Husitství a reformace česká (II. díl – V předvečer revoluce)

Krize českého státu v pozdním středověku (Marek Zelenka)

Závěr středověku nebyl pro většinu zemí tehdejší Evropy snadným obdobím. Rozpad dosavadních středověkých hodnot totiž probíhal i na základě v I. díle našeho seriálu osvětleného dobového kontextu ve složitých politických poměrech, a proto vyvolával prudké střety téměř ve všech oblastech tehdejší společnosti. Počátek transformace středověkého zřízení v novou civilizační etapu spadá do doby hluboké krize[1], která byla součástí celoevropského proudu v první polovině 14. století, a jež zasáhla se stejnou razancí i české země. Avšak až se značným odstupem, a to na sklonku století, kdy seděl na českém trůnu král Václav IV. Důvodem tohoto opoždění bylo pozdější zapojení českých zemí do hlavního evropského civilizačního proudu, který se formoval zejména v západní a jižní Evropě. Krize českého státu v pozdním středověku je důležitou součástí husitství, protože představuje společenské podhoubí, z něhož vzešlo, a jímž bylo do značné míry také formováno.

Středověká kolonizace českých zemí

Středověká kolonizace českých zemí.

Příčiny a průběh krize českého státu v pozdním středověku byly podobné nebo dokonce shodné jako v jiných státech tehdejší Evropy. I u nás vyčerpala v průběhu 14. století venkovská a městská kolonizace, jež byla jedním z hnacích motorů českého ekonomického zázraku posledních Přemyslovců, své možnosti, což zbrzdilo celkový hospodářský vývoj státu. Stagnace Českého království v hospodářské oblasti byla patrná již v druhé polovině vlády Karla IV., avšak mohutný tvůrčí duch Otce vlasti dokázal nepříznivý trend zpomalit a četnými zásahy státu v podobě převážně politických stimulů nadlouho uměle udržovat dosavadní konjunkturu[2]. I historie nepříliš dávná nás však poučuje, že stát může nepříznivý hospodářský vývoj držet pod kontrolou pouze dočasně a v omezené míře. Odvrácenou stránkou tohoto dlouhodobě neudržitelného trendu je kumulace nepříznivých krizových faktorů. A tak v situaci, kdy stát již není schopen v této nekonstruktivní politice pokračovat, udeří krize s o to větší silou. Přesně to se také stalo na přelomu 14. a 15. století, kdy navíc v českých zemích panoval politický rozvrat způsobený rozkolem mezi Lucemburky. Václav IV. nebyl dobrý hospodář, a proto pouze navázal na Karlovu hospodářskou politiku, jež ale už svých limitů dosáhla někdy na přelomu 60. a 70. let 14. století. Kontrast mezi kdysi slavnou epochou Karla IV. a nastupujícím všeobecným rozvratem za vlády jeho syna byl výrazný a česká společnost jej vnímala velmi intenzivně.

Dědictví, které Karel IV. Václavovi odkázal, bylo sice na první pohled lákavé a vzbuzovalo úctu v celé střední Evropě, avšak skýtalo nejedno úskalí. Václav IV. se rychle přesvědčil, že mu otec ve skutečnosti odkázal celou škálu ožehavých otázek, na jejichž pozitivním rozhřešení měl záviset další osud země jakožto regionálního hegemona. Jedna z hlavních otázek zněla, kde nahradit ještě před nedávnem bohatá naleziště stříbra a drahých kovů, které již nestačily krýt zvyšující se potřeby státu, tj. především nákladnou lucemburskou politiku. Již jen expanze Lucemburků do Braniborska a Uher v 70. a 80. letech 14. století neúměrně zatížila České království, které bylo nejdůležitější rodovou základnou celé dynastie. Nadto musel Václav IV. ze svého království pravidelně vyčlenit vysoké finanční prostředky a další hmotné rezervy, jež putovaly na říšskou politiku. Těžba drahých kovů narazila na své limity již za Karlovy vlády a v dalších desetiletích nejen výrazně kolísala, ale také citelně klesala. Byl to závažný problém podrývající reálnou hodnotu české mince. Je příznačné, že jedním z posledních výnosů Karla IV. byla oprava mince uskutečněná roku 1378. V důsledku hospodářské nedůslednosti královského dvora v prvních letech vlády Václava IV. a zejména poklesu těžby stříbra však nemohla být oprava mince dovedena do úspěšného konce, a tak se již v 80. letech 14. století razily pověstné pražské groše v mnohem horší jakosti[3]. Hodnota mince neklesala pouze u české měny, ale také v celém středoevropském prostoru, což mělo pro české země vážné důsledky.

Tanec smrti jako dobová reakce na morové epidemie (Norimberská kronika, sklonek 15. století)

Tanec smrti jako dobová reakce na morové epidemie (Norimberská kronika, sklonek 15. století).

Přes země Koruny české totiž nevedla na přelomu 14. a 15. století i navzdory smělým plánům Karla IV. žádná významnější evropská obchodní magistrála[4], a tak se mohlo království zapojit do mezinárodního obchodu jen v omezené míře. Doposud rychle expandující města, a to i včetně za Karla prosperující Prahy, tak byla posléze odkázána na lokální trh, a proto se dále rozvíjela jen pozvolna. Ještě před výbuchem husitské revoluce začala česká města v populačním nárůstu a řemeslné výrobě citelně zaostávat za velkými evropskými městy. Situaci komplikoval i nezvaný host, který v roce 1380 zavítal do českých zemí – mor. Větší morové epidemie[5] se prozatím českému prostředí vyhýbaly, a proto byla morová rána roku 1380 velkým psychickým šokem. I její dopady na ekonomickou oblast státu se v dlouhodobém horizontu ukázaly jako citelné, neboť dosavadní hospodářská politika země byla v posledních desetiletích založena na neustálém příbytku obyvatelstva. S úbytkem daňových plátců světská a ani církevní správa nepočítala. To ovlivnilo výkonost české ekonomiky, o to více, že královský dvůr nedokázal na vzniklou situaci pružně a adekvátně reagovat. Mor v hořkém roce 1380 sice nedosáhl apokalyptických rozměrů známých ze západní Evropy, ale jeho dopad na geografické a sociální složení české společnosti byl velký. Zákeřná epidemie totiž mnohdy vylidnila některé oblasti, neboť často spolu s hospodářskou stagnací nutila obyvatele opustit celé vsi a zamířit do měst. Jedním z důsledků této situace proto bylo i posílení českého živlu ve městech. Silné pozice, které mělo později husitské hnutí právě ve městech, je důsledkem tohoto procesu.

Nepříznivé celospolečenské trendy, kterých jsme za vlády Václava IV. svědky, vedly nejen k silnému poklesu autority panovnické moci, v níž středověký člověk spatřoval jednu z hlavních opor Bohem daného společenského řádu, ale – což bylo bezpochyby mnohem závažnější – i královských institucí spojených s vykonáváním správních, právních a také bezpečnostních úkonů v zemi. Nepřekvapí, že právě v této době dochází k prudkému nárůstu kriminality a většiny forem středověkého banditismu, který byl v českém prostředí reprezentován známými lapkovskými družinami. Kriminalita narůstala úměrně s tím, jak se prohlubovala politická nestabilita a dynastická krize českého státu, jež byla na mnoha místech Českého království a vedlejších korunních zemí provázena válečnými konflikty. Tíživých ran bylo na českou společnost v krátkém čase až příliš. Ve společnosti bylo proto cítit silné napětí i stesky po časech moudrých a spravedlivých vládců. Světská sféra se však utápěla ve své sebestřednosti, stejně tak jako církev v neřesti a požitkářství. Dvě hlavní opory středověkého uspořádání, tj. světská sféra a církev, nebyly schopny narůstajícím krizovým jevům čelit. Náprava tedy musela přijít odjinud, a že bylo věru co napravovat! Stavy sklíčenosti a bezradnosti proto rychle přecházely ve zvýšenou religiozitu české společnosti, která měla i své stinné stránky, mezi jež například patří krvavé pogromy[6] na Židy. Největší z nich se odehrál v Praze roku 1389 a pro tehdejší dobu je příznačné, že původci tohoto odporného vraždění a olupování Židů zůstali nepotrestáni.

Sebemrskačství bylo ve středověku jedním z průvodních jevů zvýšené religiozity (dobové zobrazení)

Sebemrskačství bylo ve středověku jedním z průvodních jevů zvýšené religiozity (dobové zobrazení).

Česká společnost se proto časem upnula k Bohu a projevovala stále větší zájem nejen o studium Bible, ale také kriticky laděná kázání prvních reformátorů a středověkých učenců i filozofů. Netrvalo dlouho a těžkými ranami osudu zkoušená společnost posléze viděla jediný únik z krizové pasti v celkové nápravě církevních a světských pořádků, tj. v reformaci. Krize českého státu v pozdním středověku, ačkoli spadá typologicky do procesu obdobných evropských krizí té doby, se tak v Českém království vzácně prolnula s dobou největšího úpadku církve a rozvratu státních struktur. To umožnilo představit tehdejší křesťanské Evropě vůbec poprvé velkou myšlenku celkové obrody středověkého společenství ve sféře světské i duchovní, která nevznikla v žádném jiném politickém a kulturním centru tehdejší Evropy, nýbrž na teritoriu zemí Koruny české. Není proto divu, že i přes veškeré nesnáze a stinné stránky zakotvila husitská epocha v historické paměti převažující části české veřejnosti jako velká a slavná epocha národní historie.

 

Vláda krále Václava IV. (Marek Zelenka)

Na sklonku roku 1378 pronesl nad rakví zesnulého císaře a krále Karla IV. pohřební řeč jeden z největších učenců své doby. Byl jím doktor teologie, mistr svobodných umění, profesor, a svého času dokonce i rektor pařížské Sorbonny Vojtěch Raňkův z Ježova. Jeho latinská řeč vstoupila do dějin[1], a to nejen proto, že Vojtěch Raňkův jako první nazval Karla IV. „Otcem vlasti“. Daleko spíše posluchače zaujala téměř prorocky vynesená předtucha, zdali loď jménem Čechy dokáže i bez svého dosavadního vynikajícího kapitána překonat blížící se bouře. Za několik málo let si účastníci této velké piety na slova známého učence jistě vzpomněli, neboť království se zmítalo v turbulenci vnitřní krize a muselo čelit vážným zkouškám, při kterých se státnické dílo Karla IV. otřásalo v samotných základech.

Mladý Václav IV. na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi (druhá polovina 14. století)

Mladý Václav IV. na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi (druhá polovina 14. století).

Karlovým nástupcem na dvojím trůnu se stal jeho nejstarší žijící syn Václav IV., který zahájil svou vládu s velkými očekáváními a nadějemi. Český trůn měl Václavovi patřit na dlouhých 41 let, čímž se stal do té doby nejdéle vládnoucím českým panovníkem. V počtu let u vlády jej dokázal během celého středověku překonat až o sto let později pouze Jagellonec Vladislav II. (1471 – 1516). Úctyhodná délka vlády kontroverzního panovníka si však vybrala svou daň, neboť na jedné straně je počátek Václavovy vlády překryt stínem velikého otce, a na straně druhé naopak nastupujícím husitským hnutím a postavou M. Jana Husa. Václavova vláda byla silně poznamenána vnějšími faktory a je z hlediska objektivity nutné mít na paměti, že se nešťastně kryla s vrcholnou fází krize českého státu v pozdním středověku i neuspořádanými poměry ve velké části Evropy. Karlův syn tak nastoupil vládu ve velmi složitých domácích i zahraničních podmínkách, v nichž  by se stěží prosazovala i osobnost mnohem nadanější. Král Václav byl však neprůbojným vladařem, jenž by se sice mohl prosadit v klidných časech, nikoli však v době celé řady krizových jevů, jež přinášel přelomu 14. a 15. století[2].

Václav se narodil v únoru 1361 v říšském Norimberku Karlovi a jeho třetí manželce Anně Svídnické. Pyšný otec již nebyl žádným mladíkem, ale stárnoucím mužem dychtícím dlouhá léta po dědici. Karel proto od této chvíle vynaložil velké množství prostředků k tomu, aby Václavovi co nejvíce usnadnil nástup na římský a český trůn. Bez ohledu na odpor vlastních rádců začal Karel již od útlého dětství zasvěcovat Václava do vrcholné politiky a roku 1363 jej dokonce nechal korunovat českým králem. Královské dítko tím bylo okamžitě vtaženo do víru státní agendy a vystupovalo po Karlově boku jako spoluvladař. Václavově psychice však velké množství stresových situací velmi ublížilo. Budoucí ostýchavost a nechuť k hlučnému dvorskému životu, v němž se Karel nebo naopak jeho mladší syn Zikmund vyžívali, měly své kořeny právě zde. Otec však synovi zajistil kvalitní vzdělání a sám Václav po značnou část svého života prokazoval svou uměnímilovnost a zájem o hlubší filozofické rozpravy. Za pomoci otce Václav strmě šplhal po soudobém světském žebříčku. Roku 1373 byl prohlášen spolu se svými bratry z Karlova čtvrtého manželství s Alžbětou Pomořanskou Zikmundem (* 1368) a Janem Zhořeleckým (* 1370) braniborským markrabětem. Vše směřovalo k říšské volbě, při níž byl patnáctiletý mladý český monarcha roku 1376 zvolen a korunován římským králem. Zajistit synovi i císařský diadém se však Karlovi už nepodařilo, ačkoli byla v této věci z jeho strany již zahájena čilá jednání s papežskou kurií.

Králova plastika ze Staroměstské mostecké věže (dnes replika, originál byl dílem Parléřovy hutě)

Králova plastika ze Staroměstské mostecké věže (dnes replika, originál byl dílem Parléřovy hutě).

Otec ale i přesto naložil na Václavova bedra velkou zodpovědnost, kterou mu sám svým brzkým odchodem na Věčnost v roce 1378 nijak neusnadnil. Svým testamentem, jenž upravoval nástupnické právo v českém státě, dokonce Václavovi nepřímo zkomplikoval situaci. Václav byl sice lenním pánem nad zeměmi Koruny české, avšak skutečnou vládu držel pouze v Čechách, Slezsku a tehdy ještě nepříliš významné obojí Lužici. Bohaté a vlivné Braniborsko i s kurfiřtským hlasem totiž obdržel mladší Zikmund a Moravu drželi jako dědičné léno Lucemburkové Jošt a Prokop z moravské větve rodu. Václavovo postavení bylo o to choulostivější, že ve slezském prostoru vyčlenil starostlivý otec samostatný úděl ve Zhořelecku pro svého nejmladšího syna Jana a vzdálené Lucembursko, jež bylo k české Koruně připoutáno volnou lenní vazbou, spravoval i nadále Karlův mladší bratr Václav. Skutečná moc Václava IV. tak byla od samotného počátku omezena a neumožňovala rozehrát ambiciózní středoevropskou politiku jakou provozoval Karel IV. Václavův další osud byl proto vázán především na korektní a partnerské vztahy s ostatními Lucemburky, což nebylo snadné, jelikož energická císařovna vdova Alžběta prosazovala na úkor mladého a nezkušeného krále své dva syny Zikmunda a Jana. Navíc skutečný senior rodu, jímž byl ctižádostivý a bezohledný markrabě Jošt, sledoval daleko více své úzké partikulární zájmy, a proto se společné lucemburské politice podřizoval se zjevnou nechutí.

***

Václav se tak ihned po nástupu na trůn dostal do spleti neřešitelných problémů, se kterými mu neuměli dost dobře poradit ani otcem odkázaní rádci, jelikož Karlova politická koncepce se brzy ukázala jako zastaralá a nereflektující dynamický vývoj v českém státě a zbytku Evropy. Novou politickou koncepci si Václav nikdy nedokázal vytvořit, a tak lze o úspěšném panování hovořit pouze ve zhruba prvních patnácti letech jeho vlády, během nichž však nedokázal mladý král vyřešit ani jeden ze stěžejních problémů zahraniční a domácí politiky. Už od prvních dnů na trůnu se nad Václavem vznášel jako stín přízrak papežského schizmatu. Pro Lucemburky byla otázka kterého z papežů podpořit velmi ožehavá. Spojenecká Francie totiž podporovala papeže v Avignonu, avšak jedině Svatý otec v Římě mohl Václavovi zajistit císařskou korunu, která byla nezbytnou podmínkou k tomu, aby se mladý Karlův dědic stal ve středoevropském prostoru osobností plně respektovanou a uznávanou. Liknavý Václav ale rozhodnutí oddaloval na co nejzazší mez, načež se vyslovil pro Urbana VI. v Římě. Vzhledem ke své pasivitě a nechuti angažovat se ve složitých zákulisních jednáních však Václav promarnil příležitost dosáhnout císařského diadému, což pošramotilo jeho autoritu v Čechách a zejména v Říši. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna (1379 – 1396) byl totiž stejně jako říšští duchovní kurfiřté v Říši tvrdým stoupencem Urbana VI. a stejně rázný postup očekával i od krále. Mezi oběma nejvyššími muži v království proto rostlo napětí, které v roce 1393 přerostlo v otevřenou roztržku[3].

Spor o obsazení postu kladrubského opata vyvrcholil nechvalně proslulým incidentem s umučením generálního vikáře pražské arcidiecéze Johánka z Pomuku, z něhož pozdější katolická tradice učinila známého světce Jana Nepomuckého. Arcibiskup v tomto střetu s králem sice prohrál, složil svůj úřad a odešel do exilu na papežský dvůr v Římě, ale králova pověst utrpěla na domácí i mezinárodní scéně velkou újmu. Proti králi se proto vzápětí zformovala vlivná šlechtická opozice, která se sdružila do panské jednoty. Důvodem vystoupení panské jednoty proti králi ale nebyla ani tak roztržka světské a duchovní moci v českém státě, která ostatně odpovídala vývojovým trendům i v dalších zemích Evropy. Nebyla jí dokonce ani králova pasivita a záliba v tichých zákoutích královských loveckých revírů, i když svou roli sehrát mohla. Daleko více se totiž panská jednota ve svém aktivním odporu proti panovníkovi snažila obnovit Václavem narušenou a Karlem IV. pracně i důmyslně vybudovanou politickou rovnováhu v zemi, kde se výkonná moc dělila mezi krále, vyšší panstvo a duchovenstvo. Václav se totiž obklopoval příslušníky nižší šlechty a měšťany, kteří mu nejen kompenzovali svým pochlebováním a úslužností ztrátu lidské důstojnosti v královském úřadu, ale také poskytovali rychlé hotovostní půjčky, ze kterých věčně prázdná královská pokladna profitovala.

Václav IV. po boku své druhé manželky Žofie Bavorské (Bible Václava IV., sklonek 14. věku)

Václav IV. po boku své druhé manželky Žofie Bavorské (Bible Václava IV., sklonek 14. věku).

Panská jednota krále v roce 1394 zajala, internovala a snažila se mu vnutit své podmínky. Situace byla choulostivá, neboť odbojné pány zpovzdálí podporovali moravský markrabě Jošt a uherský král Zikmund[4]. Vojenská intervence Jana Zhořeleckého krále sice vysvobodila, ale panská jednota ve svém odporu vytrvala. Zahájila drobnou válku proti královým stoupencům, jejíž dopady ještě více prohloubily krizové jevy české společnosti. Proti slabému králi panská jednota dokonce hledala spojence v zahraničí. Tak mohutné otřesy v Českém království nemohly zůstat v zahraničí bez odezvy a vyvrcholily v roce 1400 Václavovým sesazením z římského trůnu, které iniciovali porýnští kurfiřté ve spolupráci s konkurenčním rodem Wittelsbachů[5]. Václav tento neblahý výsledek neuznal a i nadále se považoval za římského panovníka. V jeho prospěch totiž hrála řada faktorů. Český král byl stále držitelem říšských korunovačních klenotů, díky čemuž nový římský král Ruprecht Falcký postrádal potřebnou autoritu a část říšské veřejnosti jej tak odmítala uznat za legitimního krále. Církevní koncil v Pise navíc později potvrdil Václavovu římskou titulaturu. Symbolické dvojvládí v Říši tak trvalo až do Ruprechtovy smrti v roce 1410.

Ztráta římské koruny lucemburskou dynastií těžce otřásla. Neschopnosti pražské a moravské větve Lucemburků reagovat na vzniklou situaci se rozhodl využít král Zikmund, který operoval s velmi pádným trumfem. Po nenadálé smrti Jana Zhořeleckého v roce 1396 byl Zikmund nejmladším příslušníkem rodu, který byl s ohledem na neplodnost svých příbuzných jedinou nadějí dynastie na její biologické přežití. V roce 1402 proto Václava zajal a na dlouhé měsíce věznil ve Vídni pod dohledem Habsburků, kteří byli jeho tradičními spojenci. Historikové se dodnes přou, co bylo Zikmundovým hlavním záměrem, avšak zdá se, že horkokrevný Lucemburk jednoduše využil nabízené příležitosti a improvizoval ve snaze zmocnit se vlády v Čechách. Jeho kalkul ovšem skončil bídně. V letech 1402 – 1403 vypukla v království občanská válka a došlo k povstání bývalých členů panské jednoty, kteří se ostře ohradili proti Zikmundově uzurpaci českého trůnu. Celá aféra měla nakonec nečekané a vcelku pozitivní rozuzlení. Zikmund totiž pohořel a v dalších letech již zanevřel na intervence v českém prostředí, zatímco Václav se dostal na svobodu a usmířil se se svými odpůrci i markrabětem Joštem. Politické poměry v Českém království se proto nyní mohly na čas uklidnit.

***

Koruna Svaté říše římské, jež byla uložena na Karlštejně i po Václavově sesazení z římského trůnu v roce 1400

Koruna Svaté říše římské, jež byla uložena na Karlštejně i po Václavově sesazení z římského trůnu v roce 1400.

Druhá polovina Václavovy vlády měla již poněkud jiné rysy. Je paradoxem, že k uklidnění vnitropolitických poměrů v českých zemí mohlo dojít teprve poté, co byla z Václava IV. po roce 1400 sňata přímá odpovědnost za říšskou politiku a on sám se dočkal z rukou bratra Zikmunda největšího ponížení. Silné otřesy nedávné dynastické krize, jež ještě více poodhalila neřesti tehdejší společnosti ve světské a církevní rovině, odstartovaly mohutný nástup reformního hnutí, které se zformovalo na půdě pražského vysokého učení. Mezi reformátory si od roku 1402 začal budovat klíčové místo Jan Hus[6], který začal kázat v Betlémské kapli, čímž se mu reformní požadavky podařilo přenést z univerzitní půdy do ulic pražských měst. Požadavky reformátorů, které se týkaly sekularizace církevního majetku a návratu církve k praxi původní apoštolské chudoby, nalezly ve společnosti širokou odezvu. Rozvoji reformních myšlenek pomohla i letitá podpora arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka (1403 – 1411) a také vstřícný postoj královského dvora, kde zněly požadavky reformátorů po sekularizaci církevních statků pod patronací královské komory obzvláště lákavě.

Výrazným mezníkem vzmáhajícího se husitského hnutí byl rok 1409. Král Václav IV. totiž v lednu vydal památný Kutnohorský dekret[7], který změnil poměr hlasů na pražském vysokém učení 3 : 1 ve prospěch českého univerzitního a reformně orientovaného národa.  I přesto, že důvody králova rozhodnutí darovat reformátorům celou univerzitu i s jejím velkým hmotným zázemím a vědeckým potenciálem tkvěly především v politických ohledech, stal se dekret vydaný v chladném lednovém měsíci signálem k zahájení zcela nové a mnohem intenzivnější fáze české reformace. Mezinárodní dopady osudové roztržky s německými mistry a jejich studenty, kteří na protest opustili Prahu a následně i celé království, byly však velmi tvrdé. Arcibiskup Zbyněk Zajíc ze strachu před papežskou kurií, která začala vnímat dění v Čechách jako nebezpečný nástup viklefismu, a s podporou pražské arcidiecéze, odpadl od reformního hnutí a dokonce proti němu ostře vystoupil. Také to přispělo ke zhoršení vztahu arcibiskupa a krále, který dokonce sabotoval interdikt vyhlášený Zbyňkem Zajícem v roce 1410 nad Prahou na protest proti odporu následujícím po neoprávněném spálení zabavených Wycliffových spisů. Po Házmburkově smrti v roce 1411 si tak Václav dostatečně ohlídal, aby arcibiskupský úřad již nikdy neobsadila osoba nesdílející zájmy královského dvora. Po krátkém intermezzu humanisty Albíka z Uničova (1411 – 1412), původně králova osobního lékaře, usedl na arcibiskupský stolec kariérista Konrád z Vechty (1412 – 1421; poté dán do papežské klatby). V Konrádově osobě se do čela pražské arcidiecéze sice dostal člověk oddaný králi, ale zároveň ve víře nedůsledný a vlažný, který de facto dobrovolně rezignoval na násilné zásahy proti stoupencům české reformace. Nutno dodat, že k velké nelibosti a za nesouhlasu papežské kurie.

Zřícenina Nového hradu u Kunratic, který si Václav IV. nechal zbudovat po roce 1411 (hrad zanikl během husitských válek)

Zřícenina Nového hradu u Kunratic, který si Václav IV. nechal zbudovat po roce 1411 (hrad zanikl během husitských válek).

Ovládnutím pražské arcidiecéze stanul Václav IV. na jednom ze svých pomyslných politických vrcholů. V téže době jeho moc vzrostla i tím, že po Joštově smrti převzal správu celé Moravy, díky čemuž se stal jediným pánem v zemích Koruny české. Avšak králův zdravotní stav se právě tehdy začal povážlivě horšit, a tak Václavova politická aktivita začala postupně opadat. O to více, že se česká reformace začala tehdy dostávat do zorného pole vrcholných církevních oficialit v zahraničí, což pro krále začalo mít velmi vážně zahraničně-politické důsledky. Po odpustkových bouřích v létě 1412, jež v Praze dokonce vyvrcholily popravou tří stoupenců reformy, se proto začal od Husa a jeho reformních kolegů odvracet z podobných důvodů jako kdysi arcibiskup Zbyňek Zajíc také Václav IV. Činil tak mimo jiné i ze strachu před sílícím bratrem Zikmundem. Po smrti krále Ruprechta byl sice novým římským králem zvolen markrabě Jošt, ale po jeho smrti v roce 1411 usedl na trůn právě Zikmund. Václav se svým bratrem sice uzavřel smlouvu, podle které mu dočasně přenechával vládu nad Říši do té doby, dokud se nestane císařem, avšak realita byla taková, že faktickým a uznávaným vládcem nad impériem se stal Zikmund, a Václav s tím nemohl nic dělat. A Zikmund, věren své mstivé povaze, nevynechal žádnou příležitost k tomu, aby bratrovi v Praze demonstroval svou lidskou i faktickou převahu. Ožehavá otázka českého „kacířství“ byla pro Zikmunda vítanou pákou, s níž mohl znepříjemnit Václavovi postavení doma i na mezinárodní scéně. Zikmundovo počínání se může na první pohled zdát jako věrolomné a odporující principu dynastické loajálnosti. Avšak je potřeba si uvědomit, že Václav nedokázal ani v jednom ze dvou manželství s Johanou a Žofií z dynastie bavorských Wittelsbachů zplodit byť jen jediného potomka. Tato skutečnost po celou dobu Václavova života oslabovala jeho pozice vůči vlastním příbuzným a okolním vládcům, stejně jako nyní pasovala mladšího a mnohem vitálnějšího Zikmunda do role budoucího dědice českého trůnu. Problém mezinárodního odporu vůči české reformaci tak začal být i Zikmundovým problémem.

Anonymní zobrazení Václava IV. v době kolem zasedání koncilu v Kostnici

Anonymní zobrazení Václava IV. v době kolem zasedání koncilu v Kostnici.

Politicky nadaný a velmi vzdělaný Zikmund, jenž se dostatečně poučil z českého fiaska z let 1402 – 1403, a tak před námi nyní vystupuje coby zkušený a životem ošlehaný státník, už krátce po svém zvolení římským králem intenzivně připravoval církevní koncil v Kostnici, se kterým spojil svou celkovou politickou budoucnost ve Svaté říši římské. Ostře sledovaný koncil měl nakonec z českých zemí výjimečné zastoupení, neboť na žádost krále Zikmunda se jej rozhodl zúčastnit sám duchovní otec českého pokusu o reformu církve Jan Hus, který na svou dalekou cestu za obhájením reformních požadavků a svého chápání Pravdy vyrazil na podzim 1414. Hořkou ironií dějin je, že reformní koncil záhy poslal předního evropského reformního kazatele na hranici. Kuriózní a zcela převracející staletími zakořeněný český historický stereotyp je pak skutečnost, že Zikmund vymohl Husovi na koncilu hned trojí slyšení, což byla ve středověku u osoby podezřelé z kacířství věc nevídaná. Jaký to rozdíl oproti Václavovi, který tragické vyústění Husovy causy v červenci 1415 přijal letargicky a bez hlubšího zájmu netuše, jak moc tato událost navždy změní celou českou společnost a tragicky ovlivní poslední čtyři roky jeho vlády.

Husova kauza (Jiří Motyčka)

Upálení na hranici patří mezi nejstarší způsob popravy, kterým byl během středověku zahuben bezpočet lidí (zde na rytině upálení templářů v roce 1314)

Upálení na hranici patří mezi nejstarší způsob popravy, kterým byl během středověku zahuben bezpočet lidí (zde na rytině upálení templářů v roce 1314).

Středověká církev, která po dlouhá staletí neustále usilovala o nadvládu nad mocí světskou, mnoha svými projevy i znaky naplňovala charakteristiku totalitní moci. Každý, kdo se rozhodl proti této totalitní moci vystoupit s nesmlouvavou a tvrdou kritikou, měl velkou naději, že bude označen za kacíře. A na podezřelé a obviněné z kacířství byla uplatňována presumpce viny! Člověk označený za kacíře nemohl mít svého právního zástupce a to ani ex offo. Proti kacíři byli povoláváni dva až tři svědkové, důsledně ve smyslu Matoušova evangelia: „ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď“ (Mt 18, 16). Jak tito svědci, skládající přísahu před Bohem, byli věrohodní, je věc zcela jiná. Jejich věrohodnost se v plné nahotě ukázala i v Husově procesu, v němž proti obviněnému svědčili i falešní svědci a bylo jich dokonce více než tři. Obviněný se tedy musel hájit sám a beze svědků svědčících v jeho prospěch.

Pro středověkou inkvizici se upálení stalo jedním z jejích hlavních znaků, jímž netrpěli pouze kacíři, ale i Židé (dřevoryt z konce 15. století)

Pro středověkou inkvizici se upálení stalo jedním z jejích hlavních znaků, jímž netrpěli pouze kacíři, ale i Židé (dřevoryt z konce 15. století).

V Husově kauze musíme důsledně rozlišovat, kdo Husa odsoudil a kdo provedl hrdelní ortel. Husa odsoudila tehdejší církev na základě závěrů inkvizičního procesu a po jeho odsouzení byl Hus předán světskému rameni spravedlnosti k vykonání popravy upálením. Jinak řečeno, kdyby církev Husa neodsoudila, světská moc by ho nepopravila. Pokud tedy římská církev dodnes (!) alibisticky tvrdí, že Husa neupálila, jedná se o naprosto irelevantní farizejský argument. Dále je třeba si uvědomit, že Husova dlouhá kauza byla vedena dle kanonického, tzn. církevního práva (ius canonicum), nikoli podle práva civilního (ius civile). Bylo to hned ze dvou důvodů. Hus jako kněz spadal pod jurisdikci (soudní pravomoc) kanonického práva, to za prvé. A za druhé – inkviziční procesy proti kacířům byly vedeny rovněž podle kanonického práva, což byl pochopitelně taky Husův případ. Po tomto nezbytném úvodu se již můžeme začít věnovat Husově kauze, která trvala dlouhých pět let (1410 – 1415). A my si ji tady velice stručně a krok za krokem projdeme.

***

Rytina s vyobrazením Jana Husa ze sklonku 16. století

Rytina s vyobrazením Jana Husa ze sklonku 16. století.

Mistr Jan Hus se spolu se sedmi dalšími společníky 25. června 1410 odvolal proti spálení Wyclifových knih arcibiskupem k papežskému soudu. Sepsáním a odesláním tohoto odvolání začíná Husova kauza. Koncem srpna byl šetřením Husova odvolání pověřen kardinál Odo Colonna. Ten požádal o dobrozdání profesory teologie z boloňské univerzity, kteří prohlásili, že arcibiskupovým činem došlo k urážce nejen pražské, ale i oxfordské univerzity a knihy neměly být spáleny. To byl velice nepříznivý závěr pro Husovy nepřátele u kurie i v Čechách. V druhé polovině srpna se u kurie objevili vyslanci pražského arcibiskupa, kteří s sebou vezli ke kurii dary, jež lze bez nadsázky považovat za úplatky. Colonna opětovně vyzval pražského metropolitu, aby Wyclifovy spisy odstranil z očí veřejnosti a kardinál Husa předvolal před svůj soud.

Na počátku podzimu r. 1410 Hus vyslal k soudnímu řízení u kurie své tři právní zástupce v čele s erudovaným právníkem Janem z Jesenice. U soudu v Boloni chtěl Jesenic získat stanovisko teologů k Wyclifovým spisům. To se lišilo od oficiálního stanoviska kurie a bylo velice příznivé pro Husa a jeho skupinu. Odo Colonna příkře odmítl důvody, proč se Hus nedostavil k papežskému soudu, takže Jesenic požádal papeže, aby Colonnu zprostil vedením sporu kvůli podjatosti. Papež poté jmenoval auditorem (vyšetřující soudce) Jana de Thomariis. Colonna pak vynesl rozsudek nad Husem pro nestání, protože Hus se ve stanovené lhůtě nedostavil k papežské kurii, což bylo považováno za pohrdání soudem. Zároveň na Husa uvalil klatbu. To vše se odehrálo během února roku 1411. Klatba, která se netýkala Husova kacířství, ale zatím souvisela „pouze“ s odmítnutím dostavit se k papežovu soudu, byla vyhlášena v Praze někdy v polovině března. V březnu 1411 sestavil další soupis žalob na Jana Husa Michal z Německého (Havlíčkova) Brodu, zvaný Causis (sudič), který měl významný podíl na Husově odsouzení.

Kauza Husova trvala dlouhých pět let, začala v Praze a skončila v daleké Kostnici (Hus při slyšení s kostnickými kardinály, malba z 19. století)

Kauza Husova trvala dlouhých pět let, začala v Praze a skončila v daleké Kostnici (Hus při slyšení s kostnickými kardinály, malba z 19. století).

V druhé dekádě měsíce června 1411 arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vyhlásil nad Prahou a jejím okolím v okruhu přes 20 km interdikt (zákaz církevních úkonů pro jednotlivce nebo nad teritoriem, tzn. zákaz křtů, pohřbů i bohoslužeb). Vztah krále Václav IV., zastánce reformní skupiny k arcibiskupovi byl v této době již velice napjatý, takže nemohl s interdiktem souhlasit a nakonec prohlásil, že zabaví majetky těch kleriků, kteří arcibiskupova příkazu uposlechnou. Arcibiskup již na počátku července na základě rozhodčího výroku měl odvolat interdikt, veškeré klatby vyhlášené jím samotným a zavázat se ke zrušení klateb vyhlášených římskou kurií. Arcibiskup měl rovněž rozhřešit exkomunikované osoby. Dále měl písemně papeži sdělit, že se v Království českém nevyskytují žádné bludy a že dle pokynů panovníka došlo ke smíru mezi arcibiskupem, Husem i pražskou univerzitou. Tento soustředěný tlak svého okolí arcibiskup již neustál (zrušil pouze interdikt) a odjel hledat zastání u římského krále Zikmunda Lucemburského. K němu však již nedorazil a v Prešpurku (dnešní Bratislava) 28. září zemřel. Lze říci, že tím končí první dějství Husovy kauzy.

***

Novým arcibiskupem se stal lékař Zikmund Albík z Uničova. V létě 1411 odebral papež Husovu kauzu Janu de Thomariis a přidělil ji Petru Stefaneschi. Ten Husovi ztížil, resp. zpřísnil (agravace) klatbu pro nestání u soudu. Papež dále jmenoval komisi čtyř kardinálů, kteří se měli též věnovat Husovu případu. Tato komise připustila, že jsou oprávněné důvody pro zproštění půhonu, což byl výsledek Husova zastupování skvělým právníkem Jesenicem, ale o klatbě nerozhodla. Dalšího vedení procesu se měl zhostit kanonista(znalec kanonického práva), kardinál Zabarella. Protože se Husova kauza začala díky Jesenicovi vyvíjet velice příznivě, byly Jesenicovy zápisy do příslušných register předány Tomáši Brancacciovi, který začal proces účelově zdržovat, aby měl Michal de Causis dostatek času na převzetí iniciativy. Nepohodlný Jesenic byl někdy v březnu 1412 zatčen a uvězněn na základě žaloby Michala de Causis pro údajné šíření Wyclifova učení. Za nějaký čas se Jesenicovi podařilo z vězení uprchnout, ale tím pádem se náhle ocitl na jedné lodi se svým klientem Husem. I na Jana z Jesenice byla totiž okamžitě uvalena klatba pro nestání.

Pražská kapitula (sbor duchovních při katedrálním kostele) podala supliku, tj. žádost k římské kurii, která se týkala Husa i jeho příznivců na dvoře krále Václava IV. Suplika nařizoval věřícím Husa chytit, předat arcibiskupovi či litomyšlskému biskupovi, nebo ho rovnou upálit.

Hus se v r. 1412 ocitl v bezvýchodné situaci, v níž se už nemohl nikam a k nikomu proti rozhodnutí papeže odvolat, takže se 18. října 1412 odvolal ke Kristu jako soudci nejvyššímu a nejspravedlivějšímu. Tímto aktem se Hus obrací k soudní instanci, kterou kanonické právo nezná, a odvrací se od soudu církevního, odpírá mu poslušnost i respekt a manifestuje své přesvědčení, že koná ve shodě s vůlí Boží. Je v tom projev nedůvěry k hierarchicko-juristickému systému soudnictví, jeho odmítnutí a nahrazení morálním principem vyššího zákona Božího. Nelze se proto divit, že odvolání ke Kristu narazilo na prudký odpor církevních autorit a znamenalo nakonec neodstranitelnou výtku, jež Husovi velice přitížila v jeho kauze. Jakkoli je tento jeho čin pochopitelný, je třeba jednoznačně konstatovat, že nejen v tomto bodě se Hus ryze z pohledu kanonického práva dopustil fatální chyby, a že jeho právní zástupce Jan z Jesenice by se s největší pravděpodobností snažil svého přítele, pokud by k tomu měl příležitost, od tohoto kroku odradit.[1]

Mezitím se situace v metropoli vyostřila natolik, že Hus raději Prahu opustil a z venkovského exilu se odvolal k zemskému soudu, který své zasedání zahájil 14. prosince 1412. Zdá se, že zemský soud na toto odvolání nereagoval, nebo se jeho stanovisko nedochovalo. To bylo v době, kdy za odstoupivšího Albíka z Uničova nastoupil na arcibiskupský stolec Konrád z Vechty. Jan z Jesenice se vrátil z Itálie do Prahy zřejmě někdy na konci podzimu roku 1412 a 18. prosince přednesl na akademické půdě univerzity projev, v němž v intencích kanonického práva pregnantně dokazoval, že řada právních úkonů, jako např. klatba bez předchozího jmenovitého napomenutí, nemají platnost. A to se přesně týkalo Husovy kauzy!

Bulou ze 6. ledna 1413 neoficiální koncil v Římě navždy zavrhl Wyclifovo učení jako bludné a heretické a 10. února byly Wyclifovy spisy demonstrativně spáleny. 6. února 1413 započalo jednání duchovenstva a teologů, kteří doporučili uvést zákaz 45 bludných Wyclifových článků v platnost a přidali šest dalších, údajně také kacířských článků. Všichni mistři pražské univerzity se měli zříci Wyclifových aj. bludů, a to před arcibiskupem. Klatba uvalená na Husa nadále platila, nikoli však interdikt. Jan Hus měl však nadále zakázaný pobyt v Praze. Hus a Jakoubek ze Stříbra navrhli, aby bylo ke kurii vysláno poselstvo, které by mělo očistit pověst Českého království nespravedlivě nařčeného z kacířství. Bohužel tento návrh neprošel a králi mělo být odesláno pouze stanovisko teologů, jehož součástí bylo mj. i doporučení, aby Hus přestal kázat. Církevní tresty uvalené na Husa měly být co možná nejdříve realizovány. Odmítavé stanovisko z právního hlediska k tomu vypracoval opět Jan z Jesenice a Hus připojil také své vlastní stanovisko. Když král Václav IV. viděl onu nesmiřitelnost postojů, ustanovil jakousi čtyřčlennou smírčí komisi pro jednání mezi Husovými přívrženci a jeho odpůrci, což byli bohoslovci v čele s doktory teologie Stanislavem ze Znojma a Štěpánem z Pálče. Jednání započala někdy kolem 20. dubna. Bohužel stanoviska obou skupin byla tak rozporuplná a nesmiřitelná, že k dohodě nedošlo a ani dojít nemohlo. Z oprávněného strachu před králem teologové, mezi nimi Stanislav ze Znojma a Páleč, metropoli raději opustili. Rozhněvaný král označil teology za původce nezdaru jednání a potrestal je vyhoštěním ze zemí Koruny. Štěpán z Pálče zůstal kdesi v Čechách a Stanislav ze Znojma se uchýlil na Moravu.

30. října 1413 se podařilo stanovit zahájení příštího, již oficiálního ekumenického koncilu na den 1. listopadu 1414 v Kostnici.

V březnu 1414 litomyšlský biskup Jan Železný vyslal své zmocněnce do Francie a Říma. Na základě tendenčních informací od těchto zmocněnců vydal 30. dubna papež bulu, kterou přikázal českým představitelům církve, aby přísně zakročili proti Husovi. Zdá se, že arcibiskup i král Václav IV. tyto příkazy ignorovali. Ve Francii vyslanci biskupa Železného měli také úspěch, neboť v květnu kancléř pařížské univerzity Jan Gerson rovněž vyzval pražského arcibiskupa, aby bující plevel kacířství vykořenil, a to dokonce i za použití světského meče. V odpovědi Gersonovi arcibiskup Konrád z Vechty přislíbil, že se bude snažit dostát nelehkému úkolu. 24. září zaslal Gerson do Prahy dvacet tezí, které vybral z Husova spisu O církvi, jež se mu jevily jako velice podezřelé.

Zasedání kostnického koncilu (neznámé dílo z druhé poloviny 15. století)

Zasedání kostnického koncilu (neznámé dílo z druhé poloviny 15. století).

Hus ve spolupráci s Janem z Jesenice před nadcházejícím zasedáním koncilu vehementně usiloval o nějaké vysvědčení, které by dokládalo jeho pravověrnost. 30. srpna pražský inkvizitor a biskup nezerský Mikuláš vydal písemné dobrozdání o tom, že na Husovi neshledal žádný blud ani kacířství. Pravděpodobně to učinil na základě pokynu královské rady a místo arcibiskupa Konráda z Vechty. Inkvizitor Mikuláš mj. vypověděl: „Já jsem se mnohokrát a častokrát s mistrem Janem Husem stýkal, když jsem s ním jedl a pil, a velmi často jsem se zúčastnil jeho kázání a vedl četné rozhovory o rozličných látkách svatého Písma, nikdy jsem na něm nenašel nějaký blud nebo kacířství, ale ve všech jeho slovech a skutcích shledal ho vždy pravdivým a katolickým člověkem, a nenalezl jsem na něm něco, co by zavánělo kacířstvím nebo bludem.[2] Toto notářsky ověřené dobrozdání bylo inkvizitoru Mikulášovi příkře vytýkáno (zejména Michalem de Causis), když se v únoru 1415 objevil v Kostnici. Tam také vypověděl, že Hus do Kostnice odjel až na nátlak krále Václava IV. a nikoli dobrovolně, což byla nehorázná lež, která pochopitelně Husovi naopak zase ublížila.

Král Zikmnud, jeho žena Barbora Celjská a dcera Alžběta na koncilu v Kostnici (dílo z první poloviny 15. století)

Král Zikmnud, jeho žena Barbora Celjská a dcera Alžběta na koncilu v Kostnici (dílo z první poloviny 15. století).

1. září ve velkém sále Karolina přečetl Hus své vyznání víry, které sám sepsal a v němž byla obsažena veškerá dosud známá křivá a absurdní obvinění (např. navádění pánů k sekularizaci majetku církve, nabádání k neplacení desátků a k zabíjení kléru). 7. října 1414 napsali tři významní šlechtici v čele s Čeňkem z Vartenberka, nejvyšším pražským purkrabím, list králi Zikmundovi, v němž dokládají, že arcibiskup Konrád z Vechty neshledal žádné kacířství ani blud u Jana Husa. Dále pak v dopise žádají, aby Husovi bylo poskytnuto slyšení na koncilu.

Ve čtvrtek 11. října 1414 opustil Jan Hus pevné zdi hradu Krakovce[3] a vydal se na svoji poslední pozemskou pouť směrem do Kostnice. Jeho přítel Jan z Jesenice ho na cestu vybavil řadou potřebných dokumentů, jež mohly svědčit v jeho prospěch. Hus si plně neuvědomoval vážnost svého postavení v tom smyslu, že doufal v ospravedlnění se před koncilem v akademicky vedené disputaci.

***

Ihned po Husově příjezdu do Kostnice započali svoji štvavou kampaň proti němu dva jeho největší nepřátelé – Štěpán z Pálče a Michal de Causis. Když si pak Jan z Chlumu přišel na toto počínání stěžovat přímo papeži Janu XXIII., tak on údajně pronesl: „Co já zmohu? To přece dělají vaši.“ A bohužel měl pravdu.

Teprve 5. listopadu přivezl Václav z Dubé od Zikmunda ochranný glejt, tzn. že celou cestu do Kostnice jel Hus bez něj. Během listopadu Husa zastihla zpráva o znovuzavedení přijímání pod obojí způsobou v Praze Jakoubkem ze Stříbra. Hus to nepřijal s nadšením, a to ještě ani netušil, že i tohle se v Kostnici obrátí proti němu.

Na počátku prosince byla sestavena komise, která se měla zabývat Husovou kauzou. Mj. v ní zasedli kardinálové Petr d’Aily, nám už známí Tomáš Brancacci a František Zabarella. Komise pokračovala přesně tam, kde skončila předchozí kauza, která nedořešila Husovo nedostavení se k papežskému soudu.

Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým (malba Václav Brožík, 1883)

Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým (malba Václav Brožík, 1883).

Pod velkým tlakem musel Hus ve vězení odpovídat na Wyclifovy články a musel se tedy podrobit proceduře, která platila pro výslech kacířů. Hus odpovídal celkem ochotně, takže nebylo třeba užít tortury (právo útrpné, jinak řečeno mučení). Žalobci Husovi předložili 45 Wyclifových článků, k nimž Michal de Causis připojil některé další. Husova odpověď na 26 článků zněla „nedržel jsem a nedržím“, u čtyř článků vyjádřil pochybnost, zda je vůbec Wycliff jejich autorem a u 15 článků se vyjádřil poněkud vyhýbavě, neboť tušil, že by se zde pouštěl na velice tenký led. Důležitý 15. článek, který praví, že duchovní ve smrtelném hříchu nemůže provádět svátostné úkony, byl považován za zvláště kacířský. Hus k tomuto Wyclifovu přísnému nahlížení na věc však přidal veledůležité slůvko, které v latině zní „digne” a česky znamená „důstojně, „slušně”, „zaslouženě”, resp. „hodně”. Přidáním tohoto slova k Wyclifově tezi se ona dostává do úplně jiného světla. Žalobci však toto slůvko v žalobách na Husa zcela účelově vypustili. I z tohoto zdánlivého „detailu” je zřejmé, jak také probíhala Husova kauza na koncilu.

Zároveň byli k Husovi přiváděni svědci, kteří před Husem skládali přísahu. Je třeba objektivně připustit, že i to bylo přesně v duchu kanonického práva. Problém však spočíval v tom, že to byli často svědci falešní, Husovi nesmiřitelní odpůrci. Navíc byli před Husa přiváděni i v době, kdy byl vážně nemocen, a nemohl jejich přísahy ani sledovat, natož vnímat. Hus při jednom z výslechů připustil, že vykonával po dlouhý čas bohoslužby, přestože byl v kladbě, odvolal se k papeži a napsal v dopise, který byl přečten v Betlémě, že do Kostnice musel odjet bez Zikmundova glejtu. Tento dopis byl však Husovými nepřáteli také mylně interpretován.

Na Štědrý den 1414 se v Kostnici objevil král Zikmund a při jednání s kardinály žádal Husovo propuštění z vězení. Narazil však na tvrdou zeď rozhodného odmítnutí, že raději ustoupil. Zmar koncilu, jehož hlavní kauzou zdaleka nebyla ta Husova, mu za to nestál. Husova kauza totiž patřila mezi alia minora (ostatní maličkosti) koncilu.

Počátkem ledna 1415 Hus vypracovával písemné odpovědi na 45 Wyclifových článků a žalobní články sestavené Štěpánem z Pálče. Byl soustavně vyslýchán a jeho dopisy cenzuroval Michal de Causis především proto, aby v nich nalezl formulace, které by mohl použít proti jejich autorovi. Husovi byla přečtena bula, v níž je označen za arcikacíře a svůdce lidu. Formulace buly měla mít především takový psychologický efekt, aby byl Hus zastrašen. K článkům obžaloby vybraným z Husova spisu O církvi byly přidány ještě ty ze spisu z r. 1412, kterými odsuzoval papežovu bulu vyhlašující křížovou výpravu proti neapolskému králi Ladislavovi.

V únoru se objevil v Kostnici inkvizitor Mikuláš, který vystavil ono již zmiňované dobrozdání o Husově pravověrnosti. Byl předvolán k výslechu, v němž popřel absurdní pomluvu o tom, že by Hus nejel do Kostnice dobrovolně, ale byl k tomu donucen králem Václavem IV. Do Kostnice také přicestoval Jan Gerson, který vyšetřovací komisi předložil dvacet bludných článků z Husova spisu O církvi. Jednalo se vesměs o lživé články, na něž Hus neodpověděl, což kardinál d’Aily považoval za pohrdání Gersonovou persónou.

V březnu se v Kostnici objevil Husův krajan a spolužák, mistr Křišťan z Prachatic a setkal se s Husem ve vězení. Byl to zase Michal de Causis, který ihned na M. Křišťana vypracoval žalobní články v počtu třicet. Z toho je patrné, jakou patologickou nenávistí k českým „kacířům“ musel trpět tento mrzký člověk! Křišťan z Prachatic byl zatčen a uvězněn a teprve na přímluvu krále Zikmunda byl propuštěn. Křišťan poté déle v Kostnici neprodléval a ihned odcestoval domů. Kostničtí jestřábi si tedy museli vystačit zatím pouze s jedním kacířem.

Když byl papež Jan XXIII. vyzván, aby spolu s dalšími dvěma papeži (Řehoř XII. a Benedikt XIII.) odstoupil, byl tím velice zaskočen, neučinil tak a v noci z 20. na 21. března v přestrojení spolu se svými věrnými italskými kardinály z Kostnice uprchl. Nastala velice vážná situace, která hrozila zánikem koncilu, čehož se Zikmund, zachvácen panickou hrůzou, velice obával. Nemohl připustit, aby se tak početně zastoupený synod (církevní sněm), na jehož konání vynaložil nemalé úsilí, náhle rozpadl jak domeček z karet. Proto díky své vůli vyvinul nezměrnou snahu, aby koncil zachránil a mohl pokračovat ve svém jednání. Již 26. března bylo zasedání koncilu obnoveno. Papež byl dopaden, odsouzen a 29. dubna podepsal abdikační protokol.

Mezitím byl Hus 24. března převezen na hrad Gottlieben. Aby měl koncil o čem dále jednat, Zikmund mu předhodil Husovu kauzu jako neohlodanou kost a rázem tak nabyla na důležitosti. Zikmund se zde prokázal jako obratný, pragmatický politik. Měl jedinečnou příležitost Husa z vězení propustit, učinil však pravý opak. Nemohl dohlédnout, jaké fatální následky toto jeho rozhodnutí bude mít v Čechách, kde již byla reformace v plném proudu a revoluce čekala na onu pověstnou jiskru, která zapálí sud s prachem.

6. dubna byla v Husově kauze jmenována nová komise, v níž z té původní zůstal jen kardinál Petr d’Aily, a která měla dovést Husovu kauzu až do konce. Komise provedla revizi žalobních článků, jejichž počet byl zredukován. Dvacet článků, které Gerson vybral jako bludné z Husova traktátu O církvi, bylo vypuštěno úplně. Tady je opět třeba zdůraznit, že komise patrně chtěla vyvolat zdání důvěryhodnosti a nezaujatosti nebo byla prostě přesvědčena, že redukovaný počet žalobních článků úplně postačí k obvinění i odsouzení za kacířství.

Na protestní list českých a polských šlechticů reagoval biskup Jan Železný svojí replikou, v níž mj. neprávem učinil Husa zodpovědným za podávaní pod obojí způsobou v Čechách i za nepřístojnosti, které se tam dějí při podávání posvěceného vína. K tomu Gerard Puy de Miremont připojil dodatek o tom, že glejt byl Husovi vydán až po jeho zatčení, což byla nehorázná lež. Dále pak uvedl, že Hus byl v klatbě celých pět let, a proto je nutné ho považovat za arcikacíře. Pokrytecky dodal, že Husovi bude dopřáno Boží spravedlnosti a bude s ním nakládáno mírně.

Proti oběma replikám ostře vystoupili čeští páni a Petr z Mladoňovic předložil z Prahy dodané listiny v Husův prospěch. 250 účastníků zemského sjezdu pečetilo v květnu protestní list adresovaný Zikmundovi, v němž si stěžovali na zacházení s Husem v Kostnici. Jedenáct korouhevních pánů z Moravy zase žádalo Zikmunda, aby zajistil platnost ochranného glejtu, který poskytl Husovi. Aby toho nebylo málo, tak ještě mimo to osm českých šlechticů písemně žádalo pány zdržující se se Zikmundem v Kostnici, aby na krále zatlačili v Husův prospěch. Pozoruhodné je, že se nikde v těchto listech neobjevuje signatura krále Václava IV., univerzity, ani pražských měst.

18. května byl Hus v Gottliebenu opět vyslýchán osmičlennou komisí v čele s kardinálem Petrem d’Ailym a ta dospěla k závěru, že se jedná o zatvrzelého kacíře. Další výslech proběhl 31. května za účasti dvou Husovi příznivěji nakloněných účastníků koncilu (Polák Wlodkowicz a zřejmě kardinál Zabarella). Hus souhlasil, že se nechá poučit a od té chvíle s ním bylo zacházeno přece jenom vlídněji. Byl převezen z Gottliebenu do františkánského kláštera, v jehož jídelně mělo být uděleno slyšení, první dne 5. června. Zde dostal Hus konečně vydatnou stravu, aby při slyšeních nevzbuzoval nežádoucí soucit.

Co se událo 5. června? Nebýt Zikmunda, málem došlo k tomu, že nad Husem byl už tento den vyřčen ortel. Zikmund splnil svůj slib a zajistil, aby byl Hus nejprve vyslechnut. Hus měl oprávněné obavy, aby se jeho kostnickým soudcům nedostal do rukou spis Proti skrytému odpůrci, neboť si byl velice dobře vědom toho, že by mu hodně ublížil. Když zjistil, že tento z hlediska závazné katolické nauky velmi kontroverzní spis nebyl koncilu předložen, hluboce si oddechl. Protože na předložené žalobní články žádali odpověď jenom ano/ne, Hus své stanovisko nemohl zdůvodnit a odpovědi na otázky rozvést.

Druhé slyšení proběhlo 7. června, kdy bylo zatmění slunce, a účastnil se ho sám Zikmund. Nejprve byly čteny výpovědi svědků, z nichž ty nejzávažnější byly o tom, že Hus učil remanenci, což musel samozřejmě kategoricky popřít. Kardinál d’Aily se ho snažil nachytat na filosofických otázkách kolem pojetí univerzálií. Jistý nejmenovaný Angličan na Husovu obhajobu uvedl, že Hus o eucharistii smýšlí pravověrně. Kardinál Zabarela připomněl citaci z evangelisty Matouše o dvou až třech svědcích s tím, že proti Husovi svědčilo dvacet svědků z řad vysoce vzdělaných mužů i prelátů, čímž chtěl zřejmě akcentovat, že je proti Husovi proces veden dle práva. Jan Hus, zahnán do úzkých, odpověděl, že jeho svědkem je jeho svědomí a všemohoucí Bůh. D’Aily netrpělivě reagoval, že na to oni nemohou brát zřetel, nýbrž jen a pouze na svědectví pozemských svědků, kteří už vypovídali. Při slyšení došlo opět na Wyclifa, Konstantinovu donaci a Dekret kutnohorský. Za odchod učitelů a žáků německého národa z pražské univerzity může podle Jana Náze Hus a Jeroným Pražský. Hus nedostal slovo, aby se mohl obhájit. Páleč mu pokrytecky vyčetl, že kvůli němu musel odejít do vyhnanství. Jednalo se o obvinění nijak nesouvisející s procesem, přesto si ho Páleč neodpustil. Každý si chtěl přiložit nějaké to polínko k ještě nezapálené hranici. Zikmund vyvrátil lež o tom, že Husovi vydal glejt až po jeho zatčení. Dále Husa nabádal, aby se kál a podvolil se rozhodnutí koncilu. Na tuto farizejsky míněnou radu Hus znovu zdůraznil, že na koncil přijel dobrovolně, ne aby zde něco zatvrzele hájil, ale aby s pokorou přijal korekci svého učení, bude-li však poučen. Opět se zde projevilo nepochopení jeho kauzy. Nechtěl si uvědomit, že nepřijel do Kostnice pro poučení, ani obhajovat své názory v akademické disputaci, ale přijel na soud, na němž se měla projednávat kauza, která už trvá dlouhých pět let. Hus byl několikrát napomenut, aby učené auditorium nepoučoval, neboť to oni jsou jeho soudci nikoli on jejich.

Třetí veřejné slyšení se Husovi dostalo následující den, 8. června opět za účasti krále Zikmunda. Husovi byla přečtena žaloba, byly provedeny výpovědi svědků a zapsány Husovy odpovědi. Pak se projednávalo třicet devět sporných článků obsažených ve třech Husových spisech. Byl to redukovaný seznam sepsaný Husovými českými odpůrci. Mnohé články byly hrubě překrouceny a Hus se ke každému z nich měl vyjádřit. Došlo i na Husovo odvolání ke Kristu, které mu velice přitížilo. Na řadu opět přišel článek: „Jestliže papež, biskup nebo prelát je ve smrtelném hříchu, tehdy není papežem, biskupem ani prelátem.“ O tom jsme se už zmiňovali, že Hus do tohoto bludného článku vložil ono veledůležité slůvko digne, takže pak ten článek zněl, že takový klerik není klerikem „hodně před Bohem“. Hus si svoji neutěšenou situaci ještě ztížil, když tuto tezi vztáhl i na světské panovníky. V této souvislosti Zikmund pronesl do auditoria památnou větu: „Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu!“ Hus se rovněž v této souvislosti nemohl nezeptat, proč tedy byl sesazen papež Jan XXIII. Otcové koncilu rozpačitě a zaraženě mlčeli, až se slova musel energicky ujmout Zikmund, aby vyjmenoval zločiny Baltazara Cossy.

Hus musel trpělivě vyvracet překroucené, z kontextu vytržené, neúplné nebo zcela pozměněné články ze svých spisů. Výjimku potvrzující pravidlo tvořily články, jejichž správnost musel Hus potvrdit. Když je však chtěl vysvětlit, byl hlasitými výkřiky urážen, zesměšňován, přerušován, takže svůj výklad nemohl vůbec dokončit. Protože Hus nemohl mít u sebe své spisy, musela mu stačit paměť, čímž byl také velice znevýhodněn, a přesto vždy dokázal ocitovat nebo aspoň parafrázovat znění svého článku. D’Aily toto únavné slyšení uzavřel tím, že Husovi dal na vybranou. Buď se vydá na milost koncilu, který s ním nadále bude zacházet laskavě, nebo si zvolí další slyšení. Hus si bez zaváhání vybral to druhé. To d’Ailyho rozběsnilo takřka k nepříčetnosti a sdělil Husovi čtyři ultimata, na nichž se ustanovilo 60 doktorů:
1) musí se přiznat k bludům, které držel
2) musí je odpřisáhnout
3) musí se jich veřejně zřeknout
4) držet, vykládat a kázat jejich přesný opak

Pro Husa to byla ultimáta naprosto nepřijatelná. Bylo zřejmé, že čtvrté slyšení Husovi už poskytnuto nebude. Páleč i Michal de Causis si taky přisadili a farizejsky tvrdili, že tak nečiní z osobní zášti, ale proto, aby dostáli přísaze, kterou skládali jako doktoři teologie. V případě Michalově to bylo směšné, protože on nejenže nevlastnil doktorát z teologie, ale dokonce na teologické fakultě neabsolvoval jeden jediný semestr.

Kostnický vězeň měl nyní ještě měsíc na to, aby o svém bezvýchodném postavení přemýšlel. Někteří za ním chodili do vězení a zkoušeli ho přemlouvat s tím, že mu bude nabídnuta ta nejmírnější verze odvolacího textu. Ten text tzv. „mírné“ odvolací formule známe v doslovném znění. Když si ho pozorně čteme, tak snáze pochopíme, proč Hus nemohl podepsat ani tuto tzv. mírnější verzi.

Nastal den 6. červenec Léta Páně 1415. 15. slavnostní zasedání za účasti krále Zimunda bylo zahájeno velkolepou mší v katedrále „Naší milé paní“ (Münster Unserer Lieben Frau), kterou celebroval hnězdenský arcibiskup Mikuláš Traba. Po dobu mše musel Hus potupně stát před vchodem do katedrály. Uprostřed dómu bylo zhotoveno jakési vyvýšené pódium, na které byl pak Hus přiveden, aby si společně vyslechl kázaní Jakuba Arrigoniho, biskupa z Lodi na téma kacířství a papežského schizmatu. Bylo přečteno 260 Wyclifových článků, které byly odsouzeny. Pak Bertold z Wildungen vylíčil průběh Husovy kauzy počínaje jeho spory s pražskými arcibiskupy, přes soudní řízení u papežské kurie až po pokračování kauzy před koncilem. Hus se tiše modlil a když byly čteny přísežné výpovědi svědků, chtěl něco namítnout. Kardinál d’Aily ho přerušil s tím, že dostane slovo až po přečtení obžaloby. S tím Hus nemohl souhlasit, neboť obžaloba byla dlouhá a nemohl si všechno zapamatovat. Na Husovu námitku se popudlivě ozval kardinál Zabarella (jinak k Husovi vstřícný), že už byl dostatečně slyšen. Bohužel v tom měl pravdu, protože Husovi nemuselo být poskytnuto žádné slyšení, aniž by to bylo v rozporu s kanonickým právem. Husovi dál mluvit nedovolili jeho pochopové, takže se opět uchýlil k tiché modlitbě. Výpovědi svědků byly uváděny bez jejich jmen zcela v souladu s kanonickým právem. Když došlo na učení o remanenci, Hus chtěl opět něco namítnout, ale d’Aily to zamítl. Přesto Hus zvolal, že svoji při odevzdává Bohu Všemohoucímu. Poté biskup Antonín z Ponte přečetl rozsudek, v němž byl Hus proklet, zbaven kněžství a k vykonání hrdelního ortelu předán světskému rameni spravedlnosti.

Tady bychom se měli pozastavit ještě na chvíli u potenciální Zikmundovy viny na Husově upálení. Tato jeho nezpochybnitelná vina nespočívala v tom, že Husovi poskytl ochranný glejt, který otcové koncilu nevzali do úvahy, protože zřejmě v duchu litery zákona nadřadili kanonické právo nad civilní. Zikmundova vina spočívá v něčem zcela jiném. V momentě, kdy byl Hus předán světské spravedlnosti k vykonání rozsudku, mohl Zikmund využít své pravomoci římského krále a odeslat Husa do Čech svému bratru Václavovi IV. k vykonání exekuce. Zikmund zcela nepochybně tušil, jak by to dopadlo, a to se mu nehodilo do jeho plánu, který zamýšlel s kacířskými Čechami. Domníval se totiž, že Husovým upálením bude veta po kacířství v jeho dědičném království. O jak mylný kalkul se jednalo, se měl Zikmund záhy přesvědčit na vlastní oči.

Po této malé odbočce se můžeme opět vrátit do kostnické katedrály. Sedm biskupů Husa obléklo do mešního roucha a byl naposledy vyzván k odvolání. Husovo NEODVOLÁM! hřmí přes propast šesti století až do našich časů jako výzva k neohroženému zápasu za pravdu a zářný příklad osobního ručení. Oněch sedm biskupů poté přistoupilo k odsvěcení. Jak by nás poučili akurátní katolíci, tak kněžské svěcení Husovi odňato být nemohlo. Byla mu „pouze“ vzata možnost vykonávat kněžské úkony, vyplývající ze svěcení. Nám to přijde jako pouhé slovíčkaření, neboť k čemu by mu bylo kněžské svěcení, kdyby stejně nemohl sloužit jako kněz. Z rukou byl Husovi nejprve odňat kalich, pak štóla (dlouhý pruh látky, který nosí katolický kněz při některých církevních obřadech) a konečně i ostatní liturgické roucho. Po každém úkonu následovalo rituální prokletí. K velké trapnosti došlo v momentě, když se biskupové nemohli dohodnout na postupu porušení tonzury (vyholené místo na temeni hlavy katolických kněží, jež je jedním ze znaků kněžství), zda břitvou nebo nůžkami a Hus si k tomu podle Petra z Mladoňovic neodpustil sarkastickou poznámku. Po chvíli dohadování byla dána přednost nůžkám. Nakonec byla Husovi nasazena papírová čepice se třemi namalovanými čerty a nápisem „Tento jest arcikacíř“. Zikmund pokynul falckrabímu Ludvíkovi, aby se ujal své pravomoci.

Nespoutaný Hus v doprovodu čtyř ozbrojenců kráčel Geltingenskou branou k hranici za městskými hradbami. Celou cestu se modlil. Před hranicí padl na kolena a prosil svého Spasitele o smilování. Při prudkém pohybu mu spadla papírová čepice, kterou mu ihned ozbrojenci nasadili. Odmítl nabízenou zpověď, protože by musel nejprve zapřít sám sebe. Hus ještě chtěl cosi říci německy, falckrabě ho pokynem ruky přerušil a vydal pokyn k zahájení popravy. Říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu se naposledy Jana Husa zeptal, zda odvolá, aby si zachránil holý život. Dle Petra z Mladoňovic Hus zvolal: „V té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci zemříti.“ Falckrabí Ludvík i maršálek Pappenheim tleskli rukama, načež odjeli a hranice byla zapálena. Do daleka byl slyšet Husův křik, než ho kouř a plameny přerušily … Hranice byla pečlivě střežena až do druhého dne, aby si Husovi průvodci nemohli do Čech odvést ani uhlík, ani hrstku popela. Pak vše, co zbylo, katovi pomocníci naložili do káry a vysypali do nedaleko tekoucího Rýna.

Co zbývá dodat k Husově dlouhé kauze? V diskursu kolem procesu mistra Jana Husa v Kostnici se občas objeví otázka, zda se v jeho případě jednalo o justiční vraždu. Je to naprosto legitimní otázka, ale odpověď na ni není jednoznačná, přestože z předchozích řádků by se mohlo zdát, že pravý opak je pravdou. Je třeba si uvědomit, že musí být splněny dvě základní podmínky, abychom mohli bez zaváhání mluvit o justiční vraždě. Za prvé – musí se jednat o zinscenovaný proces a za druhé – byl v něm odsouzen nevinný člověk. Jedná se vlastně o úkladnou vraždu spáchanou soudní mocí. Hus žádným kacířem nebyl, naopak stal se opravdovým svědkem víry, který žil příkladným a ctnostným životem křesťana a sluhy Božího, což mu nakonec museli přiznat i někteří otcové koncilu. Máme tedy za to, že druhá podmínka splněna byla, což znamená, že na kostnické hranici skončil nevinný člověk. Avšak zcela jinak je tomu u první podmínky, která splněna nebyla, protože Hus si dokonce svůj dlouhý proces odstartoval sám, tudíž nejednalo se o proces zinscenovaný. Přesto se i v současnosti najdou lidé, kteří jsou bytostně přesvědčeni, že na Husovi byla spáchána justiční vražda, a to i mezi některými katolíky, o protestantech nemluvě. V Husově případě by se mohlo jednat spíše o justiční omyl, ale i to je z právního hlediska poněkud diskutabilní. Přenechme však tuto složitou problematiku daleko povolanějším, tj. erudovaným znalcům kanonického práva a Husova procesu a věnujme se i jiným aspektům jeho kauzy a tragického konce.

Hus na hranici (Jenský kodex, přelom 15. a 16. století)

Hus na hranici (Jenský kodex, přelom 15. a 16. století).

Další přetřásanou otázkou kolem Husovy mučednické smrti je ta, na níž se opět nabízí zdánlivě lehká odpověď. Měla Husova smrt vůbec nějaký smysl? S velkou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistou by se Hus, pokud by odvolal, stejně do vlasti nemohl vrátit a zbytek života by strávil v některém odlehlém klášteře. Mohl by jistě studovat i sepisovat „pravověrné“ spisy, protože jiné by byly vhozeny do stoupy. Jak by asi těšil takový život českého reformátora, si jistě dovede každý z nás domyslet. V současnosti se objevují názory o tom, že kdyby Hus zůstal naživu, nastartovaná česká reformace by skončila v propadlišti dějin[4] a on si byl proto moc dobře vědom toho, že musí zemřít za svoji poznanou Pravdu boží. My však tyto názory z oblasti kontrafaktuální (alternativní) historie nesdílíme. Proč? V odpovědi na úvahu typu alternativní historie si musíme bohužel pomoci obdobným kalibrem, jiné cesty totiž není. Je jen a pouze na laskavém čtenáři, aby si sám z těchto úvah vybral.

Tím, že by se Hus nemohl vrátit domů, by nepochybně mnozí jeho příznivci byli zaskočeni. Reforma byla však už hodně rozjetá, vždyť např. Jakoubek ze Stříbra začal prosazovat kalich už před Husovou smrtí. Nedovedeme si dost dobře představit, že by se neprosadil majoritní kališnický politický kurz, že by nedošlo k sekularizaci církevního majetku, atp. Proces radikalizace hnutí trval relativně dlouho a k revolučnímu výbuchu došlo až čtyři roky po Husově upálení, nikoli bezprostředně po vyhasnutí kostnické hranice. Tak jednoznačný závěr, totiž že by po Husově odvolání toto hnutí „zmizelo v propadlišti dějin“, dle našeho názoru není adekvátní dané historické situaci, pokud nechceme přeceňovat dopady jeho odvolání na retardaci hnutí či dokonce jeho zánik. Rovněž tak představa, že by snad hluboce věřící Hus, bytostně odmítající násilí, kalkuloval s tím, že když neodvolá, vypukne revoluce, je absurdní. Možná, že členové Husova doprovodu podvědomě tušili, že by bylo pro všechny lepší, kdyby Hus neodvolal, ale nikdy mu to přímo nedali najevo. Ano, mohla v tom být jistá míra pokrytectví, ale to už je opravdu spekulace pohrávající si s psychologickou sondou do svědomí dobových aktérů.

Památník Jana Husa v podobě kamene v Kostnici na domnělém místě upálení (instalován v roce 1862)

Památník Jana Husa v podobě kamene v Kostnici na domnělém místě upálení (instalován v roce 1862).

Opusťme tedy tyto úvahy a spekulace a vraťme se k původní otázce. Husova smrt nebyla zbytečná ani planým výkřikem do tmy hluboké noci, jak dokládá vývoj po r. 1419 a jak se o tom nakonec dočtete i v našem seriálu. Jan Hus ve svém životě vždy upřednostňoval princip osobního ručení (svým vlastním životem), přesto nebo právě proto, že si byl – minimálně od roku 1410 – moc dobře vědom toho, co se mu v tom nejhorším případě může stát. Ve svém reformním nasazení nepolevil, ba dokonce odcestoval na koncil do Kostnice, byť s naivní představou o tom, jak jim tam všem vysvětlí, že není kacíř a oni ho blahosklonně pochopí a s požehnáním propustí. V nejzazším skrytu duše však musel počítat i s tím nejhorším vyústěním, přesto a navzdory varováním do Kostnice odjel. Pomáhala mu v tom hluboká víra ve svého Spasitele i jeho Otce. František Šmahel k tomu dodává, „že je třeba vyzdvihnout jeho činné pojetí víry …“, kdy „… Hus patřil k okruhu duchovních, kteří se vnější christianizaci společnosti snažili doplnit zvnitřněním víry v širších kruzích obyvatelstva. (…) Svou statečnou obětí za svobodu vlastního názoru Hus dále ční nad dějinami, avšak pouze v jakési metahistorické podobě, oproštěné od jeho víry a teologické nauky. Kdyby tomu tak skutečně bylo a zůstalo, nebylo by to v naší hodnotově vyprázdněné době málo.[5]

 

Odkazy a poznámky:

Krize českého státu v pozdním středověku

1. Podstatou krize, kolapsu a regenerace civilizací i kultur se detailně zaobírá publikace BÁRTA, Miroslav; KOVÁŘ, Martin, a kol. Kolaps a regenerace: cesty civilizací a kultur: minulost, současnost a budoucnost komplexních společností. Praha: Academia, 2011, s. 814. Kapitolu o krizi českého státu v pozdním středověku zpracoval Petr Čornej („Husitství: katastrofa, nebo východisko z pozdně středověké krize?“, s. 319 – 345). Poněkud odlišný názor na krizi českého státu v předhusitském období má ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378 – 1437: Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. s. 438 (kapitola „Krize pozdního středověku – mýtus a česká realita“, s. 176 – 181).

2. Na tyto stíny Karlovy vlády upozorňoval svého času už SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV.: Život a dílo (1316-1378). Praha: Svoboda, 1979, s. 720.

3. Této problematice se podrobně věnuje ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 1. Doba vymknutá z kloubů. Praha: Karolinum, 1995, s. 498.

4. Karlův zamýšlený projekt dunajsko-vltavského průplavu se ukázal jako příliš utopický a dalece přesahující technologické možnosti tehdejší středověké společnosti. Norimberská cesta, ve své době příznačně zvaná „Via Carolina“, jež spojovala Norimberk s Prahou, respektive české země se Svatou říší římskou, postupně ztrácela svůj význam. Mohla za to rychlá ztráta českých lén v Horní Falci za vlády Václava IV. a především rok 1400, kdy byl Václav sesazen z římského trůnu, a čeští panovníci tak ztratili četné výhody v hospodářské oblasti vyplývající ze spojení české a římské královské hodnosti.

5. Morovým epidemiím na českém území ve středověku se věnuje FIALOVÁ, Ludmila; HORSKÁ, Pavla; KUČERA, Milan a kol. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1998, s. 399. Mor z roku 1380 jistě patří k největším epidemiím, jež ve 14. století zasáhly české země, avšak jeho rozměr a dopady byly v minulosti zveličovány. Dnešní odhady poklesu obyvatelstva a s tím souvisejících hospodářských ztrát jsou mnohem skromnější – viz. ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378 – 1437: Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. s. 438.

6. K českým středověkým pogromům na Židy podrobně PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. 2. vyd. Praha: Sefer, 2001, s. 702. Pogrom roku 1389 byl jedním z největších svého druhu ve středověkých dějinách českých zemí. Dřívější báchorky o několika tisících mrtvých a téměř zničené židovské komunitě v Praze lze ale dnes spolehlivě vyvrátit. Podle moderních odhadů žilo tehdy v Praze zhruba jen asi na 750 Židů, z nichž většina pogrom přežila, jelikož o početnější židovské komunitě v Praze slyšíme i na počátku husitských válek.

Vláda Václava IV.

1. Pohřební řeč Vojtěcha Raňkův z Ježova v českém překladu obsahuje např. HEŘMANSKÝ, František. Čtení o Karlu IV. a jeho době. Praha: Melantrich, 1958, s. 486 (kapitola „Karlův skon a pohřeb“, s. 343 – 355).

2. Tragiku Václavova života i vlády doposud nejpodrobněji vylíčil SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361 – 1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, s. 773. Tato kniha stále zůstává i přes zastaralou normalizační terminologii nejvýznamnější monografií o Václavovi IV. Moderní pohled nabízí velká syntéza BOBKOVÁ, Lenka; ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012, s. 929. Dále pak BOBKOVÁ, Lenka; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV. b 1310 – 1402. Praha: Paseka, 2003, s. 583. Velké dějiny zemí Koruny české rozdělily vládu Václava IV. do dvou svazků. První zpracovaly Lenka Bobková a Milena Bartlová. Druhý, jehož předělem je rok 1402, si vzal na starost ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402 – 1437. Praha: Paseka, 2000, s. 790.

3. Je velkou ironií, že Jan z Jenštejna se původně řadil nejen mezi přívržence krále Václava IV., ale také jeho osobní přátele. Oba muže nespojoval jen značný kulturní rozhled a zájem o vzdělání, ale také záliba ve světských radovánkách. Po roce 1380, kdy Jenštejn prodělal vážné onemocnění (pravděpodobně se u něj začala projevovat epilepsie v důsledku zánětu mozku), zcela změnil svůj život. Začal žít střídmě a v přísném odříkání. S králem a jeho lidmi se postupně rozešel nejen lidsky, ale také politicky, neboť král potřeboval na arcibiskupském stolci muže oddaného, s nímž mohl bezkonfliktně spolupracovat. Následovala tedy léta vzájemných provokací a rostoucího napětí. Vzájemná nevraživost mezi arcibiskupem a králem byla staršího data a v roce 1393 proto pouze kulminovala.

4. V české historiografii se tradičně věnuje malá pozornost lucemburské expanzi do Uher, o kterou se ve druhé polovině 80. let 14. století zasloužil zejména Václav IV. Stejně tak je zcela opomíjena zásluha krále Zikmunda o celkové povznesení Uherského království a jeho modernizaci ve státní správě nebo vojenské obraně neklidné jižní hranice. Nezanedbatelné nejsou ani přínosy Zikmunda Lucemburského v kulturní oblasti. Zikmundově uherské a později i říšské politice se detailně věnuje BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996, s. 405.

5. Také Václavova říšská politika a vůbec celkově dění ve Svaté říši římské té doby se vytrácí z českého pohledu. Snad jakoby tyto události ani nepatřily do českých dějin, a při tom se jednalo o politické jevy silně dopadající na celkovou politickou konstelaci ve střední Evropě. Pro více informací proto odkazuji na titul RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého: od Oty Velikého po Karla V. Praha; Litomyšl: Paseka, 2007, s. 316.

6. Tentokrát nemusím odkazovat příliš daleko. Odkáži totiž na náš výpravný seriál „Jan Hus – Příběh reformátora, který změnil svět“, kde je také výběrová literatura.

7. Okolnosti a dopady Dekretu kutnohorského na pražské vysoké učení i celou českou společnost přináší titul NODL, Martin. Dekret kutnohorský. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, s. 451.

Husova kauza

1. K tomu podrobněji J. Kejř, Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu, K. Kaiserová, Ústí n. Labem 1999

2. F. Šmahel, Jan Hus – život a dílo, Argo, Praha 2013, s. 175, 176

3. Poslední badatelské závěry se po erudovaném zdůvodnění přiklánějí k názoru, že Hus odjížděl do Kostnice z Prahy. Vyznívá to docela věrohodně, neboť Jan Hus měl v metropoli spoustu přátel, s nimiž se pochopitelně chtěl rozloučit.

4. K tomu viz P. Čornej, První pražská defenestrace – krvavá neděle uprostřed léta, Havran, s.r.o., Praha 2010, s. 16

5. F. Šmahel, Jan Hus – život a dílo, Argo, Praha 2013, s. 234, 235