Štít víry a Jeroným Pražský

Úvod:

Ještě před tím, než se dostaneme k pojmu „štít křesťanské víry“ (scutum fidei christianae) resp. zkráceně „štít víry“ (scutum fidei), bude třeba ozřejmit si tzv. trinitární dogma. Víra v Trojjediného Boha, nejsvětější Trojici (Bůh Otec, Bůh Syn a Duch svatý), jakoby „narušovala“ důsledný křesťanský monoteizmus, a proto bylo nutno tento problém teologicky dořešit. To však nebyl – jak si vzápětí ukážeme – vůbec jednoduchý úkol. Subobor dogmatické teologie zabývající se trojičním dogmatem a vším, co s tímto souvisí, se nazývá trinitologie.

V Bibli se výslovně nepíše o Trojjediném Bohu, najdeme v ní pouze pasáže o „třech osobách“, jako např. v evangeliu podle Matouše, kde čteme: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28, 19-20). Také při líčení křtu Ježíše Krista se vlastně setkáváme s Trojicí boží v osobách Otce, Syna i Ducha Svatého: „Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: ‘Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.’” (L 3, 21-22). A v samém závěru druhé epištoly do Korintu žehná apoštol Pavel korintský sbor jedním z nejkřesťanštějších pozdravů: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.” (2K 13, 13). Podobných míst bychom v Písmu Nového zákona našli pochopitelně více, ale přímo o Trojjediném Bohu nikde nic.

Víra v Nejsvětější Trojici je pro křesťany podstatná proto, že ukazuje Boha jedné podstaty ve třech osobách. Osoby Boží se mezi sebou odlišují reálně tak, že jedna Osoba není druhou (viz níže popis štítu víry). Neodlišují se však přirozeností, ani vlastnostmi a ani činností, která je společná. Jinak řečeno, mají společnou božskou přirozenost i činnost a společné vlastnosti. Osoby se od sebe odlišují pouze původem: Bůh Otec nemá původ v nikom, Boží Syn má původ skrze zrození z Otce, Duch svatý má původ z dokonalé lásky mezi Otcem a Synem. První Osobu odlišuje otcovství, druhou Osobu synovství a třetí Osobu původ od Otce i Syna. Tolik ve stručnosti a značném teologickém zjednodušení je takto podán výklad křesťanského Trojjediného Boha. Z této definice vychází i štít víry, jak si vzápětí ukážeme.

Pojem „trinitas“ (trojice) poprvé uvedl latinsky píšící křesťanský teolog Tertullianus (narozen kolem r. 150 v Kartágu) ve svém díle Adversus Praxean (Proti Praxeovi), které se dotýká Trojiční nauky. Toto fenomenální dílo je skutečně prvním pojednáním o tajemství Nejsvětější Trojice v dějinách dogmatické teologie. Tertulián tvrdí, že Bůh je jeden ve třech personách, tj. osobách. Druhým klíčovým výrazem, s nímž Tertulián přišel, je slovo “podstata” s tím, že postavil do protikladu jednotu podstaty a Trojici osob. A to je nesmírně důležité.

Jaký byl další teologický vývoj dogmatu a Svaté Trojici v čase? Uctívání Ježíše Krista jako Božího syna Boha Otce v prvních nepočetných křesťanských komunitách nečinilo žádných potíží. Teprve později se začalo o této otázce spekulovat především v osobě Ježíše Krista. Autory těchto heretických trinitárních koncepcí není třeba rovnou zatracovat do pekel, protože  právě jejich úsilí představovalo jakýsi katalyzátor vývoje v této oblasti. Názory, které zpochybňovaly, že Ježíš Kristus je Synem Boha Otce, se snažily důsledně přidržovat monoteizmu a nazýváme je monarchianismem. Sem patří např. Sabellius a od něho pocházející sabellianismus, který hlásá, že Bůh se nejprve zjevuje jako Otec, poté jako Syn a poté jako Duch svatý. Do monarchianizmu však náleží především směry adopcionismus a modalismus. Adopcionismus tvrdí, že Kristus je pouhý člověk, který při křtu v Jordánu byl obdařen božskou silou, čímž byl bohem „adoptován“. Bohem je tedy Otec a Kristus je Bohem přijatým. Modalismus také stojí na tom, že jediným Bohem je Otec a Kristus je pouze jakousi jevovou formou (modus) jednoho Boha, jenž působí buď jako Syn nebo Duch svatý. Na kříži za nás tedy trpěl Otec a nikoli Syn. Protože monarchianismus odmítal víru v Trojjediného boha, řadíme tyto postoje z křesťanského hlediska do množiny heretických názorů. Další z trinitárních herezí je subordinacianismus, který jak již název napovídá, podřizuje Syna Otci. Subordinacianismus se mj. účelově odvolává na první epištolu do Korintu, kde v 15. kapitole čteme: „Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci.“ (1K 15, 24). Mezi vyhraněné představitele tohoto směru patřil např. Arios (256 – 336).

Vynechme nyní další neortodoxní směry, které se více či méně dotýkaly podoby trojičního dogmatu, a věnujme se nyní prvnímu nicejskému (nikajskému), prvnímu ekumenickému koncilu, který byl svolán roku 325 císařem Konstantinem do maloasijského města Nikaia. Asi největším přínosem tohoto koncilu v oblasti ortodoxní trinitární nauky je definice skutečné Boží jedinosti a rázné odtmítnutí jakýchsi zprostředkujících stupňů bytí mezi jediným Bohem a stvořením. Význam nikajského koncilu, který nám zanechal mj. nikajskou verzi Kréda (vyznání víry), však nelze přeceňovat. Byl pouze jedním z kroků na cestě k formulaci trinitárního dogmatu v ortodoxní verzi.

Na tomto místě se nelze nezmínít o Aureliu Augustinovi (sv. Augustin), jednom z největších církevních otců končícího starověku, který žil v letech 354 až 430. Jeho zásadní spis De Trinitate (O Trojici) mj. obsahuje obhajobu trinitárního dogmatu na základě Bible a za pomoci nauky o vnitrobožských vztazích. Augustin se svěřuje s tajúplným poznáním Trojice na základě pojmů pravda, dobro, spravedlnost a láska a hledá obraz Trojice v člověku s vyústěním do spekulativní psychologické trinitární teorie. V rámci této teorie nastoluje Augustin toto podobenství. Třem božím osobám odpovídají tři složky mysli: paměť (memoria), inteligence (intellegentia) a vůle (voluntas), jež má také schopnost milovat. Osobě Otce odpovídá paměť, osobě Syna intelekt a osobě Ducha svatého vůle. Bůh je pak logicky ztotožněn s myslí. Touto psychologickou trinitární teorií se zabýval mj. i německý filosof Georg Friedrich Hegel, který uvedl do života známou tezi: “Ten, kdo neví, že Bůh je Trojice, neví zhola nic o křesťanství.”

Jak Augustin teologicky rozlišil Ducha svatého a jaké postavení mu v Trojici vyčlenil? Vyřešil to augustinovsky, tzn. naprosto geniálně! Augustin vyslovil zásadní tezi, že Duch svatý je “darovaný” (donatum) a tuto ideu pak dále rozvíjí. Na základě biblických výroků označil sv. Augustin Ducha svatého jako Dar Otce i Syna. Dar, který vyjadřuje společenství (communio) Otce i Syna. Vztah (relatio) mezi Otcem a Synem na jedné straně a Duchem svatým na straně druhé je jakousi kontradikcí (protimluvem) mezi aktivitou darujícího a pasivitou darovaného. Jde o zcela jinou odlišnost než v případě vztahu Otec – Syn, kde stojíme před kontradikcí mezi zplozeností (Syn) a nezplozeností, resp. nestvořeností (Otec). Otec i Syn jsou zároveň aktivní vzhledem k Duchu svatému, jenž je naopak vůči nim pasivní. Vycházení Ducha je tak jasně odlišeno od zplození Syna. Tím nehrozí sloučení těchto dvou osob Trojice, které však mají zároveň původ v nestvořeném Otci. Mohlo by se zdát, že se jedná o příliš sofistikovanou teologii, ale když se nad tím jenom trochu zamyslíme, tak vše do sebe zapadá jako jednotlivé dílky puzzle. Mnohé štíty víry, ten Jeronýmův nevyjímaje, vychází také ze sv. Augustina a jeho spisu O Trojici vč. oné psychologické trinitární teorie, jak si ještě ukážeme.

V r. 381 byl do Konstantinopole svolán druhý ekumenický koncil, který rovněž definoval své Vyznání víry, nazývané podle něj Konstantinopolské, a jenž také vyslovil tzv. technickou definici trinitárního dogmatu. V čem spočívá? Otec, Syn i Duch svatý jsou soupodstatní, tzn. mají společnou podstatu i přirozenost, ale jsou to tři osoby (persony). Dnes už se pomalu zapomíná na to, že tuto definici přinesly na světlo světa právě synody Konstantinopolského koncilu, tj. synoda římská a konstantinopolská z r. 382, které se na této formulaci shodly. Těmito synodami však diskuse o Trojičním dogmatu zdaleka nekončí, ale důležitý základ k této složité teologické otázce byl položen. Definitivní podoba trinitárního dogmatu tedy jednoznačně podtrhuje naprostou rovnost mezi Otcem, Synem a Duchem svatým, co se týče božské důstojnosti. Neznamená to však rovnost v každém ohledu. Zároveň je třeba zdůraznit, že rozlišování osob uvnitř Trojice nelze považovat za něco heretického či dokonce pohanského (mnohobožství), pokud se však zároveň nepopírá božství Syna a Ducha.

Štít víry Jeronýma Pražského:

štít víry (scutum fidei) v Bibli vůbec nějaký odkaz? Najdeme ho v šesté kapitole epištoly apoštola Pavla do Efezu: “Stůjte tedy‚ opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.” (Ef 6, 14-16)

Jak se např. prostému a negramotnému sedláčkovi, denně se lopotícímu za chlebem vezdejším, mohlo vysvětlit nebo aspoň přiblížit mystérium a složitý teologický problém Nejsvětější Trojice? Domnívám se, že šít víry byl pro tento účel ideální pomůckou, tudíž na něm nebylo nic heretického. Jeroným Pražský při vyostřených diskusích na akademické půdě rád prezentoval typický trojúhelníkový obrazec, který byl nazvaný podle výše uvedené biblické citace. Tímto schematickým obrázkem se znázorňuje to, že Bůh má trojí formu ve třech osobách (Otec, Syn a Duch svatý), z nichž každá obsahuje podstatu božství, ale jedna druhé není rovna, protože každá vyznačuje jinou povahu božství. A např. právě voda je pro srozumitelné vysvětlení Trojice docela vhodným instrumentem (viz níže).

František Šmahel (str. 285, 286) se oprávněně domnívá, že se Jeroným Pražský poprvé setkal se štítem víry už v r. 1399 během svého pobytu v Anglii, kde navštívil nejen Londýn a Oxford, nýbrž zavítal i na anglický venkov, kde se nacházeli Wiclifovi příznivci. Jeronýmovi odpůrci na kostnickém koncilu tvrdili, že Jeroným (který štít víry nevymyslel, a to je třeba zdůraznit) Svatou Trojici odtajnil, tzn. zbavil jejího mystéria. To je však výsada pouze vysvěcených kleriků a nikoli laiků, jakým Jeroným byl. Skutečnost, že byl akolytou (tzn. měl nižší svěcení), kostničtí jestřábi vůbec nevzali v potaz. Při procesech s Jeronýmem ve Vídni roku 1410 a v Kostnici se kamenem úrazu stalo především to, že se Jeroným snažil doložit i na příkladu štítu víry, že prostřednictvím Wiclifova realizmu lze vyložit nejen stvořený nýbrž i archetypální, tj. nestvořený svět.

štít víry

Podívejme se nyní na poněkud modifikovaný Jeronýmův štít víry, který obšírně analyzoval František Šmahel. Co vidíme? Základem jsou tři Boží osoby, tj. Otec, Syn, Duch svatý a další analogické triády v rozích trojúhelníkového obrazce. V těžišti trojúhelníka, tzn. v centru obrazce se nalézá Bůh, jako jedna jediná podstata oněch tří osob. Šipky směřující do středu, to jest k Bohu, jsou označené souhlasným „ANO“ a vyjadřují božství těch, od nichž šipky směřují. K tomu Jeroným jinými slovy říká (v překladu Jana Sedláka): „Shodují se … v jednom, totiž v bytnosti, to jest v božství. Neboť Otec je Bůh, Syn je Bůh, Duch svatý je Bůh a tak se shodují v jednom společném, což je společné třem osobám. A tak Kristus vpravdě říká, když praví: Já i Otec jedno jsme, totiž v bytnosti, neříká ‘jeden jsme’ v osobách, neboť osoby jsou rozdílené.“ Tuto rozdílnost osob naznačují šipky s nesouhlasným „NE“, které názorně zobrazují, že Otec není Syn a Syn není Otec. Obdobně Syn není Duch svatý a ten není Synem atd. Jeroným k tomu přidává ještě toto vysvětlení: „Sníh, led, déšť – tři jména, věc přesto jedna: tak i ve třech osobách Bůh jest toliko jeden; je Otec se Synem a Duch, jenž je jimi vydechován. Je třeba vědět, že předchozí se mezi sebou liší, ale také shodují. Rozlišují se totiž v tomto: poněvadž v přirozenosti Boha Otce je zrodit Syna, zatímco Syn má toliko možnost zrození, není tudíž Otec totožný se Synem. Právě tak v přirozenosti Ducha svatého je vycházeti z obou, proto tedy Bůh Syn není Duchem svatým. Podobně v přirozenosti Otce není, aby vzešel z obojí podstaty – Bůh Otec tedy není Duch svatý. Rovněž je v přirozenosti Boha Otce ploditi aktivně, což však nemůže Duch svatý – Duch svatý tedy není Bohem Otcem …

Pozastavme se stručně u vysvětlení dalších analogických triád v obrazci v uvedeném pořadí. Máme tam tři jména a uprostřed je člověk. Toto vyjádření vychází z realismu, který zastával, že obecná jména, obecné pojmy tzv. univerzálie existují reálně a nezávisle na jednotlivinách, tj. jednotlivých věcech. Proti tomu stojí nominalizmus, který zastávali protivníci pražských reformistů, povětšinou realistů. Nominalizmus tvrdí, že univerzálie jsou pouhými jmény a prázdnými pojmy a skutečně existují pouze věci (k podrobnějšímu vysvětlení těchto pojmů viz sem). Ve smyslu realismu se tedy Petr liší od Pavla, ten se liší od Jiřího, avšak všichni tři jsou lidmi a všechny tři spojuje „člověkovitost“. Člověka lze definovat jako lidskou bytost, což je společné třem různým osobám se jmény Petr, Pavel a Jiří.

Další triáda vychází právě z Augustina. K tomu Jeroným poznamenává: „Podobně paměť není rozum atd., protože paměť je schopnost zapamatování, rozum je schopnost uvažování a vůle je schopnost chtění (u Augustina např. schopnost milovat – pozn. JM). Avšak schopnost zapamatování není uvažováním ani chtěním a tím se rozlišují mezi sebou navzájem. Shodují se však v jednom společném, totiž v duši, která je společná každé z nich. Neboť rozum je duše, paměť je duše, i vůle je duše (u Augustina „mysl“ – pozn. JM).

A zbývá nám poslední, nejnázornější přirovnání v triádě určené pro nejprostšího člověka. K tomu Jeroným praví: „Podobně led není deštěm, ani déšť sněhem, ani sníh ledem a tak podobně: shodují se však ne proto, že jejich bytostí je voda, nýbrž proto, že voda je společnou přirozeností těchto odlišných věcí. A tak, přestože se všechny tyto věci od sebe odlišují, přece se shodují v jednom společném.“ Jinak řečeno, voda (H2O) se vyskytuje ve třech různých podobách téže substance, jedné kapaliny – led, déšť a sníh, resp. ve třech skupenstvích – pevném, kapalném a plynném. Posledně jmenované skupenství v zobrazovaném štítu víry není použito. Autor tohoto textu si proto směle dovolil pro kruh s Duchem svatým alternativně použít plynné skupenství vody, totiž vodní páru místo sněhu.

Z výše uvedeného výkladu jednoznačně vyplývá, že Jeronýmovo obvinění z hereze týkající se štítu víry, bylo ryze účelové. Bylo třeba žaloby na Jeronýma Pražského co nejvíce rozšířit a k tomuto účelu se jeho nevinná malůvka štítu víry taky docela dobře hodila. Kostnický mučedník byl především filosof a pak teprve teolog, i když jsme si ukázali, že mu nepochybně konvenovala psychologická trinitární teorie sv. Augustina, na níž nebylo nic heretického. V této souvislosti je však třeba si znovu s plnou vážností uvědomit, že v pojetí středověkých učenců byla „filosofie služkou teologie“. Teologie se tedy nad služebnou filosofií vznášela v nadoblačných výšinách. Mistrovské (magisterské) studium na artistické (dnešní filosofické) fakultě trvalo v průměru něco kolem šesti let, kdežto studium na tehdejší teologické fakultě zakončené doktorátem bohosloví trvalo až dvakrát déle, tedy dvanáct let. Doktoři teologie byli proto považováni za největší vzdělance doby a na absolventy artistické fakulty, tj. filosofy, se mnozí z nich dívali skrz prsty. A to byl jistě i Jeronýmův (pochopitelně i Husův) případ, když stanul před kostnickým tribunálem. V případě Jeronýmově však padla kosa na kámen, protože on dokázal skvěle argumentovat i teologicky a bylo velice obtížné ho na něčem nachytat tak říkajíc v nedbalkách. Navíc byl vynikajícím rétorem.

Jeroným Pražský se v pondělí 23. září 1415 před shromážděním nejvyšších představitelů církve snažil vysvětlit, proč použil k objasnění Svaté Trojice svůj štít víry a proč nemůže být považován za cosi heretického. Jak jsme již naznačili, problémem v případě štítu víry se stalo to, že Jeroným jako rozhodný stoupenec Wiclifa byl realistou, kdežto jeho kostničtí protivníci byli vesměs nominalisty. Bylo to něco tak nesouměřitelného a proti sobě jdoucího jako živly oheň a voda a Jeroným se bohužel ocitl – obrazně řečeno – v roli čistého ohně, který byl uhašen přívalem špinavé a zatuchlé vody. Jeroným byl nucen připustit, že pro názornost svého výkladu o univerzáliích použil rovněž svůj nákres štítu víry. Nechtěl tím však nadřadit své pojetí univerzálií nad názor nominalistů, pouze chtěl srozumitelně vysvětlit nejdůležitější dogma křesťanské víry, které je zároveň velkým mystériem.

Štít víry Jeronýma Pražského je nedílnou součástí dlouhé tradice obrazců snažících se osvětlit trinitární dogma, která začíná zhruba ve 12. století a končí stoletím šestnáctým. Jeronýmův štít víry je odrazem středověkého novoplatonského realismu, jak názorně dokládá triáda Petr – Pavel – Jiří (člověk). A tento způsob zobrazení s následným vysvětlováním Svaté Trojice pochopitelně nemohlo konvenovat nominalistům a Jeronýmovým „oponentům z principu“.

Použitá literatura:

  • Ctirad V. Pospíšil – Jako v nebi, tak i na zemi. Náčrt trinitární teologie, Krystal OP Praha, karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2007
  • August Franzen – Malé církevní dějiny, Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, s.r.o., Praha 1992
  • Kolektiv autorů – Jeroným Pražský – Evropan, vzdělanec, buřič, Českobratrská církev evangelická, Praha 2016
  • František Šmahel – Život a dílo Jeronýma Pražského, ARGO, Praha 2010

Autor: Jiří Motyčka