Martin Lupáč z Chrudimi, husitský diplomat a teolog

Martin Lupáč zvaný „z Chrudimi“ patří mezi nejvýznamnější osobnosti husitského věku. Je neprávem opomíjen a v historiografické literatuře by si už konečně zasloužil svoji monografii. Kým byl Martin Lupáč především? Byl významným husitským knězem, teologem, eklesiologem (zabýval se učením o církvi), proslulým polemikem, ale především diplomatem. Byl člověkem, o němž lze bez nadsázky říci, že držel prst na tepu doby. Byl též přítelem husitského kněze a zvoleného husitského arcibiskupa Jana z Rokycan. Velice se angažoval jako podporovatel a ochránce Jednoty bratrské, na jejímž formování se rovněž nemalou měrou podílel. Ale o tom všem si ještě povíme. Proslul – jak jsme se už zmínili – jako diplomat, dokonce diplomat evropského formátu, především svým několikerým působením na památném koncilu v Basileji ve 30. letech 15. věku. Husitský duchovní Martin Lupáč byl po většinu svého života zastáncem pražského umírněného směru utrakvizmu s důrazem na pastorační praxi, jejíž nedílnou součástí bylo časté nabádání věřících k pokoře před zjeveným zákonem Božím.

Přestože se mu říkalo „z Chrudimi“, tak se v tomto městě nenarodil, ale dlouhý čas zde působil. Bohužel Lupáče v Chrudimi dnes připomíná pouze ani ne 100 m dlouhá ulice nazvaná po této významné osobnosti našich národních dějin.

Kde a kdy se tedy Martin Lupáč narodil? Kdyby naši předci ve středověku tušili, jak významná osobnost právě spatřila světlo světa, jistě by o tom kronikáři pořídili záznam. Obdobně je tomu i s Lupáčem. Podle zmínek o jeho účasti v pozdějších událostech můžeme rok jeho narození odhadnout na dobu někdy kolem r. 1390. O místě jeho narození se také pouze spekuluje. Český renomovaný historik F. M. Bartoš přišel s hypotézou, že by se mohlo jednat o Újezd u Týna nad Vltavou, kde se měl Lupáč narodit údajně do šlechtické rodiny. Je tedy s podivem, proč by nepřijal predikát např. „z Újezda“ a proč bychom neznali rok jeho narození, kdyby měl šlechtický původ. Já bych se tedy spíše přidržel konstatování, že ani o jeho původu nemáme dostatečné množství pramenných dokladů. Pojďme se tedy v jeho životopisu podívat na události, které jsou již doložitelné. Na životopise Martina Lupáče z Chrudimi můžeme sledovat události husitské epochy v rozmezí více jak jedno půlstoletí.

Martin Lupáč studoval na pražské univerzitě, kde byl jeho učitelem mj. i nejvýznamnější husitský teolog Jakoubek ze Stříbra. Martin Lupáč byl od počátku stoupencem utrakvizmu a zastáncem linie svého učitele, ale nevíme přesně, kdy se pro kališnické směřování definitivně rozhodl. V době odpustkových bouří v Praze v r. 1412 se mladý Lupáč zúčastnil studentské demonstrace (z toho odvozujeme, kdy se přibližně narodil), jejíž součástí byl i alegorický průvod pražskými ulicemi, satiricky zaměřený proti kupčení s odpustky.

Až do roku 1421 je opět jeho životopis zahalen mlčením historických pramenů. Právě v r. 1421 byl v Roudnici nad Labem vysvěcen arcibiskupem Konrádem z Vechty na kněze společně s Janem Rokycanou a Bedřichem ze Strážnice. Pravděpodobně jarní husitská ofenzíva pražanů v r. 1421 zavála Martina Lupáče do východních Čech, a to přímo do Chrudimi, kde získal faru tzv. „horního“ kostela Nanebevzetí Panny Marie. Poslední badatelské závěry toto upřesňují a přiklánějí se k poněkud pozdějšímu působení v Chrudimi. Tzn., že by to nebylo ihned po roudnickém vysvěcení na kněze. A pak zase následuje mezera v jeho životopise. Můžeme však konstatovat, že na chrudimské faře působil patrně až do roku 1450. To je takřka 30 let, a proto si snad Martin Lupáč zasluhuje přízvisko „z Chrudimi“, resp. chrudimský farář.

Martina Lupáče zastihujeme opět v Praze, a to v dubnu r. 1427, kdy se stal spolu s Janem Rokycanou iniciátorem svolání obce Starého Města pražského na náměstí v souvislosti s příklonem zemského správce, vladaře Zikmunda Korybuta ke katolické straně. Martin Lupáč koňmo projížděl pražskými ulicemi a vyhlašoval veřejně Korybutovu zradu a jeho tajnou korespondenci se Zikmundem Lucemburským. Představme si váženého husitského kazatele, jak na koni objíždí staroměstské náměstí s přilehlými ulicemi a do ochraptění vykřikuje žaloby na zemského správce. Tato role samozvaného veřejného žalobce nám přibližuje Lupáče z poněkud jiné, lidštější a dobrodružnější stránky. Tyto události pak vyvrcholily internací Korybuta na hradě Valdštejně a vypovězením konzervativních mistrů kolem Jana z Příbrami z Prahy. Byla tím ukončena druhá, téměř tříletá mise litevského knížete v Čechách. Martin Lupáč se díky těmto převratným událostem jednoznačně přiřadil mezi vůdčí osobnosti husitského duchovenstva, jež se významně podílely na politice staroměstské radnice, politice, která však měla svůj zenit již za sebou.

Dostáváme se k roku 1429, kdy se v Lupáčově životě začala psát důležitá kapitola husitského diplomata. Na počátku tohoto roku byl zvolen členem delegace, která se v Moravském Krumlově měla setkat se zmocněnci římského a uherského krále Zikmunda Lucemburského. Tato jednání se však neuskutečnila a místo toho se Lupáč spolu s Prokopem Holým a Petrem Paynem, zvaným Engliš, pravděpodobně zúčastnil náhradního jednání se Zikmundem Lucemburským v Prešpurku (dnešní Bratislava). Když tvrdíme „pravděpodobně“, tak z toho důvodu, že některými historiky je Lupáčova účast na bratislavském summitu zpochybňována.

V květnu 1432 se zúčastnil jednání s vyslanci Basilejského koncilu v Chebu, kde byl přijat tzv. „Chebský soudce“. V písemné smlouvě zvané Chebský soudce byla definována zásada rovnoprávnosti jednání mezi husity a basilejským koncilem na základě Bible. Chebský soudce byl jedním z největších husitských vítězství, jež bylo definitivně dosaženo po ostudné porážce poslední křížové výpravy u Domažlic (v r. 1431). Lupáč s Janem Rokycanou se také spolupodíleli na vypracování prvotního návrhu této dohody, která byla uzavřena na chebských jednáních.

Martin Lupáč se účastnil takřka všech jednání mezi husity a zástupci koncilu v letech 1432–1436. V r. 1433 se zúčastnil prvních jednání na koncilu v Basileji jako významný člen husitské delegace. Při obhajobě čtyř pražských artikulů v Basileji na počátku roku 1433 Prokop Holý, vedoucí husitské delegace, dokonce v jednu chvíli chtěl, aby artikul o svobodném hlásání slova božího obhajoval právě farář z Chrudimi. Ten však neměl písemnou přípravu této obhajoby, a tak nakonec zůstalo u původního obránce tohoto artikulu, sirotčího faráře z Čáslavi Oldřicha ze Znojma. Věřím, že i bez této písemné přípravy by se oné obhajoby zhostil bezesporu také velice erudovaně. V těchto koncilních rozpravách a sporech stál vždy a neochvějně na straně svého přítele Jana Rokycany.

Po jednáních v Basileji pokračovaly další rozhovory v Praze, a to od května do července 1433. Během těchto bilaterárních jednání bylo na poč. července rozhodnuto, že v druhé husitské delegaci do Basileje bude opět Lupáč společně s Prokopem z Plzně a Matyášem Laudou z Chlumčan.

Na jednáních v Basileji – to už sledujeme třetí kolo těchto jednání –, která probíhala od 11. srpna do 2. září 1433 s třítýdenní přestávkou, Martin Lupáč přednesl formulaci čtyř pražských článků ve znění, na němž se usnesl svatotrojický sněm v červnu 1433. Chrudimský farář ve svém proslovu také zdůvodnil, proč husité prozatím odmítli začlenění utrakvistické církve do římské církve. Bylo to především proto, že k tomu nebyli zmocněni od nejvyšších představitelů husitských Čech. Lupáč zde také odvážně prohlásil, že za vzniklé spory a války nenesou vinu husité, ale kostnický koncil, který nechal upálit Jana Husa, a vyzýval evropské vládce k boji proti českým kacířům. Máslo na hlavě má i král Zikmund, který se postavil do čela dvou křížových výprav. Přestože se české delegaci nepodařilo dojednat s koncilem prakticky žádnou významnou dohodu, Martin Lupáč získal nepochybně další cenné diplomatické zkušenosti.

11.září se vydala delegace z Basileje opěr směrem do Čech. V delegaci byl jako legát koncilu mimo jiných také auditor (vyšetřující soudce) Jan Palomar, který dokázal velice přesně a obdivuhodně analyzovat poměry v husitské zemi. Poslechněme si jen tak pro zajímavost, jak se tehdy tento vzdělaný právník a teolog vyjádřil o české národní povaze: „Onen totiž národ český, je bezuzdný a nezkrocený, a proto je nutno s ním zacházet jako s koněm či mezkem, jehož je potřeba zkrotit a chovat se k němu mírně, dokud nebude mít na krku ohlávku.“ Tento citát vlastně obsahuje jakýsi stručný ale přitom velice výstižný manuál, jak nezkrotné Čechy přivést nazpět do ovčince církve římské.

Nové rozhovory mezi husitskými zástupci a představiteli basilejského synodu byly ukončeny až v lednu 1434. Souběžně probíhalo zasedání svatomartinského sněmu, který mj. projednával návrhy budoucích kompaktát. Na přelomu listopadu a prosince byla sepsána první verze budoucích kompaktát. Těchto jednání se aktivně zúčastňoval pochopitelně i Martin Lupáč. 11. prosince 1433 byl přítomen veřejnému čtení nedávno sepsaných úmluv a za několik dní pak společně s Rokycanou požadovali, aby zástupci koncilu povolili přijímání pod obojí způsobou pro České království a Moravské markrabství. V lednu 1434 se Lupáč spolu s Janem z Příbrami ještě snažil zástupce koncilu přesvědčit o přijímání podobojí i pro pokřtěná dítka. Bohužel bezvýsledně. Kompaktáta nebyla stále oficiálně potvrzena a bylo rozhodnuto o dalším kole jednání v Basileji. Jediným českým zástupcem, který měl tentokrát odjet do Basileje, byl opět Martin Lupáč. Byla to velká pocta a důvěra, které se dočkal zcela po zásluze, a to i přesto, že legáti považovali další jednání s husity za bezpředmětná.

Lupáč se v doprovodu basilejských legátů vydal na cestu v lednu 1434. Na koncilu přednesl projev, v němž se mj. vyjádřil ke sporným bodům, týkajícím se přijímání podobojí. Dokládal, že povolit laické přijímání pod obojí je nutné nejen v království Českém a markrabství Moravském, nýbrž i v přináležejících oblastech (tady měl Lupáč na mysli vedlejší země Koruny české). Základní podmínkou míru je přijetí kalicha v Čechách a na Moravě, přestože přijímání podobojí je spasitelné pro všechny křesťany včetně pokřtěných dítek. Martin musel čelit četným námitkám a začal tušit, že jeho diplomatická mise nepřinese kýženého výsledku. Po dalších poradách vydal koncil 25. února pouze bulu, která vyzývala zemského správce Aleše Vřešťovského z Rýzmburka, šlechtu, města a obce království českého k přijetí kompaktát a k ukončení válečných operací. Doručením těchto listin do Čech byl pověřen Lupáč, který tím byl vlastně degradován na pouhého posla, či spíše listonoše.

Po bitvě u Lipan v roce 1434 se účastnil spolu s Janem Rokycanou jednání se Zikmundem v Řezně (Regensburg), kam český sněm vyslal reprezentativní poselstvo složené ze světských i duchovních osob. Rokycana a Martin Lupáč zde byli jedinými zástupci husitského duchovenstva, avšak vedoucí úloha za husitské duchovenstvo připadla pochopitelně Janu Rokycanovi.

Při obdobném setkání se zástupci koncilu a císařem Zikmundem v Brně v červenci 1435 byl Lupáč jedním z pěti duchovních, kteří byli zastoupeni v poměrně početné české delegaci. Češi dosáhli na těchto brněnských jednáních velkého úspěchu, protože si na Zikmundovi vymohli první privilegia tzv. císařských kompaktát, resp. Zikmundovu kapitulaci před jeho opětovným přijetím za českého krále (kapitulace = přijetí podmínek, za nichž bude přijat za krále).

V roce 1435 došlo v životě chrudimského faráře k jedné velice významné události. V tomto roce byl Jan Rokycana nekanonicky (tzn. ne podle kanonického práva a bez potvrzení Římem) zvolen husitským arcibiskupem. A 21. srpna byl českým sněmem obdobným způsobem zvolen Martin Lupáč jedním ze dvou sufragánů, tj. pomocných biskupů Jana Rokycany. Tímto aktem se Lupáč rázem ocitl na vrcholu své kariéry duchovního, přestože se jednalo o hodnost uznávanou jen mezi husity a navzdory tomu, že neobdržel žádné biskupské sídlo spojené s tímto církevním úřadem. To mu však v očích husitské majoritní společnosti, hlásající návrat k chudobě prvotní církve, spíše prospělo.

5. července 1436, v předvečer výročí Husovy smrti v Kostnici, jakoby symbolicky byla v Jihlavě vyhlášena tzv. Jihlavská kompaktáta, oboustranně přijatelný kompromis a okleštěný text čtyř pražských článků. Přesto to bylo velké vítězství české reformace. Je samozřejmé, že Lupáč jako zkušený diplomat nechyběl při klíčových momentech jihlavských dohod. Martin Lupáč během pečetění kompaktátních dokumentů 3. července prohlásil, že Čechové nikdy nepřestali být nedílnou součástí římské církve a byli vždy pravověrnými křesťany. Za dva dny při slavnostním vyhlášení Jihlavských kompaktát přihlížel Lupáč této vskutku dějinotvorné události spolu se svým přítelem Janem Rokycanou. Nebyl by to Martin Lupáč, aby se zakrátko nedopustil činu, který nutně musel být v dané situaci považován druhou stranou za provokaci. Co se tehdy stalo? V doprovodu několika dalších kněží i laiků nesl veřejně přes jihlavské náměstí svátost oltářní pod obojí způsobou k nemocnému. Zástupci basilejského koncilu se proti tomu okamžitě ohradili s tím, že laický kalich povolili pouze v sakrálních prostorách. 13. července Zikmund oficiálně uznal volbu Jana Rokycany i jeho dvou sufragánů, přestože legáti přítomní v Jihlavě tuto volbu neposvětili.

Nedlouho po vyhlášení Jihlavských kompaktát se zase dostáváme k mezeře v Lupáčově životopisu, způsobené opět chybějícími prameny. Víme pouze, že i Lupáč a Rokycana byli vlivem restaurační politiky papežského legáta Filiberta zbaveni svých farností. Lupáč té chrudimské. Již bývalý chrudimský farář se tak v této době mohl cele věnovat své poměrně intenzivní literární činnosti. Přes zamlžený prostor chybějících pramenů z tohoto období se dozvídáme, že Lupáč kdysi před rokem 1449 působil v Třebíči, kde se znelíbil místnímu benediktinskému mnišskému řádu.

Někdy kolem r. 1450 nastoupil Martin Lupáč na uvolněné místo na faře v Klatovech. O rok později papež Mikuláš V. vyslal do Čech mj. i italského legáta Mikuláše Kusánského. Tento diplomat, renesanční filosof a teolog se měl opět pokusit spolu s dalšími přivést zavilé kacíře k poslušnosti Římu a k návratu zpět do lůna římské církve. Kusán, který byl v této době již tři roky kardinálem, jednal také s husitskými vyslanci i na Basilejeském koncilu. A právě tento Mikuláš Kusánský si v době své mise vyměnil ostře polemické listy s Martinem Lupáčem.

Poslední záznam o Lupáčově působení v Klatovech máme z roku 1456, tj. z doby, kdy zemím Koruny české vládl syn Albrechta Habsburského Ladislav Pohrobek, a jako zemský správce působil Jiří z Poděbrad, budoucí český král. Poděbrad v r. 1452 ovládnutím Tábora a zlikvidováním táborské odnože husitství velkou měrou přispěl ke sjednocení utrakvizmu umírněného Rokycanova směru. K opětovnému rozštěpení českého utrakvizmu přispěl zanedlouho náš Martin Lupáč měrou vrchovatou.

Před volbou Jiřího z Poděbrad českým králem v r. 1458 měl i Martin Lupáč velkou zásluhu  na tom, že byl Jiří z Poděbrad zvolen. Proč? Dnes bychom řekli, že se stal lídrem Poděbradovy úspěšné volební kampaně. Z doby vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad (1458–1471) máme o Lupáčově poslední dekádě života zase poněkud podrobnější informace.

V r. 1460 pobýval v Žatci a o rok později kázal v Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě proti kritice laického kalicha. Roku 1462 sepsal v obci Běstvina (nedaleko Třemošnice v okr. Chrudim) traktát ostře polemizující proti zrušení kompaktát papežem Piem II., nazvaný Contra papam. I jedinec latiny neznalý z názvu vytuší, že se jednalo o přímý písemný útok proti papeži. Z těchto příkladů Lupáčova působení je zřejmé, jaký to byl vytrvalý poutník po české zemi.

Pravděpodobně na podzim roku 1463 se Lupáč objevil v Kutné Hoře, aby se Jiřímu z Poděbrad pokusil rozmluvit jeho sňatkovou politiku a provdávání jeho dcer do ciziny. Poděbrad jej však příkře odmítl, protože v tomto Lupáčově postoji musel nutně vidět nepřípustné zasahování do královy zahraniční politiky, jejíž součástí byly i politické sňatky jeho dcer. Postoj Poděbradův v této věci je naprosto pochopitelný, neboť jeden z pražských artikulů se týkal zákazu světského panování církve, který preferoval nadřazenost moci světské nad mocí duchovní a nezasahování duchovních do rozhodnutí světských feudálů. Dle starého letopisce měl tehdy Lupáč, rozhořčen královou reakcí, rodinu Jiřího z Poděbrad proklít.

V letech 1463–1464 kněz Martin opět zavítal do Žatce, odkud poslal utrakvistickému duchovnímu Mikuláši Zacheovi varovné rady proti nadcházející disputaci. Posledním známým působištěm kněze Martina byla Chotěboř, kde mimo jiné roku 1466 sepsal další pojednání, které se zabývá svátostí oltářní. Zemřel 20. dubna 1468, tři roky před smrtí svého druha Jana Rokycany.

Jak jsme se již zmínili, významnou roli sehrál Martin Lupáč při formování Jednoty bratrské. V r. 1467 si Jednota bratrská zvolila, či přesněji řečeno vylosovala tři vlastní kněze. Tímto osudovým krokem odmítla apoštolskou posloupnost, stala se zcela samostatnou a naprosto nezávislou na římské církvi, z níž se tímto aktem de facto vyloučila. Zároveň se vydala na cestu první vskutku reformační církve na našem území. Od tohoto bratrského skutku se jednoznačně distancoval Jan Rokycana, pro něhož přestala být Jednota bratrská křesťanským společenstvím bratří a sester, a stala se sektou. Protože Martin Lupáč tento krok naopak přivítal, musel se v tomto postoji k Jednotě bratrské s Rokycanou názorově rozejít.

V poslední době se můžeme setkat s názorem, resp. s hypotézou, že Martin Lupáč tento krok Jednoty bratrské nejen podpořil, nýbrž dokonce, že k němu Jednotu aktivně nabádal. K tomu se přiklání i Ota Halama z Katedry církevních dějin Evangelické teologické fakulty UK, který tvrdí, že Lupáčovo učení o církvi samo směřovalo k podobnému činu; podle některých zpráv Jednotu k rozhodnému kroku podněcoval a volbu posléze schválil … a sám prý k bratřím řekl: ‚[Vy] jste se o veliké věci pokusili a lidu těchto časuov nepříjemné, ačkoliv sú pravé, dejž vám pán Buoh prospěch‘^[1]. Přestože tento Lupáčův postoj je nedílnou součástí českobratrské tradice již v první polovině 16. století, nemůžeme zatím tuto hypotézu jednoznačně potvrdit, ale ani vyloučit. Potvrdit ji nemůžeme pro nedostatek pramenných důkazů a vyloučit proto, že Lupáč měl takřka třicetiletou neblahou zkušenost s obtížemi při svěcení kališnických kněží, přestože pokompaktátní utrakvistická církev byla nedílnou součástí církve římské s respektováním apoštolské posloupnosti.

***Lupáčova literární pozůstalost

Na závěr si ještě velice stručně něco povězme o Lupáčově obsáhlé literární pozůstalosti. Mezi významné spisy patří ty, které pojednávají o eucharistii, tj. svátosti oltářní přijímané pod obojí způsobou. Zde se projevil jako erudovaný teolog utrakvistické školy. Zdůvodňuje, proč by se o svátosti oltářní nemělo hloubat a proč by měla tuto svátost přijímat i pokřtěná dítka – velice diskutované téma v husitské době.

V období svého chrudimského působení napsal Martin Lupáč sbírku kázání, tj. Postilu.

Asi ve 30. letech 15. století vznikla utrakvistická redakce českého vydání Nového zákona, na které se Lupáč významně podílel jako utrakvistický teolog, a mohli bychom říci i jako biblista.

14. července 1452 je datován Lupáčův dopis adresovaný již zmiňovanému Mikuláši Kusánskému. Tento list obsahuje brilantní a velice srozumitelně napsanou obranu kompaktát. Dále pak je z dopisu patrné věcné zpochybnění neomylnosti církve. V této souvislosti Lupáč rovněž kritizuje dobovou katolickou tezi: „Nic neznamená Augustin, nic Jeroným, nic Pavel, existuje jen církev!”. Není to jakési memento a vzdálená předzvěst znějící přes propast pěti a půl století, předzvěst volání „Nic než národ!”, které občas ještě slýcháváme? Ano, jakoby Lupáč varoval před podobným apelem, který by tenkráte zněl „Nic než Církev!”, Církev psáno s velkým „Cé”. Lupáč v dopise Mikuláši Kusánskému znovu odmítá byť jen v náznaku myšlenku, že by se utrakvistická církev chtěla oddělit od „církve obecné„. Tento dopis je uveden na konci článku, neboť se jedná o vzácný polemický dokument z poloviny 15. století i nám srozumitelný.

Jak jsme se již zmínili, na zrušení kompaktát papežem Piem II. reagoval Lupáč v r. 1462 polemickým traktátem Contra papam. V tomto spise jeho autor neváhá označit papeže za Antikrista. Je třeba si uvědomit, že za tohle se tehdy i upalovalo.

Proti atakům Hilaria Litoměřického, konvertity z utrakvizmu ke katolictví (po studiu na pražské univerzitě odešel studovat do italské Padovy a tam později konvertoval), hájil Lupáč kalich i krále Jiřího z Poděbrad mj. spisem Contra sex adversarios (Proti šesti protivníkům) z r. 1465. Udržoval také písemný styk s valdenským knězem Štěpánem z Basileje, který byl v r. 1467 upálen ve Vídni.

Z listu Mikuláši Kusánskému:

Martin Lupáč mu mj. píše: „Abychom se však dostali k věci. Poslušnost římské církve, v Římě soustředěné, ale po všem světě rozšířené, jak se modlíme v mešním kánonu, jsme zachovávali, zachováváme a hodláme v ní setrvat až do své smrti. Zdá-li se ovšem někomu, že na některé z cest evangelia jsme svým způsobem života zbloudili, pak i kdyby tomu tak bylo, nedalo by se ještě z toho usuzovat, že jsme tím mimo církev nebo rozkolníci a že je nutné znovu od nás požadovat slib poslušnosti. Církev objímá dobré i zlé jako síť, jsouc tělem Páně promíšeným se zlými. Nicméně kdo se nejhlasitěji odváží nás obviňovat v otázkách víry, ten ať se nesnaží nám imponovat svou velikostí, ať se neustanovuje nám soudcem, svědkem i vykonavatelem, jak je tomu ve Vašem případě, ale ať ustaví Písmo svaté za spravedlivého soudce, jak se praví v kompaktátech a jak říká i Jeroným: ‚Nepřinášejme falešné váhy, abychom na nich vážili podle svého úsudku a libovůle, říkajíce: to je těžké, to je lehké, ale uchopme se vah ze svatých Písem jako z pokladu Páně a na nich zvažme, co je těžší‘. Jenom s takovými vahami ať se někdo odváží zkoumat naše bludy. Ale ti, kteří chtějí úhybně tvrdit, jak jsme na vlastní uši slyšeli: ‚Nic neznamená Augustin, nic Jeroným, nic Pavel, existuje jen církev‘, ti svou řečí se sami chtějí stát soudci, takoví vyjdou vítězně i z nejpochybnější pře a bude ve psí všechna ukázněná argumentace, všechny výroky nesčetných církevních učitelů a všechno studium Písma, ostojí pouze soud církve, to je několik prelátů – a dost. V Basileji bylo podle obecných dokladů na tisíc doktorů a nemohli nám dokázat jediný blud, ale když zjistili, že základem našeho pojetí je pravda křesťanská a evangelická, zosobněná Kristem, dali nám zapravdu, schválili a ústně i veřejnými listy prohlásili, že je užitečná a spasitelná. A Vy se odvažujete jako z vyšší moci otvírat si na nás ústa, povyšovat se nad tolik a takových doktorů, dokonce nad samého Krista, který za touto pravdou stojí, tak že se nestydíte nás všechny nazvat svůdci a bludaři a všechny obyvatele království za námi svedené? S takovým předpokladem přicházíte do našeho království a takhle vypadá Vaše předsevzetí smíru s obyvatelstvem – rouháním a otrávenými šípy zraňovat srdce věřících? Mám zato, že tuto Vaši opatrnost by nepochválil ani sám papež. Jste-li však poslán jako legát do tohoto slavného království, ač se to pravdě nepodobá, když jste si usmyslil už jen svým opatrným objížděním království dráždit mysl Čechů, chcete si touto nasládlou láskou docela uzavřít vstup?

O kompaktátech, do jejichž svérázného výkladu jste vložil všechen svůj um, bezpečně tvrdíme, že jim nerozumíte a dotýkáte se pouze povrchu v neznalosti smyslu výroků, ačkoli Hilarius říká v první knize o Trojici, nejlepší čtenář je ten, který smysl výroků z řečeného spíš očekává, než aby jej tam vkládal, čímž si odnese víc, než tam vnesl. Kéž by Bůh dal, aby se naskytla příležitost s Vámi o tom diskutovat. Pak byste nad světlo jasněji poznal, že kompaktáta zkráceně vykládáte, když haníte čest království i víry upřílišeně a bez spravedlivého důvodu. Kdybychom si nevážili moci od Boha, dovedli bychom Vás obvinit stejným způsobem. Ale je nám cizí brát se podobnými cestami. Ani pan kardinál, ani celý svět nás neoddělí od církve obecné a apoštolské, leč by nás sám Kristus vyhnal ze svého chrámu, On, který má klíč Davidův, který zavírá a nikdo neotevře, otvírá a žádný nezavře. Nezáleží tedy výklad kompaktát spíš těm, kteří jsou jejich příčinou?”^[2] Pokládá na závěr listu jeho pisatel tuto sugestivní otázku.

 

Poznámky:

1. K tomu podrobněji Ota Halama – Jednota bratrská, In: Pavlína Cermanová, Robert Novotný a Pavel Soukup eds. a kolektiv – Husitské století, NLN, s. r. o., Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2014, s. 608, 609

2. Viz Amedeo Molnár a kol. – Slovem obnovená – čtení o reformaci, Kalich, Praha 1977, s. 103, 104

Použitá literatura:

• Adam Pálka – Super responso Pii pape Martina Lupáče jako historický pramen, diplomová práce, FF MU, Brno 2014
• František Šmahel – Husitská revoluce, 3. díl (Kronika válečných let), Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, Praha 1996
• Petr Čornej – Velké dějiny zemí Koruny české – svazek V., 2. vydání, nakladatelství L. Horáček – Paseka, Praha a Litomyšl 2010
• Pavlína Cermanová, Robert Novotný a Pavel Soukup eds. a kolektiv – Husitské století, NLN, s. r. o., Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2014
• Amedeo Molnár a kol. – Slovem obnovená – čtení o reformaci, Kalich, Praha 1977

 

Autor: Jiří Motyčka