Husova kauza

Úvod

Středověká církev, která po dlouhá staletí neustále usilovala o nadvládu nad mocí světskou, mnoha svými projevy i znaky naplňovala charakteristiku totalitní moci. To můžeme pozorovat už od Karolínských dob, tady mám na mysli vládu Karla Velikého, který byl na císaře korunován r. 800. Každý, kdo se rozhodl proti této totalitní moci vystoupit s nesmlouvavou a tvrdou kritikou, měl velkou naději, že bude označen za kacíře. A tomu byly také velice pružně přizpůsobeny i příslušné odstavce kanonického práva v tom smyslu, že obviněného z kacířství dopředu handicapovaly, jinak řečeno byl ve svém postavení ve velké nevýhodě oproti svým žalobcům a soudcům. Jak i z následujícího výkladu Husovy kauzy vyplyne, tak na podezřelé a obviněné z kacířství byla uplatňována presumpce viny! Člověk označený za kacíře nemá nárok na svého právního zástupce a to ani ex offo. Tzn., že pokud soudní řízení probíhalo u papežské kurie, nebyl odsouzenému přidělen ani kuriální obhájce a musel se hájit sám. Proti kacíři byli povoláváni 2 až 3 svědkové, důsledně ve smyslu Matoušova evangelia, konkrétně 18. kapitoly, kde se píše, že „ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď“ (Mt 18, 16). Jak tito svědci, kteří skládali přísahu před Bohem, byli věrohodní, je věc zcela jiná. Jejich věrohodnost se v plné nahotě ukázala i v Husově procesu, v němž proti obviněnému svědčili i falešní svědci. Kanonické právo pochopitelně pamatovalo i na křivou přísahu, ale i tenkráte platilo úsloví „kde není žalobce, není ani soudce“. Obviněný se tedy musel hájit sám a beze svědků svědčících v jeho prospěch. Většinou musel odpovídat na položené otázky pouze ano/ne, aniž by měl možnost svoji odpověď jakkoli blíže rozvést, či vyložit. A dále – byla tady ta ochrana, kterou měl Husovi poskytnout Zikmundův glejt. Koncil, jako nejvyšší a konečná soudní instance v inkvizičním procesu, vydal dekret, který definoval zásadu, že žádný glejt nemůže být na překážku církevní pravomoci. Jinými slovy řečeno, církevní soudce má oprávnění jednat i proti onomu glejtu. Obviněný z kacířství neměl nárok na veřejné slyšení před soudním tribunálem. V rámci objektivity je třeba přiznat, že Husovi bylo přesto umožněno bezprecedentní trojí slyšení před soudem, které mu vymohl sám král Zikmund, jenž podlehl tlaku Husových přátel z řad šlechty. Jedním z hlavních znaků kacíře je zatvrzelost, což podle kostnických žalobců přesně pasovalo i na Jana Husa.

Co je třeba si na úvod ještě připomenout, abychom lépe chápali právní souvislosti Husovy kauzy? Důsledně musíme rozlišovat, kdo Husa odsoudil a kdo provedl hrdelní ortel. Husa odsoudila tehdejší církev na základě závěrů inkvizičního procesu a po jeho odsouzení byl Hus předán světskému rameni spravedlnosti k vykonání popravy upálením. Jinak řečeno, kdyby církev Husa neodsoudila, světská moc by ho nepopravila.

Dále je třeba si plně uvědomit, že Husova dlouhá kauza byla vedena dle kanonického, tzn. církevního práva (ius canonicum), nikoli podle práva civilního (ius civile). Bylo to hned ze dvou důvodů. Hus jako kněz spadal pod jurisdikci (soudní pravomoc) kanonického práva, to zaprvé. A zadruhé – inkviziční procesy proti kacířům byly vedeny rovněž podle kanonického práva, což byl pochopitelně taky Husův případ.

1 fáze kauzy (do příjezdu do Kostnice)

Husova kauza trvala dlouhých 5 let, tj. od r. 1410 až do jeho odsouzení. My si ji tady velice stručně, krok za krokem projdeme a pak si ještě povíme o různých názorech na Husovo odsouzení, vč. těch současných.

Nejprve si však načrtněme kulisy, v nichž se začalo odehrávat první dějství Husovy kauzy. Před tím si ještě připomeňme jednu důležitou událost, která má souvislost s naším vyprávěním. V r. 1378 došlo k papežskému schizmatu, kdy najednou, zdánlivě z ničeho nic měla římská církev papeže dva, tzn. avignonského se sídlem v Avignonu a římského. Touto dvouhlavou hydrou, která zasedla Petrův stolec, vrcholí krize v této církvi, ale to ještě nebyl zdaleka všem dnům konec, jak si v dalším povíme. Dospěli jsme tedy konečně k počátku Husovy kauzy, tj. k roku 1410.

Tento rok má nejen z Husova pohledu dva aspekty, a to geopolitický a vnitropolitický. Co se týče toho geopolitického, tak koncil v Pise sesadil 5. června 1409 avignonského papeže Benedikta XIII. a římského Řehoře XII. a zvolil papežem Alexandra V. Ten však za necelý rok, 3. května 1410 zemřel. Místo něj byl za 14 dní zvolen nechvalně známý Baltazar Cossa, jako Jan XXIII. A protože se předchozí dva papežové svých pontifikátů nevzdali, měla římská církev namísto dvou, papeže tři a z dvouhlavé hydry se stala trojhlavá. Ač se to zdá skoro nemožné, krize římské církve se tím prohloubila ještě víc a nabyla tragikomického rozměru.

Arcibiskupský znak Zbyňka Zajíce z Hazmburka (zdroj: Wikipedie)

Arcibiskupský znak Zbyňka Zajíce z Hazmburka (zdroj: Wikipedie).

V oblasti vnitropolitické je třeba zmínit jinou důležitou událost, která se odehrála v Praze. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka, který se postupně proměnil z Husova přítele na jeho zavilého nepřítele, nechal 16. července 1410 spálit v arcibiskupském dvoře Viklefovy spisy a pak zbaběle odjel do Roudnice n. Labem. Je třeba připomenout, že v bule, kterou vydal ještě papež Alexandr V. bylo arcibiskupovi Zbyňkovi přikázáno, aby byly odstraněny Viklefovy spisy z očí veřejnosti. Nikde se však v této instrukci nepíše o tom, že se mají spálit. Arcibiskup onou hranicí, na níž hořely vzácné spisy značné filosofické i teologické hodnoty, se tím vlastně stal papežštějším než papež.

Král Václav IV. stojící stále ještě na Husově straně, nařídil arcibiskupovi, aby poškozeným uhradil spálené Viklefovy knihy. Zároveň však na Husa a jeho společníky byla uvalena klatba (částečné nebo úplné zbavení účasti na církevním životě). Nastává doba, kdy se láme chleba i charaktery.

Ještě před těmito událostmi byl uveden v platnost zákaz kázání na veřejných místech, což se mj. týkalo i Betlémská kaple. Tento zákaz Hus taky ignoroval, aniž si zřejmě uvědomoval, že z hlediska kanonického práva postupuje protizákonně.

Vzdoropapež Jan XXIII

Vzdoropapež Jan XXIII.

Hus spolu se sedmi dalšími společníky se 25. června 1410 odvolal proti spálení Viklefových knih k papežskému soudu (aktuálně sídlí v Boloni). Sepsáním a odesláním tohoto odvolání začíná Husova kauza. Pozorného čtenáře jistě napadne, jak se Hus mohl 25. červena odvolat proti spálení Viklefových knih, když ony byly spáleny až v červenci. Hus a jeho přátelé pochopitelně správně tušili, co chce arcibiskup udělat, takže apelaci (odvolání) podali dříve. Arcibiskup tím, že knihy podpálil, porušil kanonické právo, protože je nechal spálit až po této apelaci, v níž byl záměr spálit knihy napaden a apelace nebyla zdaleka ještě vyřízena. Z toho je patrné, jak i tehdy byla hranice mezi právem a bezprávím velice tenká.

Již koncem srpna byl šetřením Husova odvolání pověřem kardinál Odo Colonna. Colonna požádal o dobrozdání profesory teologie z boloňské univerzity a ti prohlásili, že arcibiskupovým činem v Praze došlo k urážce nejen pražské ale i oxfordské univerzity, tzn. že knihy neměly být spáleny. To byl velice nepříznivý závěr pro Husovy nepřátele u kurie i v Čechách. V druhé polovině srpna se u kurie objevili vyslanci pražského arcibiskupa (Kuneš ze Zvole a Zdeněk z Chrasti), kteří s sebou vezli ke kurii dary. Papež obdržel ušlechtilého koně a kardinálové drahé prsteny. Tyto dary lze bez rozpaků a bez nadsázky považovat za úplatky. Colonna opětovně vyzval pražského metropolitu, aby Viklefovy spisy odstranil z očí veřejnosti a papež Jan XXIII. předvolal Husa před svůj soud. A to bylo z Husova pohledu velice vážné a on z tohoto předvolání měl velké obavy. A oprávněně!

Oddo Colonna-papež Martin V. (zdroj: Wikipedia, the free encyclopedia)

Oddo Colonna-papež Martin V. (zdroj: Wikipedia).

Na počátku podzimu – stále se nacházíme v r. 1410 – Hus vyslal k soudnímu řízení u kurie své tři právní zástupce v čele s Janem z Jesenice (Mikuláš ze Stojčína, Marek z Hradce). Erudovaný právník Jan z Jesenice byl Husovým věrným přítelem a poskytoval mu po celou dobu trvání kauzy neocenitelné právní rady a konzultace. V Boloni, kde sídlil soud kurie, chtěl Jesenic získat stanovisko teologů k Viklefovým spisům. To se lišilo od oficiálního stanoviska kurie a bylo velice příznivé pro Husa a jeho skupinu, takže si ho nechal Jesenic notářsky potvrdit a poslal ho do Prahy. Odo Colonna příkře odmítl důvody, proč se Hus nedostavil k papežskému soudu, takže Jesenic požádal papeže, aby Colonnu zprostil vedením sporu kvůli podjatosti. Papež překvapivě tomuto požadavku vyhověl a auditorem (vyšetřující soudce) jmenoval Jana de Thomariis. Colonna ještě stačil vynést rozsudek nad Husem pro nestání, protože Hus se ve stanovené lhůtě nedostavil k papežovu soudu, což bylo z právního hlediska považováno za pohrdání soudem. Zároveň na Husa z důvodů nedostavení se k soudu uvalil klatbu. To vše se odehraje během února roku 1411.

Klatba byla vyhlášena v Praze opět velice brzy, a to někdy v polovině března. Málokdo chápal, že kladba se netýká Husova kacířství, ale zatím souvisí „pouze“ s odmítnutím poslušnosti dostavit se k papežovu soudu. Tyto nuance mohli rozlišit pouze kanonisté, tj. znalci kanonického práva.

Vraťme se ještě na chvíli do podzimu roku 1410, kdy bylo zahájeno sepisování žalob proti Husovi, kterého se aktivně účastnili arcibiskupovi úředníci (Jan Protiva a teolog Ondřej z Brodu). Další ochotné žalobce nacházel arcibiskup i mezi německými profesory, kteří po vyhlášení Dekretu kutnohorského v r. 1409 dobrovolně opustili Prahu.

V březnu 1411 sestavil další soupis žalob na Jana Husa sipka4 Michal z Německého (dnešního Havlíčkova) Brodu, zvaný Causis (sudič), který měl významný podíl nejen na Husově odsouzení, nýbrž i na odsouzení Jeronýma Pražského o necelý rok později.

V druhé dekádě měsíce června 1411 arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vyhlásil nad Prahou a jejím okolím v okruhu přes 20 km interdikt (zákaz církevních úkonů pro jednotlivce nebo nad teritoriem – zákaz křtů, pohřbů i bohoslužeb). Král Václav IV. kontroval prohlášením, že zabaví majetky těch kleriků, kteří arcibiskupova příkazu uposlechnou. Při svém kázání v nejbližší neděli po vyhlášení interdiktu Hus vystoupil proti tomuto nařízení a rozvedl úvahu na téma o nadřazenosti moci světské nad mocí duchovní. Arcibiskup již na počátku července na základě rozhodčího výroku měl odvolat interdikt, veškeré klatby vyhlášené jím samotným a zavázat se ke zrušení klateb vyhlášených římskou kurií. Arcibiskup měl rovněž rozhřešit exkomunikované osoby. Dále měl písemně papeži sdělit, že se v Království českém nevyskytují žádné bludy a že dle pokynů panovníka došlo ke smíru mezi arcibiskupem, Husem i pražskou univerzitou. Tento soustředěný tlak svého okolí už arcibiskup neustál (zrušil pouze interdikt) a odjel hledat zastání u římského krále Zikmunda Lucemburského. K němu však již nedorazil a v Prešpurku (dnešní Bratislava) 28. září zemřel. Lze říci, že tím končí první dějství Husovy kauzy.

Mezitím přesídlil papežský dvůr z Boloně do Říma. V létě 1411 odebral papež Husovu kauzu Janu de Thomariis (připomeňme, že Thomariis nastoupil po kardinálu Colonnovi) a přidělil ji Petru Stefaneschi. Ten se razantně ujal svého úkolu a Husovi ztížil, resp. zpřísnil (agravace) klatbu pro nestání u soudu. Papež dále jmenoval komisi čtyř kardinálů (Antonín Caietano, Tomáš Brancacci, František Lando a František Zabarella), kteří se měli též věnovat Husovu případu. Tato komise připustila, že jsou oprávněné důvody pro zproštění půhonu, což byl výsledek Husova skvělého zastupování obratným právníkem Jesenicem, ale o klatbě nerozhodla. Dalšího vedení procesu se měl zhostit kanonista, kardinál Zabarella (kanonista byl odborník, znalec kanonického práva). Protože se Husova kauza začala díky Jesenicovi vyvíjet velice příznivě, museli znovu přejít do protiútoku Husovi nepřátelé u kurie v čele s nám již nechvalně známým Michalem de Causis. Jesenicovy zápisy do příslušných register byly předány Tomáši Brancacciovi, který začal proces účelově zdržovat, aby měl Michal de Causis dostatek času na převzetí iniciativy. Nejprve bylo třeba odstranit Jana z Jesenice, kterému, co se týče právní erudice, Michal de Causis nesahal ani po kotníky. Jesenic byl proto někdy v březnu 1412 zatčen a uvězněn na základě žaloby pro údajné šíření Viklefova učení. Tuto žalobu vypracoval – kdo jiný než – Michal de Causis. Za nějaký čas se Jesenicovi podařilo z vězení uprchnout, ale tím pádem se náhle ocitl na stejné lodi se svým klientem Husem. I na Jana z Jesenice byla totiž okamžitě uvalena klatba pro nestání.

Co znamenala agravace (zpřísnění) Husovy klatby? Kdyby Hus nadále po 20 dnů ignoroval citaci (půhon) k papežovu soudu, začal by platit interdikt v místě jeho pobytu a ještě tři dny po jeho odchodu. Dále pak ti, kteří by Husovi poskytli stravu a přístřeší nebo s ním obchodovali, měli být exkomunikováni (vyobcováni z církve). Kdyby Hus zemřel, měl mu být odepřen církevní pohřeb s uložením jeho ostatků do posvátné půdy. A tady končila veškerá legrace.

Pražská kapitula (sbor duchovních při katedrálním kostele) podala supliku (žádost) k římské kurii, která se týkala Husových příznivců na dvoře krále Václava IV. (Jindřich Lefl z Lažan, Jan Sádlo z Kostelce a Jan Řitka z Bezdědic). Tito muži se do 30 dnů měli zříci kacířství a kdyby neuposlechli, měli se v dalších 40 dnech dostavit ke kurii. Tato suplika obsahoval i trest pro Husa. Toho měli věřící chytit, předat arcibiskupovi či litomyšlskému biskupovi, nebo ho rovnou upálit. Z toho, co jsme si už pověděli a co se i z následujícího vyprávění dozvíme, jasně vyplyne to, jak velkého množství lidí se Husova kauza dotýkala.

Hus se v r. 1412 ocitl v bezvýchodné situaci, v níž se už nemohl nikam a k nikomu proti rozhodnutí papeže odvolat. Pak možná lépe pochopíme jeho zdánlivě „zoufalý“ čin z 18. října 1412, kdy se odvolal ke Kristu jako soudci nejvyššímu a nejspravedlivějšímu. Tuto odvolací instanci pochopitelně kanonické právo nezná. Kdyby měl Hus nablízku svého přítele Jesenice, který se ještě nevrátil z Itálie, jistě by mu poradil, aby od tohoto kroku upustil. V Kostnici to totiž Husovi velice přitížilo, protože jeho odvolání ke Kristu se týkalo trestní věci, v níž se mohl odvolat pouze k budoucímu koncilu, tedy instanci, kterou kanonické právo zná. Hus se cítil takřka všemi opuštěn a ještě intenzivněji si uvědomil, že jediný, o koho se ještě může opřít a na koho se v této nesmírně obtížné a tristní životní situaci může spolehnout, je jeho Spasitel. Především proto Hus sáhl po tomto odvolání. Jan Hus v odvolání ke Kristu zdůvodňuje své kroky a obviňuje v něm Michala de Causis, kardinála Steafaneschiho a pražské kanovníky. Ke kurii se nedostavil proto, že měl neblahou zkušenost s osudem Jana z Jesenice. Podobně se vedlo i Husovým bývalým přátelům Stanislavu ze Znojma a Štěpánu z Pálče, kteří po předvolání ke kurii, byli v Boloni rovněž uvězněni a po několikaměsíčním věznění propuštěni (přelom let 1408/1409). Tato zkušenost s totalitní mocí oba zahnala do tábora Husových nepřátel, protože na vlastní kůži poznali, jak je marné se vzepřít římské církvi. V této zjitřené atmosféře je po odstoupivším arcibiskupovi Zikmundu Albíku z Uničova jmenován novým metropolitou Němec Konrád z Vechty.

Hus za této situace opouští Prahu a z venkovského exilu se odvolává k zemskému soudu, který své zasedání zahájil 14. prosince 1412. Hus v tomto odvolání rekapituluje svoji kauzu a opět uvádí důvody, proč se nedostavil k soudu papežovu. Zdá se, že zemský soud na toto odvolání nereagoval, nebo se jeho stanovisko nedochovalo. Pravděpodobnější je spíše prvně jmenovaná varianta. Jan z Jesenice se vrátil z Itálie do Prahy zřejmě někdy na konci podzimu roku 1412 s čerstvě získným doktorátem práv z Boloňské univerzity. 18. prosince přednesl na akademické půdě univerzity projev, v němž na základě kanonického práva dokazoval, že řada právních úkonů, jako např. klatba bez předchozího jmenovitého napomenutí, nemají platnost. Proto ani styk s tím, na něhož je uvalena takováto „klatba“, není smrtelným hříchem. Jesenic ve svém projevu také poukázal mj. i na příznivé hodnocení vypracované kardinálem Zabarellou. Na Vánoce 1412 se Hus objevil v Praze a první lednovou neděli 1413 již kázal v Betlémě. Patrně na přání krále svá kázání ukončil a někdy na samém počátku února 1413 opět z Prahy odchází.

Bulou ze 6. ledna 1413 neoficiální koncil v Římě navždy zavrhl Viklefovo učení jako bludné a heretické a 10. února byly Viklefovy spisy demonstrativně spáleny. 6. února 1413 započalo jednání duchovenstva a teologů, kteří doporučili uvést zákaz 45 bludných Viklefových článků v platnost a přidali šest dalších, údajně taky kacířských článků. Všichni mistři pražské univerzity se měli zříci Viklefových aj. bludů, a to před arcibiskupem. Klatba uvalená na Husa měla platit, nikoli však interdikt. Hus měl však nadále zakázaný pobyt v Praze. Hus a Jakoubek ze Stříbra nabídli řešení nastalé krizové situace. Navrhovali, aby bylo ke kurii vysláno poselstvo, které by mělo očistit pověst Českého království nespravedlivě nařčeného z kacířství. Mělo by se zamezit mnohoobročnictví, svatokupectví a nadměrnému hromadění majetků v církvi. Bohužel tento návrh neprošel a králi mělo být odesláno pouze stanovisko teologů, jehož součástí bylo mj. i doporučení, aby Hus přestal kázat, a všeobecný zákaz kázání v Betlémě. Církevní tresty uvalené na Husa měly být co možná nejdříve realizovány. Odmítavé stanovisko z právního hlediska k tomu vypracoval opět Jan z Jesenice a Hus připojil také své vlastní stanovisko. Když král Václav IV. viděl onu nesmiřitelnost postojů, ustanovil jakousi 4člennou smírčí komisi pro jednání mezi Husovými přívrženci a jeho odpůrci, což byli teologové v čele s doktory teologie Stanislavem ze Znojma a Štěpánem z Pálče. Jednání započala někdy kolem 20. dubna. Bohužel stanoviska obou skupin byla tak rozporuplná, že k dohodě nedošlo a ani dojít nemohlo. Z oprávněného strachu před králem teologové, mezi nimi Stanislav ze Znojma a Páleč, metropoli raději opustili. Rozhěvaný král označil teology za původce nezdaru jednání a potrestal je vyhoštěním ze zemí Koruny. Štěpán z Pálče zůstal kdesi v Čechách a Stanislav ze Znojma se uchýlil na Moravu.

V červnu 1413 píše Jan Hus svému známému M. Janovi z Rejštejna, zvanému Kardinál, dopis, v němž vyjadřuje jakousi esenci svého odhodlání, když píše: „Lépe je dobře zemřít, než špatně žít. Kdo mluví pravdu, hlavu mu rozbijí. Ze smrti kdo hrůzu má, ten radost z života ztrácí. Nade vším vítězí pravda.“ Tyto nadčasové teze jakoby předjímaly Husův osud. Během venkovského exilu pobývá Hus mj. i na Kozím Hrádku. Pravděpodobně zde Hus sepisuje i své stěžejní dílo De ecclesia (O církvi) a další spisy (O šesti bludech, Česká nedělní postila).

30. října 1413 se díky nezměrnému politickému a diplomatickému úsilí krále Zikmunda podařilo stanovit zahájení příštího, již oficiálního ekumenického koncilu na den 1. listopadu 1414 v Kostnici.

Na jaře r. 1414 Hus přijal pozvání zbožné vdovy Anny z Mochova a přesídlil do Sezimova Ústí, kde napsal spis O hříchu (manželem Anny z Mochova byl totiž Jan ml. z Ústí Sezimova). V polovině roku 1414 se Hus uchyluje na hrad Krakovec svého příznivce pana Jindřicha Lefla z Lažan, protože Sezimoústecko zasáhla epidemie moru.

V březnu 1414 litomyšlský biskup Jan Železný, velký Husův odpůrce a pozdější husitobijec, vyslal své zmocněnce do Francie a Říma. Na základě tendenčních informací od biskupových zmocněnců vydal 30. dubna papež Jan XXIII. bulu, kterou přikázal českým představitelům církve (arcibiskup, litomyšlský biskup, administrátor olomouckého biskupství a inkvizitor Mikuláš, nezerský biskup), aby přísně zakročili proti Husovi. Zdá se, že arcibiskup i král Václav IV. tyto příkazy ignorovali.

Jean Gerson - socha na pařížské Sorbonně (zdroj: Wikipedie)

Jean Gerson – socha na pařížské Sorbonně (zdroj: Wikipedie).

Ve Francii vyslanci biskupa Železného měli také úspěch, neboť v květnu kancléř pařížské univerzty Jan Gerson rovněž vyzval pražského arcibiskupa, aby bující plevel kacířství vykořenil, a to dokonce i za použití světského meče. V odpovědi Gersonovi arcibiskup Konrád z Vechty přislíbil, že se bude snažit dostát nelehkému úkolu. 24. září zaslal do Prahy 20 tezí, které vybral z Husova spisu O církvi, jež se mu jevily jako velice podezřelé.

Někdy na sklonku léta 1414 se Hus definitivně rozhodl, že se na koncil do Kostnice vypraví a oznámil to oficiálně králi Zikmundovi, který Husovi slíbil vystavit ochranný glejt. Král Václav IV. Husa z jeho rozhodnutí nijak neodrazoval, protože byl rád, že se Husova kauza přesune na půdu koncilu.

30. srpna zmiňovaný inkvizitor Mikuláš vydal písemné dobrozdání o tom, že na Husovi neshledal zádný blud ani kacířství.

1. září ve velkém sále Karolina přečetl Hus své vyznání víry, které sám sepsal a v němž byla obsažena veškerá dosud známá křivá obvinění (např. navádění pánů k sekularizaci majetku církve, nabádání k neplacení desátků a k zabíjení kléru). Byla to naprosto absurdní obvinění.

7. října 1414 píší tři významní šlechtici v čele s Čeňkem z Vartenberka, nejvyšším pražským purkrabím (Boček z Kunštátu a z Poděbrad, Vilém ze Zvířetic), list králi Zikmundovi, v němž dokládají, že arcibiskup Konrád z Vechty neshledal žádné kacířství ani blud u Jana Husa. Dále pak v dopise žádají, aby Husovi bylo poskytnuto slyšení na koncilu.

Ve čtvrtek 11. října 1414 opouští Jan Hus pevné zdi hradu Krakovce a vydává se na svoji poslední pozemskou pouť směrem do Kostnice doprovázen mj. Petrem z Mladoňovic (písař), Janem z Chlumu (zvaný Kepka), Václavem z Dubé, Jan Kardinál z Rejštějna (v Kostnici se připojil Jindřich z Chlumu, řečený Lacembok). Jeho přítel Jan z Jesenice ho na cestu vybavil řadou potřebných dokumentů, jež mohly svědčit v jeho prospěch. Mezi těmito dokumenty se nacházely notářské opisy Dekretu kutnohorského, usnesení univerzity protestující proti spálení Viklefových knih z r. 1410 a svědecké výpovědi v procesu z téhož roku. Hus se na svoji dalekou pouť musel bohužel vydat bez slíbeného Zikmundova glejtu. Jeho cesta přes Norimberk probíhla poměrně poklidně a ve městech, jimiž výprava projížděla, se Hus setkával s vlídným přijetím. 3. listopadu se výprava přeplavila přes Bodamské jezezero a objevila se v Kostnici. Hus se ubytoval u vdovy Fídy v ulici sv. Pavla (dnes Husova).

2 fáze kauzy (Kostnice)

Ihned po Husově příjezdu do Kostnice započali svoji štvavou kampaň proti němu dva jeho největší nepřátelé – Štěpán z Pálče a Michal de Causis. Když si pak Jan z Chlumu přišel na toto počínání stěžovat přímo papeži Janu XXIII., tak on údajně pronesl: „Co já zmohu? To přece dělají vaši.“ A bohužel měl pravdu.

Teprve 5. listopadu přivezl Václav z Dubé od Zikmunda ochranný glejt, tzn. že celou cestu do Kostnice jel Hus bez něj. Během listopadu Husa zastihla zpráva o znovuzavedení přijímání podobojí v Praze Jakoubkem ze Stříbra. Hus to přijal s rozpaky, a to ještě ani netušil, že i tohle se v Kostnici obrátí proti němu.

Mezitím se ve městě na břehu Bodamského jezera rozšířila absurdní fáma o tom, že se Hus pokusil uprchnout na voze se senem zakrytým plachtou. Záhy byla pochopitelně tato fáma vyvrácena v samých základech. Nezměrné žalobní úsilí dobře placeného advokáta Michala de Causis začalo nésti své ovoce. 28. listopadu byl Hus zatčen, odveden k výslechu před kardinály a za několik dní byl převezen do těžkého žaláře v dominikánském klášteře, kde zůstal až do 24. března 1415. Bylo to přesně duchu kanonického práva týkajícího se zacházení s kacíři. Dále je třeba si uvědomit, že Hus byl zatčen především na základě stále trvající kauzy nedostavení se k papežovu soudu. Tato kauza nebyla uzavřena a trvala až do zahájení koncilu, který ji měl právně dořešit. Byly také neoprávněné obavy, aby Hus neuprchl a neovlivňoval svědky.

O průběhu Husova procesu v Kostnici máme dva důležíté prameny. Tím prvním je Mladoňovicova relace. Připomeňme si, že Petr z Mladoňovic byl písařem Jana z Chlumu, který Husa do Kostnice doprovázel. Jedná se o jakousi středověkou reportáž o průběhu Husova procesu v podobě pašijového příběhu. Tím druhým pramenem jsou Husovy dopisy z Kostnice. I laikovi je zřejmé, že oba tyto zdroje nepostrádají a ani nemohou postrádat osobní zaujetí těchto dvou přátel. A v tom je docela problém, protože pro práci historika se mohou místy jevit jako neobjektivní.

Francesco Zabarella (zdroj: Wikipedia, l'enciclopedia libera)

Francesco Zabarella (zdroj: Wikipedia).

Na počátku prosince byla sestavena v souladu s kanonickým právem komise, která se měla zabývat Husovou kauzou. Mj. v ní zasedli kardinálové Petr d’Aily, nám už známí Tomáš Brancacci a František Zabarella. Také jméno Petra d’Ailyho si dobře zapamatujme! Komise pokračovala přesně tam, kde skončila předchozí kauza, v níž se Hus nedostavil k papežskému soudu. Z toho, že si Hus na tento procesní postup stěžoval, je zřejmé, že naprosto nepochopil právní podstatu své kauzy a možná ani pochopit nechtěl. I v tom je tragika jeho osudu. Předem byla vystavena bula, v níž byl Hus označen za arcikacíře a svůdce lidu.

Pierre d'Ailly (zdroj: Wikipedie)

Pierre d’Ailly (zdroj: Wikipedie).

Pod velkým tlakem musel Hus ve vězení odpovídat na Viklefovy články a musel se tedy podrobit procedůře, která platila pro výslech kacířů. Hus odpovídal celkem ochotně, takže nebylo třeba užít tortury, tj. práva útrpného, jinak řečeno mučení. Žalobci Husovi předložili 45 Viklefových článků, k nimž Michal de Causis připojil některé další. Husova odpověď na 26 článků zněla „nedržel jsem a nedržím“, u čtyř článků vyjádřil pochybnost, zda je vůbec Viklef jejich autorem a u 15 článků se vyjádřil poněkud vyhýbavě, neboť tušil, že tady by se pouštěl na velice tenký led (majetek kněží, církevní majetek a jeho sekularizace, sipka4 Konstantinova donace). Důležitý 15. článek, který praví, že duchovní ve smrtelném hříchu nemůže provádět svátostné úkony, byl považován za zvláště kacířský. Hus k tomuto Viklefovu přísnému nahlížení na věc, přidal veledůležité slůvko, které v latině zní „digne” a česky znamená „důstojně, „slušně”, „zaslouženě”, resp. „hodně”. Přidáním tohoto slůvka k Viklefově tezi, se ona dostává do úplně jiného světla. A teď přichází to nejpodstatnější – žalobci toto slůvko v žalobách na Husa zcela účelově vypustili. I z tohoto zdánlivého „detailu” je zřejmé, jak také probíhala Husova kauza na koncilu.

Zároveň byli k Husovi přiváděni svědci, kteří před Husem skládali přísahu. Je třeba objektivně připustit, že i to bylo přesně v duchu kanonického práva. Problém však spočíval v tom, že to byli často svědci falešní, Husovi nesmiřitelní odpůrci. Navíc byli před Husa přiváděni i v době, kdy byl vážně nemocen, a nemohl jejich přísahy ani sledovat, natož vnímat.

Hus si stěžuje Janovi z Chlumu, že články z jeho spisu De ecclesia byly vyňaty velice nepřesně. V Kostnici koluje další fáma o Husově značném bohatství, kterou podpořil Michal de Causis, takže ji uvěřili i Husovi soudci. Součástí této pomluvy bylo i to, že se Hus snaží koncil uplatit obrovskou sumou 2000 dukátů, aby mohl být veřejně slyšen.

Hus při jednom z mnoha výslechů připustil, že vykonával po dlouhý čas bohoslužby, přestože byl v kladbě, odvolal se k papeži a napsal v dopise, který byl přečten v Betlémě, že do Kostnice musel odjet bez Zikmundova glejtu. Tento dopis byl však Husovými nepřáteli mylně interpretován.

Nad Husem jsou vznášena další a další obvinění a přesto si Hus stále plně neuvědomuje vážnost svého postavení, protože se naivně domnívá, že se bude moci ospravedlnit před koncilem v akademicky vedené disputaci.

Na Štědrý den 1414 se v Kostnici objevil král Zikmund se svojí chotí Barborou Celskou. Při jednání s kardinály žádal Husovo propuštění z vězení, narazil však na takovou zeď rozhodného odmítnutí, že raději ustoupil. Zmar koncilu, jehož hlavní kauzou zdaleka nebyla ta Husova, mu za to nestál. Husova kauza totiž patřila mezi tzv. alia minora, tzn. ostatní maličkosti.

Počátkem ledna 1415 Hus vypracovával písemné odpovědi na 45 Viklefových článků a žalobné články sestavené Štěpánem z Pálče. Je soustavně vyslýchán a jeho dopisy cenzuruje Michal de Causis především proto, aby v nich nalezl formulace, které by mohl použít proti Husovi. Husovi byla přečtena bula, v níž je označen za arcikacíře a svůdce lidu (o této bule, která byla předem vystavena, jsme se již zmiňovali). Formulace buly měla mít především psychologický efekt, který měl Husa zastrašit. K žalobním článkům vybraným z Husova spisu O církvi byly přidány ještě ty ze spisu z r. 1412, kterými odsuzoval papežovu bulu vyhlašující křížovou výpravu proti neapolskému králi Ladislavovi. Ano, i toto se nyní velmi hodilo!

V únoru se objevil v Kostnici inkvizotor Mikuláš, který vystavil ono dobrozdání o Husově pravověrnosti. Byl předvolán k výslechu, v němž popřel pomluvu o tom, že by Hus nejel do Kostnice dobrovolně, ale byl k tomu donucen králem Václavem IV. I takovými zbytečnostmi se zabývali Husovi soudci. Do Kostnice také přicestoval Jan Gerson, který vyšetřovací komisi předložil oněch 20 bludných článků z Husova spisu O církvi. Jednalo se věsměs o lživé články, na něž Hus neodpověděl, což kardinál d’Aily považoval za pohrdání slovutnou osobou Gersonovou.

V březnu se v Kostnici objevil Husův krajan a spolužák, mistr Křišťan z Prachatic a setkal se s Husem ve vězení. Hus se při setkání neubránil dojetí a rozplakal se. Byl to zase Michal de Causis, který ihned na M. Křišťana vypracoval žalobní články v počtu 30. Křišťan z Prachatic byl zatčen a uvězněn a teprve na přímluvu krále Zikmunda byl propuštěn. Křišťan poté déle v Kostnici neprodléval a ihned odcestoval domů. Kostničtí jestřábi si tedy museli vystačit zatím pouze s jedním kacířem.

Když byl papež Jan XXIII. vyzván, aby spolu s dalšími dvěma papeži (Řehoř XII. a Benedikt XIII.) ostoupil, byl tím velice zaskočen, neučinil tak a v noci z 20. na 21. března v přestrojení spolu se svými věrnými italskými kardinály z Kostnice uprchl. Nastala velice vážná situace, která hrozila zánikem koncilu, čehož se Zikmund, zachvácen panickou hrůzou, velice obával. Nemohl připustit, aby se všecírkevní synod, na jehož konání vynaložil nemalé úsilí, náhle rozsypal jak domeček z karet. Proto díky své vůli vyvinul nezměrnou snahu, aby koncil zachránil a mohl pokračovat ve svém jednání. Již 26. března bylo zasedání koncilu obnoveno. Papež byl dopaden, odsouzen a 29. dubna podepsal abdikační protokol.

Mezitím byl Hus 24. března převezen na hrad Gottlieben. Aby měl koncil o čem dále jednat, Zikmund mu předhodil Husovu kauzu, která se nyní náramně hodila, a rázem nabyla na nikým nechtěné důležitosti. Ano, projevilo se kouzlo nechtěného a Zikmund se prokázal jako obratný, pragmatický politik. Měl jedinečnou příležitost Husa z vězení propustit, učinil však pravý opak. Nemohl dohlédnout, jaké fatální následky toto jeho rozhodnutí bude mít v Čechách, kde již byla reformace v plném proudu a revoluce čekala na onu pověstnou jiskru, která zapálí sud s prachem.

4. dubna se v Kostnici objevil Husův přítel Jeroným Pražský. Když zjistil pro něj velice nepříznivou situaci ve městě, o několik dní později z města uprchl. Již 25. dubna byl však v bavorské Hiršavě nedaleko českých hranic poznán a 23. května v okovech přiveden do Kostnice, aby Husa již nikdy nespatřil († 30. 5. 1416)

6. dubna je v Husově kauze jmenována nová komise, v níž z té původní zůstal jen kardinál Petr d’Aily (kanonista Fillastre, Štěpán Coeuvret a Jan VI. Martigny). Krátce po ustavení komise vystoupil na zasedání německého národa pražský kanovník Jan Náz s absurdními zkazkami o ohavnostech, které v Čechách páchají stoupenci arcikacíře Jana Husa a jež se týkají především svátosti eucharistie. Byla ustanovena další komise, která už měla dovést Husovu kauzu do konce.

Komise provedla revizi žalobních článků, jejichž počet byl zredukován. 20 článků, které Gerson vybral jako bludné z Husova traktátu De Ecclesia, bylo vypuštěno úplně. Tady je opět třeba zdůraznit, že komise patrně chtěla vyvolat zdání důvěryhodnosti a nezaujatosti nebo byla prostě přesvědčena, že redukovaný počet žalobních článků úplně postačí k obvinění i odsouzení za kacířství.

Na protestní list českých a polských šlechticů reagoval biskup Jan Železný svojí replikou, v níž mj. neprávem učinil Husa zodpovědným za podávaní pod obojí způsobou v Čechách i za nepřístojnosti, které se tam dějí při podávání posvěceného vína. K tomu Gerard Puy de Miremont připojil to, že glejt byl Husovi vydán až po jeho zatčení, což byla nehorázná lež. Dále pak uvedl, že Hus byl v klatbě celých 5 let, a proto je nutné ho považovat za arcikacíře. Pokrytecky dodal, že Husovi bude dopřáno Boží spravedlnosti a bude s ním nakládáno mírně.

Proti oběma replikám ostře vystoupili čeští páni a Petr z Mladoňovic předložil z Prahy dodané listiny v Husův prospěch. 250 účastníků zemského sjezdu pečetilo v květnu protestní list adresovaný Zikmundovi, v němž si stěžují na zacházení s Husem v Kostnici. Jedenáct korouhevních pánů z Moravy zase žádá Zikmunda, aby zajistil platnost ochranného glejtu, který poskytl Husovi. Aby toho nebylo málo, tak ještě mimo to osm českých šlechticů písemně žádalo pány zdržující se se Zikmundem v Kostnici, aby na krále zatlačili v Husův prospěch. Pozoruhodné je, že se nikde v těchto listech neobjevuje král Václav IV., univerzita, ani města.

18. května byl Hus v Gottliebenu opět výslýchán osmičlennou komisí v čele s kardinálem Petrem d’Ailym a ta dospěla k závěru, že se jedná o zatvrzelého kacíře. Hlavním znakem kacířů je totiž právě jejich zatvrzelost a neústupnost. (Jak jednoduché, že? Když odsouzený trvá na svých názorech a nechce se přiznat k něčemu, co nehlásal, je zatvrzelý a tudíž je kacířem.) Další výslech proběhl 31. května za účasti dvou Husovi příznivěji nakloněných účastníků koncilu (Polák Wlodkowicz a zřejmě kardinál Zabarella). Hus souhlasil, že se nechá poučit a od té chvíle s ním bylo zacházeno přece jenom vlídněji. Byl převezen z Gottliebenu do františkánského kláštera, v jehož jídelně mělo být uděleno šlyšení, první dne 5. června. Zde dostal Hus konečně vydatnou stravu, aby při slyšeních nevzbuzoval nežádoucí soucit. Je velkou ironií dějin, že Husa v Gottliebenu 3. června vystřídal sesazený Baltazar Cossa, expapež Jan XXIII.

Co se událo 5. června? Nebýt Zikmunda, málem došlo k tomu, že nad Husem byl už tento den vyřčen ortel. Zikmund splnil svůj slib a zajistil, aby byl Hus nejprve vyslechnut. Hus měl oprávněné obavy, aby se jeho kostnickým soudcům nedostal do rukou spis Proti skrytému odpůrci, neboť si byl velice dobře vědom toho, že by mu hodně ublížil. Když zjistil, že tento z hlediska závazné katolické nauky velmi kontroverzní spis nebyl koncilu předložen, hluboce si oddychl. Na předložené žalobní články chtěli odpěděď jenom ano/ne. Hus své stanovisko nemohl zdůvodnit a odpovědi na otázky rozvést. „Křičeli téměř všichni proti mně jako Židé proti Ježíšovi,“ trpce si povzdychl Hus v jednom svém dopise.

Druhé slyšení proběhlo 7. června, kdy bylo zatmění slunce, a účastnil se ho sám Zikmund. Nejprve byly čteny výpovědi svědků, z nichž ty nejzávažnější byly o tom, že Hus učil remanenci, což kategoricky popřel. Kardinál d’Aily se ho snažil nachytat na filosofických otázkách kolem pojetí univerzálií (k tomu viz sipka sem). Jistý nejmenovaný Angličan na Husovu obhajobu uvedl, že Hus o eucharistii smýšlí pravověrně. Kardinál Zabarela připomněl citaci z evangelisty Matouše o dvou až třech svědcích s tím, že proti Husovi svědčilo dvacet svědků z řad vysoce vzdělaných mužů i prelátů. Hus, zahnán do úzkých, odpověděl, že jeho svědkem je jeho svědomí a všemohoucí Bůh. D’Aily netrpělivě reagoval, že na to oni nemohou brát zřetel, nýbrž jen a pouze na svědectví svědků, kteří už vypovídali. Při slyšení došlo opět na Viklefa (vděčné téma!), Konstantinovu donaci a Dekret kutnohorský. Za odchod učitelů a žáků německého národa z pražské univerzity může podle Jana Náze Hus a Jeroným Pražský. Hus nedostal slovo, aby se mohl obhájit. Páleč mu pokrytecky vyčetl, že kvůli němu musel odejít do vyhnanství. Jednalo se o obvinění nijak nesouvisející s procesem, přesto si ho Páleč neodpustil. Každý si chtěl přiložit nějaké to polínko k ještě nezapálené hranici. Zikmund vyvrátil lež o tom, že Husovi vydal glejt až po jeho zatčení. Dále Husa nabádal, aby se kál a podvolil se rozhodnutí koncilu. Na tuto farizejsky míněnou radu Hus znovu zdůraznil, že na koncil přijel dobrovolně, ne aby zde něco zatvrzele hájil, ale aby s pokorou přijal korekci svého učení, bude-li však poučen. Opět se zde projevilo nepochopení jeho kauzy. Nechtěl si uvědomit, že nepřijel do Kostnice pro poučení, ani obhajovat své názory v akademické disputaci, ale přijel na soud, na němž se měla projednávat kauza, která trvá už 5 let. Hus byl několikrát napomenut, aby učené auditorium nepoučoval, neboť to oni jsou jeho soudci.

Třetí veřejné slyšení se Husovi dostalo následující den, 8. června opět za účasti krále Zikmunda. Husovi byla přečtena žaloba, byly provedeny výpovědi svědků a zapsány Husovy odpovědi. Pak se projednávalo 39 sporných článků obsažených ve třech Husových spisech. Byl to redukovaný seznam sepsaný Husovými českými odpůrci. Mnohé články byly hrubě překrouceny a Hus se ke každému z nich měl vyjádřit. Došlo i na Husovo odvolání ke Kristu, které mu velice přitížilo. Na řadu přišel článek: „Jestliže papež, biskup nebo prelát je ve smrtelném hříchu, tehdy není papežem, biskupem ani prelátem.“ O tom jsme se už zmiňovali, že Hus do tohoto bludného článku vložil ono veledůležité slůvko digne, takže pak ten článek zněl, že takový klerik není klerikem „hodně před Bohem“. Bohužel Hus si svoji neutěšenou situaci velmi ztížil, když tuto terzi vztáhl i na světské panovníky. V této souvislosti Zikmund pronesl do auditoria památnou větu: „Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu!“ Hus se rovněž v této souvislosti nemohl nezeptat, proč tedy byl sesazen papež Jan XXIII. Otcové koncilu rozpačitě a zaraženě mlčeli, až se slova musel ujmout Zikmund, aby vyjmenoval žločiny Baltazara Cossy. Každý, kdo se zabývá církevními dějinami, tak ví, kolik papežů se dopouštělo těžkých zločinů a smrtelých hříchů a přesto nebyli sesazeni.

Václav Brožík - Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým

Václav Brožík – Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým.

Hus musel trpělivě vyvracet překroucené, z kontextu vytržené, neúplné nebo zcela pozměněné články ze svých spisů. Výjimku potvrzující pravidlo tvořily články, jejichž správnost musel Hus potvrdit. Když je však chtěl vysvětlit, byl hlasitými výkřiky urážen, zesměšňován, přerušován, takže svůj výklad nemohl vůbec dokončit. Protože Hus nemohl mít u sebe své spisy, musela mu stačit paměť. Tím byl také velice znevýhodněn, přesto vždy dokázal ocitovat nebo aspoň parafrázovat znění svého článku. D’Aily toto únavné slyšení uzavřel tím, že Husovi dal na vybranou, nikoli jako soudce, ale jako rádce. Buď se vydá na milost koncilu, který s ním nadále bude zacházet laskavě, nebo si zvolí další slyšení. Hus si bez zaváhání vybral to druhé. To d’Ailyho rozběsnilo takřka k nepříčetnosti a sdělil Husovi čtyři ultimata, na nichž se ustanovilo 60 doktorů:

1) musí se přiznat k bludům, které držel

2) musí je odpřisáhnout

3) musí se jich veřejně zřeknout

4) držet, vykládat a kázat jejich přesný opak

Pro Husa to byla ultimáta naprosto nepřijatelná. Bylo zřejmé, že 4. slyšení Husovi už poskytnuto nebude. Páleč i Michal de Causis si taky přisadili a farizejsky tvrdili, že tak nečiní z osobní zášti, ale proto, aby dostáli přísaze, kterou skládali jako doktoři teologie. V případě Michalově to bylo směšné, protože on nevlastnil doktorát z teologie. Hus pak byl odveden do žaláře.

Kostnický vězeň měl nyní ještě měsíc na to, aby o svém bezvýchodném postavení přemýšlel. Někteří za ním chodili do vězení a zkoušeli ho přemlouvat s tím, že mu bude nabídnuta ta nejmírněší verze odvolacího textu. Ten text tzv. „mírné“ odvolací formule známe v doslovném znění. Když si ho pozormě čteme, tak snáze pochopíme, proč Hus nemohl podepsat ani tuto verzi. Hus ještě v těchto poslednch dnech života píše další dopisy, které jsou jímavými ukázkami nezlomné víry, pokory a smíření se svým osudem. I v těchto chvílích myslel na své přátele, které nabádá ke spořádanému životu a za vše jim upřímně děkuje. Když tyto dopisy čte vnímavý člověk ještě po 600 letech, derou se mu slzy do očí …

Nastal den 6. čerevenec LP 1415. 15. slavnostní zasedání za účasti krále Zimunda bylo zahájeno velkolepou mší v katedrále „Naší milé paní“ (něm. Münster Unserer Lieben Frau), kterou celebroval hnězdenský arcibiskup Mikuláš Traba. Po dobu mše musel Hus stát potupně před vchodem do katedrály. Uprostřed dómu bylo zhotoveno jakési vyvýšené podium, na které byl Hus přiveden, aby si společně vyslechl kázaní Jakuba Arrigoniho, biskupa z Lodi na téma kacířství a papežského schizmatu. Bylo přečteno 260 Viklefových článků, které byly odsouzeny. Pak Bertold z Wildungen vylíčil průběh Husovy kauzy počínaje jeho spory s pražskými arcibiskupy, přes soudní řízení u papežské kurie až po pokračování kauzy před koncilem. Hus se tiše modlil a když byly čteny přísežné výpovědi svědků, chtěl něco namítnout. Kardinál d’Aily ho přerušil s tím, že dostane slovo až po přečtení obžaloby. S tím Hus nemohl souhlasit, protože obžaloba byla dlouhá a nemohl si všechno pamatovat. Z toho je patrné, že Hus i v posledních okamžicích svého života nebyl apatický a smířený s osudem, ale chtěl se dále hájit. Bylo však již rozhodnuto, mohl už jen odvolat. Na Husovu námitku se popudlivě ozval Kardinál Zabarella (jinak k Husovi vstřícný), že už byl dostatečně slyšen. Bohužel v tom měl pravdu, protože Husovi nemuselo být poskytnuto slyšení vůbec žádné, aniž by to bylo v rozporu s kanonickým právem, jak jsme se o tom již zmínili. Husovi dál mluvit nedovolili jeho pochopové, takže se opět uchýlil k tiché modlitbě. Výpovědi svědků byly uváděny bez jejich jmen zcela v souladu s kanonickým právem. Když došlo na učení o remanenci, Hus chtěl opět něco namítnout, protože remanenci nezastával, ale d’Aily to zamítl. Přesto Hus zvolal, že svoji při odevzdává Bohu Všemohoucímu. Poté biskup Antonín z Ponte přečetl rozsudek, v němž byl Hus proklet, zbaven kněžství a k vykonání hrdelního ortelu předán svědskému rameni spravedlnosti.

Tady bych se chtěl pozastavit ještě na chvíli u potenciální Zikmundovy viny na Husově upálení. Tato jeho nezpochybnitelná vina nespočívala v tom, že Husovi poskytl ochranný glejt, který otcové koncilu nevzali do úvahy, protože zřejmě v duchu litery zákona nadřadili kanonické právo nad civilní. Zikmundova vina spočívá v něčem zcela jiném. V čem tedy? V momentě, kdy byl Hus předán světské spravedlnosti k vykonání rozsudku, mohl Zikmund využít své pravomoci římského krále a odeslat Husa do Čech svému bratru Václavovi IV. k vykonání exekuce. Zikmund zcela nepochybně tušil, jak by to dopadlo, a to se mu nehodilo do jeho plánu, který zamýšlel s kacířskými Čechami. Domníval se totiž, že Husovým upálením bude veta po kacířství v jeho dědičném království. O jak mylný kalkul se jednalo, se měl Zikmund brzy přesvědčit na vlastní oči.

Po této malé odbočce se můžeme opět vrátit do kostnické katedrály, abychom pokračovali v tomto smutném závěru našeho vyprávění. Sedm biskupů Husa obléklo do mešního roucha a byl naposledy vyzván k odvolání. Husovo NEODVOLÁM překonalo souřadnice místa a času, aby se neslo dějinami blízké i vzdálené budoucnosti až do dnešních časů jako výzva k neohroženému boji za pravdu. Oněch sedm biskupů poté přistoupilo k odsvěcení. Jak by nás poučili katolíci, tak kněžské svěcení Husovi odňato být nemohlo. Byla mu „pouze“ vzata možnost vykonávat kněžské úkony, vyplývající ze svěcení. Autorovi tohoto textu to přijde jako pouhé slovíčkaření, neboť k čemu by mu bylo svěcení, když by stejně nemohl sloužit jako kněz. Z rukou byl Husovi nejprve odňat kalich, pak štóla a konečně i ostatní liturgické roucho. Po každém úkonu následovalo rituální prokletí. K velké trapnosti došlo v momentě, když se biskupové nemohli dohodnout na postupu porušení tonzury, zda břitvou nebo nůžkami. Hus si podle Petra z Mladoňovic k tomu neodpustil sarkastickou poznámku. Po chvili dohadování došlo tedy na nůžky. Nakonec byla Husovi nasazena papírová čepice se třemi namalovanými čerty a nápisem „Tento jest arcikacíř“. Zikmund pokynul falckrabímu Ludvíkovi, aby se ujal své pravomoci.

Husovo upálení - Jenský kodex

Husovo upálení – Jenský kodex.

Nespoutaný Hus v doprovodu čtyř ozbrojenců kráčel Geltingenskou branou k hranici za městkými hradbami. Celou cestu se modlil. Před hranicí padl na kolena a prosil svého Spasitele o smilování. Při prudkém pohybu mu spadla papírová čepice, kterou mu ihned ozbrojenci nasadili. Odmítl nabízenou zpověď, protože by musel nejprve zapřít sám sebe. Hus ještě chtěl cosi říci německy, falckrabě ho pokynem ruky přerušil a vydal pokyn k zahájení popravy. Říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu se naposledy Jana Husa zeptal, zda odvolá, aby si zachránil holý život. Dle Petra z Mladoňovic Hus zvolal: „V té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemříti.“ Falcklabí Ludvík i maršálek Pappenheim tleskli rukama, načež odjeli, a hranice byla zapálena. Do daleka byl slyšet Husův křik, než ho kouř a plameny přerušily … Zvědavé diváky brzy od hranice zahnal puch chcíplé oslice, která byla velice mělce zakopána. Husova hranice totiž stála za hradbami města na mrchovišti koní. Podle Petra z Mladoňovic, když katovi pacholci nalezli hlavu a další kosti, tak to vše roztloukli a házeli zpátky do znovu rozdmýchávaného ohně. Srdce pak napíchli na zaostřený kyj a opékali jak na rožni. Hranice byla pečlivě střežena až do druhého dne, aby si Husovi průvodci nemohli do Čech odvést ani uhlík, ani hrstku popela. Pak vše, co zbylo, katovi pomocníci naházeli do káry a vysypali do nedaleko tekoucího Rýna.

Shrnutí

Z čeho byl Hus neprávem a nespravedlivě obviňován, co lze procesu s Husem vytknout a co naopak bylo v pořádku – bylo-li tam vůbec něco takového. (Autor vybral jen to nejpodstatnější podle erudovaného právního historika nad jiné povolaného, evangelíka doc. Jiřího Kejře, letos zesnuvšího.)

• Husovi soudci dali důvěru křivým svědectvím (citace z Husových děl byly chybné, neúplné, či vytržené z kontextu), některé výpovědi byly přímo lživé.

• Články Michala de Causis už z r. 1411 byly většinou vymyšlené a ničím nepodložené.

• Články téhož advokáta z r. 1414 Husa lživě obviňují z toho, že prosazoval, aby Večeře Páně byla vysluhována pod obojí způsobou (je třeba si uvědomit, že Hus nebyl autorem teologického zdůvodnění přijímání podobojí).

• Hus byl nesmysně obviněn z toho, že chtěl z Kostnice uprchnout a i na základě tohoto obvinění, či spíše klevety, byl zatčen a uvězněn (dnes bychom řekli, že na něj byla uvalena vazba, aby nemohl utéci a ovlivňovat svědky).

• Absurdní bylo rovněž nařčení z toho, že králi Václavovi oznámil, že bude hájit tři až čtyři Vikefovy články (krále Vácava by tohle vůbec nezajímalo, takže by si s ním o tom Hus vůbec nepovídal).

• Primitivní a zároveň velice nebezpečné byly lživé báchorky o jeho bohatství. Podle nich prý Hus disponoval 70.000 zlatými florény a Michal de Causis se ho s bohorovným klidem drze zeptal, co s touto astronomickou sumou udělal.

• Obvinění, že Hus ještě po odsouzení Viklefa na neformálním koncilu v Římě jeho učení prosazoval na pražské univerzitě je rovněž lživé, neboť v té době již Hus na univerzitě nepůsobil.

• Co se týče apelace k papeži proti odevzdání Viklefových spisů, tak papež v této věci jmenoval svým legátem pražského arcibiskupa, tedy osobu, proti níž byla apelace podána, a to je naprosto nestandardní. Kejř tvrdí, že za tím byly úplatky. Úplatky byla provázena i žaloba arcibiskupa týkajíci se Husova předvolání před papežův soud.

• Soudce Odo Colonna, když ho Husovi prokurátoři obvinili z podjatosti, uvalil na Husa klatbu v době, kdy již započalo Colonnovo vyšetřování auditorem (vyšetřující soudce) z podjatosti. V rámci objektivity je však třeba uvést, že Husovi prokurátoři byli bez relevantního mandátu (jeho prokurátoři se mohli pouze přimluvit za to, aby se nemusel dostavit k soudu – nic víc!). Hus byl označen kacířem, aniž by byl obviněn.

Z uvedeného vyplývá, že fáze procesu do Husova kostnického zatčení neproběhla zcela v souladu s procesním právem a bez pochybení a právních vad. Jinak tomu bylo při vlastním procesu v Kostnici, v němž procesní pravidla porušena nebyla. Ale jak Kejř dodává, Husovi soudci připustili falešná svědectví, Husovu obhajobu posuzovali zaujatě a odsoudili ho i za bludné názory, které Hus nikdy nehlásal s tím, že o rozsudku bylo předem rozhodnuto.

Čím se Hus skutečně provinil?

• Ignoroval zákaz kázání v kaplích.

• Nerespektoval klatby na něj uvalené a dál vykonával bohoslužby.

• Ač předvolán, nedostavil se k papežskému soudu, což se bralo jako pohrdání soudem.

• Odvolal se ke Kristu.

• Učením o církvi.

• Nerespektoval církevní soudnictví, pod nějž jako kněz spadal.

Je důležité si uvědomit, že Hus si svůj proces, který měl finále v Kostnici, odstartoval sám v r. 1410, když podal apelaci proti odevzdání Viklefových spisů. Jinými slovy – nebyl to zinscenovaný proces. Tragika Husova osudu spočívá v tom, že naprosto nepochopil, že do Kostnice jede k soudu a nikoli obhajovat své názory a učení v akademické disputaci.

Co je kontroverzní na jeho odsouzení?

• Hus byl odsouzen jako viklefista, přestože zastával jenom některé Viklefovy názory.

• Husův vztah k remanenční nauce (i když se nikde od ní výslovně nedistancoval, z kazatelny ji nikdy nehájil).

• Zemřel proto, že nechtěl uznat něco, co neučil, ani netvrdil a odmítl uznat v rozporu se svými soudci za kaciřství to, co se mu zjevně nepodařilo prokázat.

• Hus se neustále pohyboval v rovině právněteologické a morální, naproti tomu jeho soudci důsledně v rovině právní a tyto dvě roviny nejsou slučitelné, tvrdí Kejř.

Co o Husově procesu řekli jeho současníci i lidé naší doby?

• Přítel zmiňovaného Jana Gersona Petr z Versailles prohlásil, že kdyby Hus mohl mít obhájce, nebyl by odsouzen a proces by vyhrál (o tom je bytostně přesvědčen i autor tohto textu a dovede si hned takového advokáta, který by proces Husovi vyhrál, představit – byl by jím Jan z Jesenice).

• Katolík, belgický benediktin Paul de Vooght je přesvědčen, že rozhodnutí soudu bylo předem hotovo a že někteří Husovi soudci byli horšími syny církve a většími heretiky než jimi odsouzený Hus.

Václav Flajšhans (literární historik a vydavatel Husových spisů) říká, že „Hus kacířem býti nechtěl: a v nejtěžších případech mu za vinu kladených, kacířem vskutku nebyl, koncil Husa kacířem míti chtěl: ale v nejtěžších případech mu kacířství nedokázal – a dokázati nemohl.

• Prof. Halík tvrdí, že „… s žádným národem Evropy neměla katolická církev tak otevřený a zatížený účet od justiční vraždy Husovy přes křížové výpravy po pobělohorskou rekatolizaci. Žádný národ patrně nebyl na církev tak přísný a náročný, což vlastně svědčí o velkém (až nereálně velkém) očekávání.

• Emeritní rektor Univerzity Karlovy, právník prof. Karel Malý: „…nestačí jen konstatovat formální správnost procesu. Rozpor mezi soudci, poměřujícími jeho činy a osobnost právními normami a Husem, který hledá pro sebe spravedlnost v právu Božím je v podstatě rozpor mezi pouhou aplikací práva a hledáním jeho obsahu a smyslu uplatněním požadavku, aby právo bylo syntézou správného a dobrého.

• Husitolog prof. F. Šmahel má jasno, když říká, že „Jednotu církve bylo třeba před hrozícím rozštěpením zachránit a nehledět přitom na oběti. (…) Svatosvatý kostnický sbor Husa odsoudil jako zatvrzelého a nenapravitelného kacíře, který se odmítl vrátit do lůna církve a odpřisáhnout kacířské bludy. Tento postup nijak neospravedlňuje zjištění, že se proces odehrál v souladu s kanonickými předpisy. Což vedení hrdelních procesů sovětským prokurátorem Vyšinským nebo odsouzení Milady Horákové neproběhlo podle formálních náležitostí tehdy platného práva?” … klade sugestivní otázku prof. Šmahel a dodávavá, že „Historik na rozdíl od právníka může vyslovit soud podle vyššího principu, jímž v daném případě je právo člověka na svobodu slova.

• Husitolog prof. P. Čornej tvrdí, že „Detailní anylýza sice ze zlomků pramenů může upozornit na některá procedurální pochybení (…), avšak ani Husovi stoupenci nepostupovali vždy v souladu s platným právem. (…) Kejř má pravdu v tom, že Husův proces v Kostnici probíhal striktně podle kanonického práva, ale fakt, že část koncilu vlákala Husa do pasti a zneužila jeho dobré vůle, jen aby ho mohla zavřít a soudit, je neoddiskutovatelný. Rozdíl mezi Husem a Miladou Horákovou je ovšem zřejmý. Hus začal proces, na jehož konci byla kostnická hranice, sám, podáním apelace k papežské stolici proti rozhodnutí arcibiskupa Zajíce, navíc si již od druhé poloviny roku 1410 uvědomoval, co mu v krajním případě hrozí.

Literatura:

  • František Šmahel – Jan Hus život a dílo / nakladatelství Argo, Praha 2013
  • Jiří Kejř – Husův proces / nakladatelství Vyšehrad, Praha 2000
  • Jiří Kejř – Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu / „albis international“ nakladatelství a vydavatelství Kristiny Kaiserové, Ústí nad Labem 1999
  • Jiří Kejř – Jan Hus známý i neznámý / Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, Praha 2009
  • Jiří Kotyk – Spor o revizi Husova procesu / nakladatelství Vyšehrad, spol. s.r.o, Praha 2001
  • František Šmahel – Husitská revoluce, 2. díl (kořeny české reformace) / Univerzita Karlova, vydavatelství Karolinum, Praha 1995, 1996
  • Petr Čornej – Velké dějiny zemí Koruny české V. (díl) / Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, Praha, Litomyšl 2000
  • Husovy traktáty De ecclesia (O církvi), Contra Stephanum Palecz (proti Štěpánovi z Pálče), Contra Stanislaum de Znoyma (proti Stanislavovi ze Znojma) In: Mistra Jana Husi sebrané spisy, svazek I a II /český překlad Milana Svobody, vydal nakladatel Jaroslav Bursík, Praha 1904

Autor: Jiří Motyčka