. Když proti němu vyslali moravští stavové na králův pokyn vojsko a Bítovského hrad sipka4 Cornštejn byl dobyt a pobořen, Hynek se obrátil do Říma se stížností na panovníka. Pius II. ještě před svou smrtí v červenci 1464 vydal na Jiřího z Poděbrad půhon, který jeho nástupce Pavel II. o rok později obnovil a v srpnu 1465 byli papežovi legáti zmocněni k tomu, aby mohli stíhat klatbou poddané setrvávající v poslušnosti k panovníkovi. Klatba se v národě husitů minula účinkem, přišla však vhod všem Poděbradovým odpůrcům. Obnovený půhon spolu se zesílenou agitací proti kompaktátům a intrikami papežských legátů vedly během r. 1465 k otevřenějším vystoupením katolických velmožů. Dne 28. listopadu 1465 na Zelené Hoře ustavili jednotu ke společné radě a pomoci (viz výše v kapitole o domácí opozici).

Jiří z Poděbrad byl nejen schopným panovníkem, ale také vynikajícím diplomatem, jak dokládají jeho zahraničně politické aktivity, jimiž se snažil eliminovat propojení domácí opozice se zahraničím. Proto soustředil své úsilí i na pacifikaci potenciálních protivníků v říši. Součástí této diplomaticko-propagační kampaně bylo vyslání reprezentativního českého poselstva, které mělo pod vedením švagra Jiřího Poděbrad, katolíka Lva z Rožmitálu při okružní jízdě zahájené 26.11.1465 po evropských panovnických dvorech získat pomoc a sympatie pro politiku českého krále. O této cestě „z Čech až na konec světa“ nám zanechali informace ve svých cestovních denících Václav Šašek z Bířkova a Gabriel Tetzel. Z pramenů můžeme vysledovat, že kurie už od r. 1465 vynakládala značné úsilí a nemalé finanční částky na pozdvižení boje s králem kacířů.

Pražský dvůr z podnětu od r. 1466 nového králova poradce Řehoře z Heimburgu vstoupil do nové fáze boje s Římem. Řehoř se pokusil v manifestech posílaných z Prahy na všechny strany přesvědčit evropské veřejné mínění o tom, že v konfliktu nejde o spor jednotlivce, tj. panovníka s papežem, nýbrž o flagrantní zásah církve do svrchované moci státu. Řehoř z Heimburgu pomýšlel i na odvolání ke koncilu, ale nejprve upřednostnil plán na vytvoření protiturecké koalice. Přecenil však nejen své síly, ale i dosah svého vlivu v Benátkách a jeho plán ztroskotal. Přesto lze konstatovat, že Marini, Řehoř z Heimburgu a jiní katolíci ve službách utrakvistického krále měli pro českou zahraniční politiku neocenitelný význam, protože díky své proslulosti a své konfesi měli lepší operační možnosti na evropských panovnických dvorech než kališničtí vyslanci. Svědčí to také o tom, jakou šťastnou ruku měl král Jiří při výběru svých poradců.

Protože dávno uplynula lhůta dostavení se k papežské kurii do Říma, v předposlední den adventu, tj. 23.12.1466 vyhlásil papež Pavel II. ve Svatopetrské bazilice Jiřího z Poděbrad za krvopřísežníka a arcikacíře, exkomunikoval ho z církve, zbavil královského titulu, jeho potomky zbavil nástupnictví na trůn a poddané opět zprostil všech přísah.

Odvrátit úder ze strany kurie a jejich domácích i zahraničních exponentů bylo cílem poselstva z 1. pol. r. 1467 pod vedením cisterciáckého opata kláštera Neuzzelle v Dolní Lužici Goswina Špána k milánskému vévodovi Mario Galeazzo Sforzovi a k francouzskému králi Ludvíkovi XI. Zhoršené vztahy mezi Paříží a Milánem vedly Goswina Špána k tomu, že změnil program cesty a vydal se nejprve za Ludvíkem XI. Plány, které cisterciák francouzskému králi předložil, spočívaly jednak v návrhu na svolání koncilu, který by zamezil svévolným zásahům papežů do světských záležitostí, jednak v poněkud dobrodružném plánu společného válečného tažení proti burgundskému vévodovi Karlovi Smělému. Ludvík oba návrhy přijal příznivě, měl však vnitřními spory svázané ruce a neodhodlal se proto angažovat ve prospěch českého krále. S podobným výsledkem skončilo Špánovo poselstvo u zástupců milánského vévody. Z velkých záměrů nezbylo téměř nic, protože ani přímluvy Ludvíka u papežského stolce, ani přísliby obdobné intervence ze strany Sforzy již nemohly odvrátit střet na válečném poli (viz níže v kapitole o uherském králi …).

Neúspěšné válečné tažení, napjaté vztahy mezi Uhrami a Polskem a nový nápor Turků přispěly k tomu, že se v Římě začalo vážně uvažovat o smírném narovnání s Jiřím z Poděbrad. Předchozí intervence ve prospěch Jiřího z Poděbrad byly neúspěšné, ale poselstvo saských vévodů Arnošta a Albrechta, jež na počátku r. 1471 dorazilo do Říma, mělo reálné naděje na úspěch. Saské návrhy, předložené s vědomím krále Jiřího, zohledňovaly stávající situaci a měly předpoklad dosažení kompromisu oboustranně přijatelného.

Uherský král Matyáš Korvín

08.01.1468 Viktorin vypověděl nepřátelství císaři Fridrichovi III. Byl to velice neuvážený a takticky zcela nevhodný čin, a to bez ohledu na jeho důvody. Viktorin v čele vojska vedeného také Václavem Vlčkem z Čenova vpadl do Dolních Rakous a tím domácí válka získala mezinárodní dimenzi. Císař reagoval jediným možným způsobem, když požádal Matyáše Korvína o pomoc. Uherskému králi pochopitelně vyšli vstříc i předáci domácí katolické opozice.

31. března 1468 vypověděl v Trnavě Matyáš jako čerstvý císařův spojenec knížeti Viktorinovi válku. Král Jiří musel naráz čelit domácí opozici, Matyášovi i římské kurii, jíž tato situace hrála do karet. Matyáš disponoval převážně jízdou a české vojsko tvořila především pěchota s pohyblivou vozovou hradbou. Uherské vojsko nejprve vytlačilo Viktorina z Rakous na Moravu. Když se Matyášova armáda objevila na hranicích Moravy, vytáhl jí vstříc král Jiří. Válka měla od počátku poziční charakter a omezovala se na drobnější srážky a na obléhání hradů a měst v prostoru mezi Znojmem a rakouským Laa an der Thaya. (Lávou). Počátkem května 1468 se Jiří stáhl do nitra Čech.

První úspěch získal Matyáš, který oblehl Viktorinova vojska v třebíčském klášteře. Viktorin se s pomocí bratra Jindřicha v noci z 5. na 6. červen vyhnul zajetí útěkem, ale jeho vojsko bylo nuceno kapitulovat. Matyáš ovládl postupně Uherský Brod, Brno, Olomouc. V Horní Lužici se vzdaly Vojerce, ve Slezsku Bolkenheim (Bolków), Frankenštejn, Münsternberk. Neklidnou se stala i česko-bavorská hranice, přes kterou pronikaly křižácké oddíly podporované Wittelsbachy stojící ještě v nedávné době na straně Jiřího. Spojencem českého krále tak zůstalo v podstatě jen Kladsko. Jiří z Poděbrad sice dosáhl několika dílčích úspěchů (dobytí Konopiště), ale celková situace na konci r. 1468 byla velice nepřehledná a nevyhlížela příliš nadějně.

Na počátku r. 1469 Matyáš nenadále vpadl do Čech a chtěl rychle rozhodnout válku ve svůj prospěch. 12. února se vzdala královská posádka na Špilberku. O několik málo dní už byl Korvín se svojí armádou u Chrudimi, kde se spojil s oddíly katolické panské jednoty a namířil ke Kutné Hoře, stříbrné pokladnici země. Za tuhé zimy se jeho vojsko dostalo do obklíčení u Vilémova. Jiří z Poděbrad v čele zemské hotovosti a početných dobrovolníků, kteří se rozpomenuli na zašlou slávu nedávných vítězství, mohl válku definitivně rozhodnout ve svůj prospěch. Na místo toho, snad s ohledem na příbuzenský vztah, volil smírné jednání a jen díky tomu nebylo uherské vojsko na hlavu poraženo. Jiří propustil Matyáše na čestné slovo a za slib zprostředkování dohody s Římem mu přislíbil souhlas s kandidaturou na římského krále. Příměří mělo trvat do 11. května s tím, že jednání budou pokračovat na Moravě. Dne 07.04. započala jednání, na nichž Matyáš a legát Rovarella předložili Jiřímu tak nepřijatelné a ponižující podmínky, že jejich přijetí by bylo politickou sebevraždou. Bylo tedy pouze prodlouženo příměří. Matyáš zradil sám sebe, a když mu předáci zelenohorské jednoty nabídli českou korunu (aby se nedostali do izolace), nechal se 3. května 1469 v režii Zdeňka ze Šternberka v Olomouci zvolit za českého krále. Korvín jako vzdorokrál však disponoval pouze Slezskem, Moravou a nepatrnou částí Čech a jeho volbu navíc zpochybnili zástupci polského krále, kteří se volby také zúčastnili.

Za tohoto stavu nemohlo příměří dlouho trvat. V červnu uznala Korvína za svého vládce Vratislav, velká část Slezska, obojí Lužice, část moravské šlechty s některými městy a pochopitelně katolická opozice. Jazýčkem na vahách geopolitické situace ve středoevropském prostoru se postupně stal polský král Kazimír IV. Proto byly v červnu zahájeny diplomatické aktivity oběma znepřátelenými stranami. Matyášovy návrhy na jeho sňatek s Kazimírovou dcerou byly přijaty mírně řečeno s rozpaky. O to více se pozornost z Krakova upírala ku Praze, neboť Jiří z Poděbrad učinil návrh na kandidaturu na český trůn pro polského prince Vladislava.

Válka vypuknuvší v červenci 1469 se opět vyvíjela se střídavými úspěchy a působila v důsledku uherské orientace části šlechty a katolických měst velké škody Moravě, která se stala trvalým dějištěm válečných operací. Král Jiří už 29. června svolal zemskou vojenskou hotovost. Nejprve kapitulovaly Navarov, Hrubá Skála i Trosky, hrad Kost uzavřel příměří a Uherské Hradiště bylo zásobeno. Syn krále Jiřího, kníže Jindřich Münsterberský vpadl do Slezska, kterému byly způsobeny značné škody spolu s výboji posádek z Kladska a Opavska. Velkou ranou pro Poděbradovu stranu však bylo to, že koncem července padl Viktorin zradou do zajetí.

V květnu 1470 překročilo opět uherské vojsko v čele s Korvínem zemské hranice na Moravě. Do značné defenzívy po utrpěných ztrátách se dostaly oddíly Václava Vlčka z Čenova. Situace se změnila až po vstupu armády v čele s Jiřím z Poděbrad na Moravu. Jiří se snažil Matyáše přimět k rozhodující bitvě, dokonce mu i písemně nabídl osobní souboj jakoby připomenutí rytířských božích soudů. Z uherské strany bylo vše odmítnuto. Proto Jiří z Poděbrad náhle vpadl do Slezska, na jehož úplné ovládnutí však nebylo ani pomyšlení, a Korvín se naopak obrátil do nitra Čech. Nejvíce tento vpád odneslo Chrudimsko a některé uherské oddíly pronikly až ke Kolínu. Energická královna Johana však urychleně svolala zemskou hotovost, což přinutilo Korvína ustoupit na Moravu a poté k návratu do Uher. Jiří z Poděbrad se vrátil ze Slezska a partie nesmiřitelných rivalů skončila opět patem.

K další válce již nedošlo, neboť na přelomu r. 1470/71 došlo na hradě Polná k mírovým jednáním znepřátelených stran s vágním výsledkem a na počátku roku 1471 císař při jednáních s Poděbradovou stranou podpořil polskou kandidaturu na český trůn. Jiří z Poděbrad nejspíše v této době přestal definitivně pomýšlet na nástupnictví svých synů a upřednostnil větší jistotu pro zemi i rodinu. Tuto jeho politickou a především dynastickou oběť je třeba ocenit i s odstupem víc jak pěti století. Za předpokladu, že polská strana přijme volební podmínky, měly kompaktáta a pozice kališníků zůstat nedotčeny. Jiří z Poděbrad měl zůstat králem až do své smrti a děti měly být obdařeny nejvyššími možnými výhodami. Než však padlo konečné rozhodnutí, král Jiří z Poděbrad 22. března 1471 zemřel, zanechav České země ve stejném stavu vnitřní nejistoty, v jakém byly v době, kdy se ujímal jejich správy.

Použitá literatura:

  • Čornej P., Bartlová M. - Velké dějiny zemí Koruny české, VI. díl (1437 – 1526) / nakladatelství Horáček – Paseka, Praha, Litomyšl 2007
  • Palacký F. – Dějiny národu českého / Odeon, Praha 1968
  • Kolektiv autorů – Přehled dějin Československa, díl I/1 (do r. 1526) / nakladatelství Academia, Praha 1982

Autor: Jiří Motyčka

Diskuzní fórum:
sipka4 Diskuze o králi Jiřím z Poděbrad