Jan Hus – příběh reformátora, který změnil svět

díl I. dětství a mládí

V dnešním roce si bude nejen český národ připomínat 600. výročí upálení reformátora M. Jana Husa, osobnosti, která významným způsobem ovlivnila dějiny Evropy a světa. Jedná se bezpochyby o nejvýznamnější husitské výročí, které v našich životech zažijeme, a proto je na místě položit si otázku, co bychom měli udělat, aby vzpomínka na betlémského kazatele v souvislosti s tímto významným jubileem byla co nejdůstojnější. Web husitstvi.cz pochopitelně nemohl zůstat v pozadí akcí zaměřených na připomínku oběti Jana Husa a bude v tomto roce i v letech příštích plnit svou dosavadní úlohu, spočívající zejména v poskytování objektivních informací o celé husitské epoše a všech významnějších akcích, které u nás i v cizině při příležitosti velkého husovského výročí proběhnou. S blížícím se výročím dochází k značnému oživení zájmu o osobnost Jana Husa i doby, ve které žil a působil. Stejně tak se nabízí další důležitá a zcela logická otázka, totiž ta, jak Husovo dílo ovlivnilo a ovlivňuje hmotnou a duchovní kulturu našeho národa i Evropy. Seriál, který web husitstvi.cz k letošnímu výročí připravil, si neklade za cíl předložit potenciálnímu čtenáři jakousi “absolutní pravdu” ve vyčerpávající sondě do Husova dvojího života (pozemského i toho druhého), ale spíš prezentovat Husa přístupnou, avšak netradiční formou, jež by se upřímně a s pokorou k danému tématu snažila odpovědět na výše uvedené otázky. Nechceme v žádném případě konkurovat profesionálním historikům ani beletristům, kteří svůj díl odpovědnosti k husovskému výročí jistě zváží a smysluplně zužitkují ve svých pracích. O co nám tedy jde především? Rádi bychom postavu M. Jana Husa navrátili tam, kam neodmyslitelně patří, tj. do povědomí, myslí a srdcí co nejširší české veřejnosti. Jak se nám tento záměr podařilo naplnit, ponecháme zcela na svobodné úvaze laskavého čtenáře.

Čtvrtek, 28. listopadu 1414, Kostnice

„Říkám ti, že z toho vzejde něco zlého. Cítím to,“ řekl vzrušeně robustní muž rytířského zjevu, jenž nervózně přecházel po velké, avšak útulné aule biskupské falce[1], která stála u pyšně se tyčící katedrály ve středu města. Následovala dlouhá odmlka, která dala vyniknout skličujícímu tichu, jež panovalo v místnosti s velkou řadou půlkruhově zaklenutých sdružených oken, jimiž do sálu vnikal dostatek světla. Atmosféra byla ponurá, neboť se čekalo. Čekání ale nebylo ani zdaleka tak ubíjející, jako pocit nejistoty a nevyřčeného strachu, který padal na impulzivního rytíře i postavu, jež seděla u nepatrného stolku a mlčky pozorovala kamennou dlažbu. Koberce, gobelíny a čalounění různých tvarů zvěstovaly svoji pyšnou krásu, kam jen oko pohlédlo – na podlaze, nábytku i chladných zdech. Bylo znát, že aula se musela teprve nedávno narychlo stát příbytkem pro důležité hosty. Oba muži, kteří v ní nyní pobývali, věděli, že zde dočasně sídlí papež Jan XXIII. a někteří významní členové kolegia kardinálů, kteří se prozatím nepravidelně scházeli v biskupské falci, aby zde rokovali o otázkách dějinotvorného významu.

Rytíř, který bral své důležité poslání se vší vážností, udělal po téměř půldruhé hodině čekání něco, o čem věděl, že měl vykonat již dávno, ale nervozita i bázlivost vykonaly své. Zamířil přímo k východu, kde stáli dva strážní. Ti ihned, jakmile zahlédli pohyb muže, který budil na první pohled hrůzu, a to i bez meče, jenž stále nosil u velkého pasu, zaujali obranný postoj a svými halapartnami zahradili východ. „Stůj! Bez dovolení se ty, ani on,“ jeden ze strážných pokynul hlavou směrem k tiché postavě u stolu, „nemůžete vzdálit.“ Tato slova rozčílila mohutnou postavu do nepříčetnosti. Velkou aulou se vzápětí nesl přísný a dunivý hlas: „Musím upozornit, že zde mistr Jan je pod ochrannou samotného římského krále. Mně i panu z Dubé byly dány záruky, že až do králova příjezdu nemá být ve věci jeho pře nic podniknuto!“ Stráže zaujaly opět svůj nepřítomný výraz a ukázkový postoj. Nezdálo se, že by je tato slova jakkoli zaujala, natož odradila od úkolu, jenž jim byl dán. „Kde je pan z Dubé? A naše služebnictvo? Přiveďte sem ihned purkmistra Jindřicha z Ulmu, který nás ráno ujišťoval, že mistr Jan bude moci ještě dnes předstoupit před kardinálský sbor…“ Než stihl rytíř dokončit větu, uslyšel v dáli vícero ozvěn. Chodbou se nesly kroky a živá debata hloučku osob, který mířil k nim.

Do auly vstoupilo několik postav majestátního vzezření, bez pochyby členů kostnického sboru a představitelů města. Jen tři z nich byly povědomé tváře: purkmistr kostnický Jindřich z Ulmu a biskupové Fridrich z Grafenecka a Jiří I. z Lichtensteina. Ti již ráno přišli v doprovodu zbrojného lidu do příbytku vdovy Fidy v ulici sv. Pavla. Sotva co delegace koncilu vstoupila do auly, ihned zamířila k Husovi. Ten pomalu vstal, ale musel se rukou nenápadně přidržet hrany stolu, jelikož se dnes necítil nijak dobře. Opožděně na něj totiž dolehlo fyzické i psychické vyčerpání minulých měsíců a hlavně náročná cesta do daleké Kostnice. Rytíř instinktivně vstoupil mezi přicházející muže a Husa. Jeho přísný pohled doprovodila vyčítavá slova: „Ráno, nám bylo sděleno, že nám nebude překáženo ve volném pohybu, a že mistra Jana ještě dnes čeká první slyšení před kardinálským sborem. Místo toho zde čekáme pod dohledem stráží a nemůžeme s nikým mluvit. Takto se s tím, kdo je pod ochrannou královského glejtu, nejedná!“ Duchovní členové delegace, mezi nimiž byli dva kardinálové, si slov nevšímali a se zájmem si prohlíželi učeného mistra, o kterém slyšeli vyprávět mnohé. Na slova výčitek proto musel zareagovat purkmistr: „Mýlíte se, pane z Chlumu. Stráže zde jsou jen pro vaši ochranu. Město je v těchto dnech plné. Pohybují se zde i různé existence. Pochopte, že městské radě jde o mistrovu bezpečnost stejně jako vám.“ Pán z Chlumu neodpověděl, pouze pohlédl na toho, jehož přísahal chránit. „Co se týká slibu, že Hus bude moci předstoupit před kardinály, na tom si stojíme.“, řekl Fridrich z Grafenecka, biskup augspurský.

Poprvé od chvíle, kdy zástupci koncilu vstoupili do sálu, se na Husově tváři objevil lehký úsměv a viditelné uvolnění. To bylo ale vzápětí vystřídáno zklamáním, když se z úst tridentského biskupa Jiřího I. z Lichtensteina sálem neslo vážné obvinění: „Mnozí kardinálové jsou již nedočkaví, až budou moci pohovořit s tím, který tak dlouho a vytrvale držel a rozséval bludy po celém Českém království.“ Slova se proto musel ujmout Hus osobně: „Říkám vám, ctihodní a nejdůstojnější otcové, že jsem žádné bludy nedržel a nikde nerozséval. Raději bych chtěl zemřít, než abych se dopustil pochybení ve svém učení.“ Jeden z kardinálů, mladší a přísnější ve svém pohledu, suše a pohotově odvětil směrem ke svým: „Někteří říkají něco jiného a není jich málo. S některými jsme již mluvili, neboť jsou zde v Kostnici. Řada z nich zná zde stojícího Husa a jeho názory velmi dobře.“ Na tuto repliku namísto Husa odpověděl pán z Chlumu, který opět živě gestikuloval svými mohutnými pažemi: „Od chvíle, kdy jsme vyrazili na cestu, jsme se setkávali s pomluvami a překážkami. Po příjezdu do Kostnice se již ulicemi neslo, že dorazil kacíř, jenž odmítá autoritu církve svaté. Ani poté, co jsme dostali do rukou glejt krále Zikmunda, tyto útoky neustaly. Ba spíše naopak! Již několik dnů se nese městem, že mistr Jan chce z Kostnice tajně utéci a vyhnout se tak veřejnému slyšení. Neříkejte, že o tom nic nevíte, vy,“ rytířova ruka energicky ukázala na kardinály, vzápětí na purkmistra, „a ani vy!“

„Zřejmě zapomínáte, že Husa osočují převážně vaši lidé. A není snad vyprávění očitých a znalých výmluvnější nežli těch, kteří přijeli až z velké dálky?“, pronesl opět tridentský biskup. Hus se cítil unaven, jako by neustále prožíval ty stejné okamžiky, jež mu ubíraly energii a zájem vést opět nový boj. Jako by pokaždé, když obhajoval své postoje a smýšlení, vyvstal kdesi nový oponent, jenž na něj udeřil v nejméně vhodnou dobu. Hus proto na chvíli nevnímal rozhořčené hlasy, když se pán z Chlumu snažil argumentovat, pravda, i když svým vlastním způsobem, o kterém i sám Hus pochyboval, zdali neplodí více vášně, nežli pochopení. Když Hus po chvíli promluvil, trvalo poměrně dlouho, než setrvačnost vzrušené debaty dosáhla konce, a on cítil, že se na něj upírají oči většiny přítomných. Dokonce i stráž stojící opodál vypadala, jak by se snažila zachytit alespoň útržky rozhovoru, který přeskakoval z němčiny do latiny. „Nepřišel jsem do Kostnice proto, abych čelil útokům na mou osobu. Jsem zde proto, že jedině ve sboru církevních otců mohu dosáhnout slyšení a pochopení. Prosím, pokud máte tu moc, abych mohl veřejně přednést své učení, učiňte tak. Dorazil jsem ke svatému koncilu z vlastní vůle a v dobré víře, že pouze Bůh a Písmo svaté rozsoudí, zdali jsem pochybil a v čem.“ Tato slova jako by dala všemu jiný obsah. Kardinál, který již jednou promluvil, se opět ujal slova: „Rozprava nebude veřejná. Pravidla a obsah disputace jsou také již předem dány. Ani mistr tvé pověsti a učenosti je nemůže měnit.“ Hus chvíli přemýšlel, poté pronesl: „Pokud se má disputace vést na fundamentu akademické rozpravy, pak se na ní musím důkladně připravit. Potřebuji čas a přístup ke svým spisům a traktátům…“

Dotěrný kardinál nenechal Husa domluvit: „To je vyloučeno! Sbor nemá čas na tebe čekat. Tvoje spisy již bez tak známe. Nám jde o tvé názory, tvé vědomosti a znalost otázek teologických. Tam si ověříme tvoje pravověří.“ Na Husově tváři bylo patrné rozčarování: „Nepřišel jsem na soud, ale abych byl slyšen. Mám snad čelit církevním otcům, jejichž věhlas je znám po celém křesťanstvu, sám a bez přípravy?!“ Na konci mistrovy věty bylo znatelné rozrušení, které se mísilo s únavou. „Copak, bojí se snad mistr slyšení, o které tak dlouho žádal?“, opáčil kardinál, který těžko skrýval škodolibou radost nad tím, že dostal do rozpaků muže, o jehož znalostech teologie a Písma byly  pochyby. Pán z Chlumu, který se v situaci, kdy se iniciativy chopil Hus, držel stranou, nyní bleskově odpověděl kardinálovi: „Ty, jenž se nazýváš ctihodným otcem a učeným mužem, nemáš příliš úcty před tím, kdo by tě ve znalostech víry s radostí porazil!“ Dotčený kardinál s opovržením odpověděl vzpurnému rytíři: „Hleď si svého meče, neboť v otázkách učenosti nemůžeš se s námi měřit.“ Slova vyburcovala pána z Chlumu k ráznému kroku směrem ke kardinálovi, jako by mu chtěl uštědřit výchovný políček. Zastavilo jej však nečekané gesto druhého kardinála, který až doposud jako jediný nepromluvil, ačkoli s pochopením naslouchal všemu. Mlčenlivý kardinál se ani neotočil na svého neurvalého druha, avšak rukou směrem k němu pohnul tak, že nemusel říkat vůbec nic. Bylo to zřejmé a výmluvné gesto „Mlč!“ Zadíval se na pána z Chlumu, který musel spolknout urážku, a ustoupit o několik kroků zpět. Poté soucitně na Husa. Ten v očích kardinála zahlédl něco, co již dlouho neviděl u někoho jeho postavení: pochopení.

„Mistře Jene, nechtěli jsme se tě dotknout. Vážíme si tebe i toho, že jsi až zdaleka dorazil mezi nás, kteří jsme ochotni ti dát prostor a možnost obhájit se. Pozice, které zastáváme v kardinálském sboru a jež držíš ty, jsou sice rozdílné, ale chtějí totéž. Hledáme pravdu skrytou hluboko pod povrchem a nánosem lží i pokrytectví. Obě strany, vědomy si své odpovědnosti před úkoly, jež zde leží, musí však sáhnout ke kompromisu. Nejde o vstřícnost, ale o nutnost. Přijmeš-li svou úlohu, pak my přijmeme tu svou. S pochopením a láskou poté společně najdeme cestu. Přesně tak, jak nás to učí i náš Pán. Žádám tě pouze o pochopení a čas.“ Těchto několik vět z auly zcela vytěsnilo pochmurnou náladu. Hus s úsměvem podal kardinálovi ruku a hluboce se uklonil. Všichni ostatní pak odešli ze sálu, kde po chvíli zůstali opět pouze Hus a pán z Chlumu, který se však stále mračil. Unavený mistr se posadil a se zavřenýma očima se tiše připravoval na to, co mělo přijít. Uběhlo několik desítek minut, poté celé dvě hodiny. Nikdo nepřicházel. Slunce již bylo vysoko nad obzorem, bylo poledne. Jak dávno oběma připadalo, když se jejich tváře zalily slzami poté, co se museli ráno nedobrovolně rozloučit s vdovou Fidou, u které po příjezdu do Kostnice dočasně bydleli. Znali jí jen několik dnů, ale jejich srdce jim říkala, jako by se znali odjakživa. Po ztichlém sálu se opět rozezněly kroky pána z Chlumu, který zaháněl nervozitu kráčením z jednoho rohu auly do druhého. „Vsadím se, že za tím jistě stojí naši. Michal de Causis a Štěpán Páleč.“, pronesl spíše pro sebe, ale upoutal i pozornost Husa, který byl tímto vytržen ze svého rozjímání. Mistr se obrátil na svého starostlivého přítele a zeptal se: „Cože?“ Rytíř se zastavil, rozhlédl, a poté přispěchal k Husovi. Mluvil tiše, jako by i stěny měly uši: „Ty si vážně myslíš, že nějaká disputace bude?“

Hus se zadíval do živých očí pána z Chlumu: „Slíbili to, slyšel jsi je přeci. Věřím jim. Musím.“ Tato odpověď rytíři nestačila, a proto znovu a tentokrát naléhavěji sdělil mistrovi své obavy: „Ty to nevidíš?! Byla to jen lest, to celé! Chtěli tě jen vylákat a nyní nás čeká pouze žalář. Žádná disputace.“ Hus jako by nereagoval. Pán z Chlumu se otočil, ale než odešel od Husa, který seděl sklíčen u svého stolku, téměř vykřikl: „Žádná disputace!“ Jeho kroky se znovu nesly velkou aulou. Přemýšlel, co by měl ještě říct, ale v mysli a na jazyku měl jen jednu větu. Nechtěl jí vyslovit, ale věděl, že nemůže jinak. Měl zlost na sebe, na všechny ostatní, dokonce i na Husa. Zlost jej naplňovala čím dál tím více, protože věděl, že tato věta musí zaznít. Pochmurná nálada pohltila nakonec celou místnost, ale to již pán z Chlumu pochopil, že se ze zlosti stává zcela jiná emoce, a to lítost. Zastavil své přísné kroky a podíval se na Husa, který se nyní upřímně díval na něj. Oba zřejmě věděli, že nyní přijde věta, kterou ani jeden z nich nechtěl slyšet, a kterou by si ještě předevčírem ani nepřipustili. „Myslím, že se domů již nevrátíme.“, rozťala ticho teskná slova pána z Chlumu. Hus ztrácel víru, jeho pohled sklouzl k zemi a mířil do nicoty. Byl uvězněn ve svém vlastním světě a myslí se mu neslo jediné slovo: domov, domov, domov…

***

Dětství bývá důležitou etapou v lidském životě. Vryje se do paměti a pocitů tak hluboko, že vzpomínku na něj si člověk nese po celý život. Jan Hus, významný náboženský reformátor, kazatel a myslitel, jedna z největších postav českého národa, mohl za svůj domov považovat jihočeský Husinec, který se dnes nachází v okrese Prachatice.

Husův rodný domek, pohled z Husovy ulice

Husův rodný domek, pohled z Husovy ulice.

Není důležité, kdy se Jan Hus narodil, neboť pro středověkého člověka nebyl věk tak důležitý, jako pro nás. Mnoho tehdejších lidí netušilo, kdy se narodili, a kolik jim je vlastně let. Dnes nás taková věc zarazí, tehdy se však jednalo o běžnou záležitost, vždyť matriky, které zaznamenávaly narození, sňatky a úmrtí, se ve středověku běžně nevedly. Povinnost řádně vést matriky uložil farním kostelům až tridentský koncil v roce 1563. Do běžné praxe ovšem tento zvyk pronikal velmi pomalu. Pravidelné záznamy lze například v Čechách vystopovat až od druhé poloviny 17. století. Do té doby mnoho obyvatel naší země uniklo historickým análům a nebýt toho, že na sebe později nějak výrazněji upozornili, vůbec bychom o jejich existenci nevěděli. Netřeba se tedy pohoršovat nad tím, že neznáme rok Husova narození. On sám jej neznal a svůj věk zřejmě tušil jen přibližně.

Otázka Husova věku a stanovení přesnějšího data narození však nedala a stále nedává spát mnoha generacím historiků a laických badatelů. Spokojme se tedy s lakonickým prohlášením, že se Hus narodil někdy kolem roku 1370, neboť tento rok se dnes běžně uvádí v pracích moderních českých historiků. Bylo to skutečně v Husinci? Ani zde nedokážeme odpovědět s jistotou. Obecně se tak soudí a i historikové opatrně přikyvují[2]. Mnozí si možná řeknou, že Hus má v Husinci svůj rodný domek (č. p. 36), který je navíc od roku 1978 národní kulturní památkou, a není proto nutné pochybovat o místě rodiště velkého reformátora. Jenže je zde problém, víme totiž, že údajný Husův rodný domek nepamatuje husitský věk ani zprostředkovaně, neboť byl vystavěn až v době pokročilejší renesance, snad na počátku 17. století. Husovým rodným domkem jej učinila až o něco později místní tradice. Hledíme-li tedy dnes na Husův reliéf z dílny sochaře Bohuslava Schnircha, který byl na průčelí památného domku s velkou slávou odhalen roku 1869 při (údajném) 500. výročí reformátorova narození, musíme si uvědomit, že nevstupujeme do prostor, ve kterých Hus trávil dětství, nýbrž do zhmotněné romantické představy Husova rodného domu. Přesto zde od roku 1952 působí „Památník Mistra Jana Husa“, který by měl alespoň jednou v životě navštívit každý, kdo se považuje za skutečného českého vlastence. Ostatně poutním místem českého národa je Husinec již od 19. století.

Vraťme se však zpět k malému Husovi, který na počátku 70. let 14. století vesele skotačil se svými vrstevníky v malebné krajině jižních Čech. Jeho domovem byl tedy s největší pravděpodobností skutečně Husinec, německy Hussinetz. Své jméno neobdržel po svém slavném rodákovi, neboť tak se nevelká obec, roku 1359 povýšená na městečko, jmenovala již v časech Husova narození. Vlastně je to spíše naopak. Husinec se Husincem nazýval dokonce ještě před tím, než byl po roce 1341 u nedalekého Záblatí vybudován hrad Hus (zřícenina hradu je dnes zhruba 3 hodiny pěšky od obce), a to na místě prozaicky nazvaném „Na husi“. Později, když již mladý Hus studoval v Praze, potřeboval své jméno odlišit od jiných Janů, kterými se tehdy Praha a vlastně celé království jen hemžilo. Vybral si proto svou studentskou přezdívku „Hus“, která se pro svou jednoduchost a prostotu rychle ujala. Ve svém jménu Hus ctil památku na svůj domov. Že už tehdy byl pojem hus/husa ve staré češtině používán i pro oblíbené a hojně rozšířené domácí ptactvo z čeledi kachnovitých, Husovi nevadilo. Ba právě naopak, považoval to za záležitost veselou a sebeironizující.

Poprvé je Husinec zmiňován již v roce 1291, kdy jistý Jindřich Vok z Borku a Husince zasedal u zemského soudu, ale nejednalo se o velkou sídelní aglomeraci. Vždyť i dnes zde žije jen něco málo přes 1300 obyvatel. V roce 1359 se také poprvé připomíná zdejší kostel, vlastně kostelík velikostí srovnatelný s malou a prostou kaplí, který byl tehdy ještě filiální[3] ke kostelu v sousedním Vlachově Březí. Do něj Hus jako malý chodil na bohoslužby, zde poprvé našel spojení s Bohem. Filolog a literární historik Václav Flajšhans (1866 – 1950) v roce 1905 ve své knize „Hus – jeho život a dílo“ popisuje středověký Husinec takto: „Městečko Husinec mělo polohu výbornou: rozbíhajíc se z návrší k říčce bylo vítaným odpočinkem poutníkům z Vlachova Březí do Prachatic nebo z Vimperku do Netolic, mohlo těžiti z niv, jimiž na východní straně Blanice protéká, mohlo těžiti i z vln Blanice, jílujíc neb ryžujíc z ní písek zlatonosný. A snadný výdělek nabízel se vesničanům v nedalekých Prachaticích, městě bohatém, mocném i velikém.“

Země Koruny české na sklonku vlády císaře a krále Karla IV.

Země Koruny české na sklonku vlády císaře a krále Karla IV.

V Husinci budoucí reformátor světového významu prožil první léta svého života, který měl tak mohutně otřást starými řády a základy pozdně středověké společnosti. Malý Hus tehdy těžko mohl tušit, že i ve zdejším malebném kraji, kde si život po staletích plynul svým vlastním tempem, vystupují lidé, kterým měla v budoucnu připadnout velká role v českých dějinách. Majitelem hradu Husi byl od roku 1390 Zikmund Huler, pozdější podkomoří krále Václava IV. Do historie se zapsal poněkud neslavně, když byl v roce 1405 na příkaz krále popraven za zpronevěru a falšování dlužních úpisů. Inu, středověk si uměl s podobnými zlodějíčky a prospěcháři, kterých je i dnes dost, snadno poradit. Hulerův bratr Ondřej, který hrad zdědil, jej později prodal rytíři Mikuláši z Husi, významnému husitskému hejtmanovi z počátku husitských válek. V blízkých Prachaticích zase studoval Husův vrstevník, osobní přítel a také učitel Křišťan z Prachatic, který je znám nejen jako dobový intelektuál, astronom, teolog, matematik a lékař, ale hlavně jako stoupenec české reformace.

Kdo byli Husovi rodiče, nevíme. Neznáme dobře ani jeho rodinné poměry. Vše je pouhá spekulace a konstrukt opírající se o několik málo postřehů, jež o sobě Hus v dospělosti prozradil. Jak se od něj můžeme dozvědět, měl nejméně jednoho bratra a několik synovců, kterým dokonce umožnil kněžské studium v kazatelské škole při Betlémské kapli. Ale jak se zdá, na toto příbuzenstvo Hus asi příliš hrdý nebyl, neboť to vypadá, že se ani jeden z nich pro kněžskou dráhu nehodil. Jisté ale je, že se narodil do rodiny chudé a nevýznamné. V ní zaujala přední místo matka, ke které se Hus silně upjal. Možná, že otec zemřel příliš brzy nebo byl natolik zaneprázdněn zajišťováním obživy pro svou rodinu, že se se svým synkem vídal jen zřídka. Na výchovu budoucího kazatele v Betlémě proto měla matka velký vliv. Jestliže měla více dětí, Jan jí z nich asi od začátku připadal nejnadanější a nejbystřejší. Pro jeho budoucnost byla ochotna učinit vše. Matka byla zřejmě tou, která jej přivedla do školy v Prachaticích, a zároveň se pro mladého Jana stala prvním a příkladným svědkem víry. V její pobožnosti, kterou přenesla i na syna, se zrcadlilo hluboké náboženské zanícení středověkého člověka a jeho niterné spojení s rodným krajem. Lidová pověst vypráví, jak milující matka doprovázela Husa každý den do školy v Prachaticích. Jednoho dne je prý zastihla prudká bouře, při které blesk zapálil velký keř u cesty. Malý Jan na něj ukázal a řekl své matce: „Vidíš, tak jak tento keř, i já ohněm sejdu ze světa.“ Ale jak si později ukážeme, Hus nebyl v mládí žádným ukázněným žáčkem toužícím po mučednické koruně, ale naopak obyčejným mládencem, kterému byly bližší světské radovánky nežli tiché rozjímání.

Hus podle všeho začal na škole v Prachaticích studovat až výrazně později než jeho vrstevníci. Zpoždění snad zavinil nedostatek financí či prostá nutnost Husových rodičů upotřebit další ruce ve své domácnosti. Prachatice Husa uvítaly svou vyspělostí a rozkvětem. Ve středověku, především pak za vlády posledních Přemyslovců a Lucemburků, byly Prachatice významným obchodním střediskem, které se rozkládalo na Zlaté stezce, obchodní magistrále, jež spojovala české země přes šumavské hvozdy s Podunajím. Města ležící na její trase bohatla z dálkového obchodu a těšila se tradičně přízni panovníka. Husa neokouzlilo pouze bohatství, které se dopravovalo po Zlaté stezce, ale také místní gotický kostel, jenž vznikl ve 14. století. Jeho mohutná chrámová loď a interiér opatřený nástěnnými freskami a malbami Husovi poprvé ukázaly moc a velkolepost církve. Tolik kněží pohromadě ještě neviděl. A zdejší velký církevní pěvecký sbor, který tak krásně zpíval? Ten zdá se, Husovi učaroval nejvíce, neboť snad již v Prachaticích zpíval v chlapeckém sboru, jelikož měl dobrou paměť a snadno se naučil číst a psát, což byl základ pro chorální zpěv, jenž se bez učení nových textů neobešel. Zpěv ve sboru mohl být také příležitostí k výdělku, nuznému, ale přesto vhodnému. V Prachaticích mohl Hus dokonce potkat i samotného Lucemburka. Vždyť v letech 1368 – 1381 byl vyšehradským proboštem Jan Soběslav, bratranec krále Václava IV. A Prachatice patřily v této době ke statkům vyšehradského probošta. Zkrátka a dobře, Prachatice byly pro Husa vítanou průpravou do dalšího života, a to jak v rovině lidské, tak i vzdělávací.

Římský a český král Václav IV. - Iluminace z Bible Václava IV. (sklonek 14. století).

Římský a český král Václav IV. – Iluminace z Bible Václava IV. (sklonek 14. století).

V Prachaticích Hus studoval několik let. Nacházíme se na přelomu 70. a 80. let 14. století. Pro Husa to byla léta prožitá v poklidu, který byl tak trochu v protikladu k velkým událostem, jež tehdy hýbaly českými zeměmi a Evropou. Roku 1378 zemřel po mnoha letech slavného panování císař a král Karel IV., státník, který z Českého království učinil středoevropskou velmoc, a jenž Čechům dal jejich vlastní univerzitu, první svého druhu ve střední Evropě. Jeho mladý syn Václav IV.[4] se po něm ujal českého a římského trůnu, ale již zanedlouho musel čelit zhoršeným domácím i zahraničním podmínkám. K tomu ale bylo ještě daleko, první léta jeho vlády byla celkem úspěšná. Hus zřejmě ani nezaregistroval změnu na trůnu. Je to ironií dějin, vždyť právě Václav IV. měl v jeho životě sehrát důležitou roli, stejně tak jako další z Karlových synů Zikmund, budoucí král, císař a také úspěšný sjednotitel církve.

A co Evropa? Začneme-li ve střední Evropě, pak v době Husova dětství a mládí zažívali naši sousedé velmi dynamický vývoj a mnoho přelomových událostí. Roku 1379 započaly v rakouských zemích, v nichž již více než sto let vládli vévodové z dynastie Habsburků, vleklé spory a rozmíšky o dědictví a dominanci v početném rodě, který byl ale prozatím stále zastíněn konkurenčními Lucemburky. Pro Poláky byl nejdůležitější událostí těchto let rok 1386, kdy vznikla slavná polsko-litevská unie, která byla počátkem vzestupu Jagellonců i sjednoceného polského státu. V Uherském království se zase chýlila ke konci vláda Ludvíka I. Velikého (1342 – 1382) z dynastie Anjouovců. Jelikož po sobě nezanechal mužského potomka, strhl se v Uhrách několikaletý boj o trůn, ze kterého nakonec vítězně vzešli Lucemburkové. Král Václav IV. tehdy totiž ve vzácné shodě s moravskými bratranci pomohl mladšímu Zikmundovi vyženit sňatkem s Ludvíkovou dědičkou Marií uherskou korunu. Ta spočinula na hlavě ryšavého Lucemburka již v roce 1387. Lucemburské dominium v Evropě se tím pádem zvětšilo téměř o třetinu, ironií však zůstává, že tato expanze dynastii jako takovou naopak oslabila, neboť vrazila mezi Lucemburky klín skryté žárlivosti a nedůvěry. Zikmund zdědil zemi rozlehlou a navenek mocnou, ale zároveň zaostalou, která právě za jeho vlády musela čelit nebezpečným útokům Osmanské říše, která v těchto letech zcela rozvrátila staré pořádky v jihovýchodních částech Evropy a zatlačila kdysi mocnou Byzantskou říši do defenzívy. Budoucnost však ukázala, že Zikmund[5] v sobě ukrývá nesporný talent státníka a velkého politika, který zdědil po svém otci.

Západ Evropy právě úspěšně prošel těžkou krizí, ale trvalo ještě několik desetiletí, než se tato část kontinentu vzepjala k velkému politickému a hospodářskému vzestupu, ze kterého de facto těží dodnes. Zatím zde ještě panovala politická krize a rivalita mezi Francií a Anglií, která již před několika desetiletími vyústila v nepřetržitý sled válek a konfliktů, jež vešly do historie jako stoletá válka. Jih kontinentu na sklonku 14. věku trápily jiné starosti: Turci, papežské schizma a závody v hledání nových námořních cest. Poprvé narážíme v našem vyprávění na pojem „papežské schizma“, středověký fenomén natolik spjatý nejen s Husovým osudem, nýbrž i s českou reformací, že se jím musíme zabývat už nyní.

Papežským schizmatem (rozkolem) myslíme stav, kdy stáli v čele západní křesťanské církve dva papežové. Nejdelší a nejtěžší schizma zažil křesťanský Západ v letech 1378 – 1417, tehdy dokonce v jeho závěrečném období měla Evropa papeže rovnou tři! Jak je z časového rozpětí zřejmé, bylo schizma problémem dlouhodobým a závažným, který negativně ovlivnil hned několik generací. Většina Husova života se odehrála ve stínu tohoto velkého dramatu, který významným způsobem ovlivnil i české dějiny. Vraťme se však na začátek. Během 14. století zabředla většina evropských zemí do vleklé celospolečenské krize, která měla shodné nebo podobné příčiny: hospodářská stagnace, morové rány, sociální napětí, politická nestabilita, apod. Krize zasáhla i české země, ale až výrazně později, nežli západní a jižní Evropu. Její průběh se vzácně překrývá s vládou Václava IV. (1378 – 1419). Dopady krize na středověkou společnost byly intenzivní, přičemž se promítly také do církevních poměrů. Právě ve 14. století rozpory mezi církevní praxí a ideály prvotní církve dosahují kritické úrovně, a to ještě zdaleka nebyl všem dnům těchto krizových jevů konec. Vzdalování se ideálům, jistá ztráta smyslu a hlavně morální úpadek církve středověká společnost vnímala velmi silně a spatřovala v něm hlavní důvod probíhající krize, jež si z větší části neuměla racionálně vysvětlit, neboť se jednalo o složité jevy a procesy, které mnohdy unikají i dnešním historikům.

Kořeny velkého schizmatu sahají až do počátků 14. století. Francie za vlády Filipa IV. Sličného (1285 – 1314) prožívala mimořádný rozkvět a politický vzestup, na základě kterého si francouzský král mohl nárokovat vládu nad křesťanskou Evropou. A to i navzdory tomu, že si stejné právo již po staletí nárokovali panovníci Svaté říše římské. Aby Francie získala v tomto soupeření navrch, rozhodl francouzský král o přenesení papežské rezidence z Říma do jihofrancouzského Avignonu, neboť tak mohl papeže samotného i kurii ovládat se záměrem znemožnit římským králům císařskou korunovaci v Římě, kterou mohl provést jedině papež. Stalo se tak roku 1309.

Dobu, kdy byl papež nucen sídlit v Avignonu, nazýváme trefně „avignonským zajetím papežů“. Přesídlení papežů do Avignonu církev jako instituci, jež si ještě nedávno nárokovala světovládu a nadřazenost moci světské, velmi poškodilo a otřáslo její prestiží. Nedůstojnost svého postavení si papežství uvědomovalo a během následujících desetiletí došlo k nejednomu pokusu o návrat do Říma, ve kterém se angažovali i Lucemburkové, zejména Karel IV., který byl římským králem a od roku 1355 dokonce císařem (korunovaci absolvoval v Římě). Avignonské zajetí trvalo však až do roku 1377. Tehdy totiž světským a církevním představitelům Říma došla trpělivost a donutili papeže Řehoře XI. k návratu do Věčného města. Řehoř IX. ale následující rok zemřel. V Římě byl podle kanonického práva a starobylé tradice zvolen novým papežem Urban VI., ale podle stejného scénáře a svým způsobem i stejným (tudíž platným) kanonickým právem došlo v Avignonu k další volbě, která vynesla na papežský stolec Klementa VII. Papežské dvojvládí se tak stalo skutkem. V dalších desetiletích měla církev dva papeže, kteří se navzájem exkomunikovali a uvalovali na sebe i své spojence z řad světské a církevní oblasti ty nejhorší tresty. Zároveň vedli nákladné dvory a politiku, která narušovala „zdravý“ vývoj středověké Evropy. Obrovské náklady papežských dvorů v Avignonu i Římě, které byly v době dvojpapežství takřka dvojnásobné, nesli na svých bedrech věřící po celé Evropě.

Papežské schizma představovalo téma číslo jedna hlavně pro krále Václava IV., kterému jakožto římskému králi mělo náležet hlavní slovo při řešení tohoto tíživého problému. Avšak Václav IV. tento úkol nezvládl, a tak nejen oslabil pozice Lucemburků na mezinárodním poli, ale také mu unikla jedinečná příležitost zapsat se do historie jako skutečný státník, jenž mohl v Římě snadno dosáhnout císařské korunovace a vahou své autority působit jako zprostředkovatel mezi oběma nesmiřitelnými tábory. Schizma se tak stalo časovanou bombou, která v budoucnu hrozila odpálit nastřádané problémy křesťanské společnosti. Úloha tehdejší církve se totiž i vlivem schizmatu postupně vzdalovala od jejího tradičního pojetí jako prostředníka mezi člověkem a Bohem. Tento neblahý stav věcí postupně vyvolal oprávněnou kritiku církevních poměrů a nástup opravných hnutí, jež se staly počátkem nového dějinného období v Evropě, a to věku náboženských reformací a protestantských církví.

Můžeme být právem hrdí na to, že za první velkou evropskou náboženskou reformaci je považována ta česká, která je označována jako „reformace před reformacemi“[6]. A tato reformace, zrodivší se na půdě pražské univerzity, je nerozlučně spjata se jménem mistra Jana Husa. Ten však nebyl prvním, kdo káral zlořády soudobé církve. Už v roce 1382 londýnský synod odsoudil 24 tezí anglického teologa z Oxfordu Johna Wycliffa, v této době faráře z Lutterworthu. Ten totiž ve svých spisech vyslovil radikální názor, že jedině očista zkažené a mravně upadlé církve a její návrat k původní apoštolské chudobě může přinést řešení a cestu z probíhající degradace společnosti. Wycliff tvrdil, že církev nemá mít pozemské statky, jediným pramenem víry má být Písmo svaté a papež je ve skutečnosti Antikrist. Jeho názory vyvolaly v Anglii samotné i v řadách církve velkou odezvu. První krok k evropským reformacím tím byl položen, a to i přesto, že Wycliff umírá pod tlakem kritických závěrů londýnského synodu již v roce 1384, aniž byla jeho pře dotažena do konce.

Jak vzdálené se asi v Prachaticích všechny tyto problémy zdály? Nedělejme si iluze. V tomto jihočeském městě o nich neměli ani tušení. Wycliff, Wycliff … i kdyby se o tomto muži Hus něco doslechl, nejspíše by jej to nezajímalo. Na to byl ještě příliš mladý a bezstarostný. Navíc Anglie byla daleko a nikoho by tehdy nenapadlo, že se Wycliffovy spisy později dostanou prostřednictvím českých univerzitních studentů do Prahy. Podíl na tom měla mimo jiné sňatková politika českých králů, kteří ve snaze upevnit své postavení v soudobé Evropě navazovali příbuzenské vztahy s předními panujícími rody. Anglickou královnou tak v letech 1382 – 1394 byla Anna Lucemburská, sestra krále Václava IV., kterou do Anglie doprovázela početná suita z Čech, jež se po její smrti vrátila zpět do vlasti i se vzácnými a církví tehdy již odsouzenými spisy anglického teologa, právem považovaného za prvního skutečného evropského náboženského reformátora.

Nejstarší vyobrazení Prachatic. Rytina Jana Willenberga z počátku 17. století.

Nejstarší vyobrazení Prachatic. Rytina Jana Willenberga z počátku 17. století.

První léta svého studia Hus prožíval po boku jen o něco málo staršího Křišťana z Prachatic. Mezi oběma muži vzniklo silné přátelské pouto. Oba pocházeli ze stejně chudých a prostých poměrů i obdobného prostředí. Rozuměli si tak lidsky i „profesně“. Tedy lépe řečeno, měli zhruba stejný pohled na svět a jeho problémy. Křišťan byl nicméně podle všeho zdatnějším studentem a samostatnějším mladíkem. Toužil po studiu v Praze, kam kolem roku 1385 také zamířil. Někteří historikové se domnívají, že vzal Husa s sebou, aby se stal nejen jeho spolubydlícím, ale také pomocníkem (tzv. fámulem). Možné to je, ale Husova přítomnost v Praze je spolehlivě doložena až o pár let později. V Prachaticích Hus absolvoval látku tzv. trivia. Ta obsahovala předměty gramatiku, dialektiku a rétoriku. K ní se na prachatické škole přidávaly ještě dva předměty z kvadrivia, a to matematika a astronomie. Ne, kroťme údiv, mladý Hus se v Prachaticích neučil žádné vznešené vědy skrývající se za vzletnými pojmy. Bylo to celkem prosté. Tak například astronomií se tehdy rozumělo pochopení základů křesťanského kalendáře a matematikou prosté sčítání a odečítání. Základem všeho však byla výuka čtení, psaní a základů latiny, kterou se žáci učili z prostých slabikářů. Jelikož byly Prachatice v době, o které mluvíme, městem dvojjazyčným, neboť zde žila početná skupina Němců, z nichž mnozí ovládali radnici, mohl se Hus za svých studií přiučit i základům němčiny. Latinu a němčinu Hus v dospělosti ovládal spolu s rodnou češtinou na vynikající úrovni. I to byl jeden z mnoha dokladů jeho vynikající paměti a vrozeného intelektu.

Husův dům v Prachaticích. V tomto původně jednopatrovém gotickém měšťanském domě Hus údajně bydlel během svých prachatických studií.

Husův dům v Prachaticích. V tomto původně jednopatrovém gotickém měšťanském domě Hus údajně bydlel během svých prachatických studií.

Po absolvování studia na škole v Prachaticích stanul Hus před první velkou volbou svého života. Dosáhl dobrého vzdělání, i když jistě ne tak snadno a rychle, jak bychom od jednoho z největších myslitelů českých středověkých dějin očekávali. Byl by hřích promarnit zjevný potenciál, vždyť se Jan mohl reálně ucházet o studium na pražské univerzitě. V takovém případě by se zřejmě vyhnul osudu tisíců svých vrstevníků, na které čekaly těžkosti vesnického života plné existenčních starostí. Tak zřejmě uvažovala Husova rodina poté, co jejich nadaný syn dosáhl znalostí i věku, aby se mohl vydat do velkého světa.

Nebyl ostatně jediný, kdo opustil jih Českého království, aby se v Praze ucházel o přijetí na zdejší vysoké učení. Kromě již zmiňovaného Křišťana z Prachatic musíme z Husových současníků zmínit také Martina z Volyně, budoucího reformátorova univerzitního kolegu, jemuž Hus před svým odchodem do Kostnice svěřil správu Betlémské kaple. Také u Martina z Volyně se uvažuje, že patřil k blízkým Husovým přátelům již od dob raného mládí, vždyť mu Hus také adresoval svou závěť, jež se měla rozpečetit až po jeho smrti. To více než co jiného dokazuje velkou důvěru, zřejmě dlouhým časem společného přátelství utuženou, která mezi oběma muži panovala. Do Prahy odešel i další Husův pozdější přítel Michal z Malenic, řečený „Čížek“, jenž se stal děkanem artistické fakulty a roku 1413 na čas také rektorem pražské univerzity. Avšak zpět k Husovi a jeho důležitému rozhodnutí. Netřeba pochybovat o tom, že to byla opět matka, která se energicky zasadila, aby se její syn odpoutal od domova a vydal se vstříc nové životní etapě. Tak nastoupil Hus cestu, jež jej měla jednoho dne dovést až do vzdálené Kostnice na březích Bodamského jezera, kde se stal aktérem jednoho z největších shromáždění, které kdy křesťanský Západ poznal. Husovo dětství a první studium právě skončilo.

Odkazy a poznámky:

[1] Falcí se označuje typ raně středověkého hradu vybudovaného na území tehdejší Svaté říše římské, který sloužil jako dočasné sídlo panovníka a jeho dvora. Na území dnešní České republiky se císařská falc nachází například v Chebu, neboť toto říšské město bylo k českému státu natrvalo připojeno až za vlády krále Jana Lucemburského (1310 – 1346).

[2] Naposledy ŠMAHEL, František. Jan Hus. Život a dílo. Praha: Argo, 2013. 312 s.

[3] Filiálním kostelem se v územním členění římskokatolické církve rozumí „vedlejší“ kostel, který přináleží k centrální farnosti. Podle kanonického práva se jedná o budovou určenou pro veřejnou bohoslužbu, která má vyšší právní status než kaple nebo oratorium.

[4] O dlouhé a bouřlivé vládě římského a českého krále Václava IV. dnes existuje početná a kvalitní odborná literatura. Z novější doby zejména BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310 – 1402. Praha: Paseka, 2003. 694 s., a ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402 – 1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. Svou faktografickou a stylistickou hodnotu si stále udržuje i publikace SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361 – 1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986. 773 s.

[5] Císař a král Zikmund Lucemburský stále postrádá v českém prostředí obsáhlejší a modernější monografii, která by vylíčila posledního Lucemburka na českém trůnu v příznivějším světle, než v jakém byl v minulosti zobrazován. Bez pochyby se totiž jednalo o panovníka evropského významu, který na rozdíl od Václava IV. dokázal alespoň zčásti navázat na státnické dílo Karla IV.

[6] Označení použil F. Šmahel ve své monumentální čtyřdílné syntéze Husitská revoluce I – IV, Praha: Historický ústav 1993, 2. vyd. Praha: Karolinum 1995–1996, která je dodnes považována za jeden z nejvýznamnějších zdrojů poznání husitství a vrcholné fáze české reformace.

Autor a námět: Marek Zelenka (Napo_Leon)
Lektoroval: Jiří Motyčka

sipka4 díl I. – dětství a mládí (publikován 22.02.2015)
sipka4 díl II. – univerzitní studia (publikován 15.03.2015)
sipka4 díl III. – Hus a reformace česká (publikován 02.05.2015)
sipka4 díl IV. – kazatel a reformátor (publikován 17.05.2015)
sipka4 díl V. – boj za pravdu (publikován 14.06.2015)
sipka4 díl VI. – poslední zápas (publikován 28.07.2015)
sipka4 díl VII. – druhý život Husův (publikován 13.08.2015)